Na Johnsonovu památku

Dva týdny a dva dny chyběly do plných tří let v premiérském křesle a Boris Johnson tak prohrál i se svou nešťastnou předchůdkyní Theresou Mayovou, která byla premiérkou celé tři roky a třináct dní.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Johnson však může dokončit své funkční období jako premiér na částečný úvazek – jakmile královna přijme jeho rezignaci, stane se úřadujícím premiérem, dokud Konzervativní strana Spojeného království nerozhodne o svém novém předsedovi, který se stane prvním ministrem Jejího Veličenstva.

Nemá smysl uvažovat o Johnsonových potenciálních nástupcích – všichni jsou patentovaní rusofobové, kteří budou pokračovat v současném kurzu britské zahraniční politiky. Jak už to tak bývá, vláda Jejího Veličenstva měla pevně v rukou otěže, když vedli konzervativní kabinety charismatická Thatcherová nebo bezbarvý Major. Od dob labouristického kabinetu Tonyho Blaira se však stal pouhým přívěskem americké politiky.

Londýn samozřejmě ani předtím neměl Rusko příliš v lásce, protože byl nejstarším a nejvěrnějším spojencem USA v Evropě. Avšak kabinety Thatcherové a Majora byly poslední, které vytvořily skutečné spojenectví s Washingtonem založené na sbližování britských a amerických dlouhodobých zájmů (na stejném základě nyní spolupracují Rusko a Čína). Všichni následující britští premiéři byli pouhými vazaly či dokonce služebníky Spojených států, kteří se snažili vyhovět Washingtonu za každou cenu – i za cenu ohrožení základních britských zájmů.

Proto každý další britský premiér sázel ve vztahu k voličům stále více na okázalost a poslední dva (Theresa Mayová a Boris Johnson) se stali naprostými podivíny: jeden se snažil všude tančit (bylo to ubohé), druhý neustále šaškoval (nebylo to vtipné, zato nechutné). Postmajorovské vlády ve Velké Británii se kvůli nedostatku pevné opory v národních zájmech spoléhaly na vnější efekty a stávaly se na nich stále závislejšími.

Z hlediska ruských zájmů tedy nebude příští britský premiér, ať už jím bude kdokoli, o nic lepší než Johnson. Horší je, že Johnson byl sice proamerický rusofob, ale upřímně věřil ve správnost zahraniční i domácí politiky, kterou prosazoval. Nestyděl se nést odpovědnost za nepopulární rozhodnutí, a protože v řadách Konzervativní strany neviděl adekvátní náhradu, byl připraven bojovat až do konce (dokonce i se svými spolustraníky), odmítl rezignovat, přestože ztratil podporu vlastní strany. Poprvé od dob královny Anny mohla Británii vládnout vláda bez většinové podpory v parlamentu.

Teoreticky by taková vláda mohla existovat a dokonce úspěšně vládnout, pokud by se opírala o pravomoci panovníka. Nezohlednění názorů parlamentu, který není jen zákonodárným orgánem, ale i shromaždištěm a místem koncentrace současné politické elity, však hrozí destabilizací země. Vzhledem ke stavu ekonomiky a zjevně pokročilému věku Alžběty II. a nechuti k politickým dobrodružstvím jejího rovněž zdaleka ne mladého následníka si Buckinghamský palác nemohl dovolit podporovat nastolení faktické diktatury nepopulárního premiéra a tak bylo zapotřebí Johnsona zlikvidovat.

Chtěl bych však upozornit především na nucenou povahu ukončení podpory Johnsona ze strany královského dvora. Až donedávna, dokud počet vysokých úředníků (na úrovni ministra a náměstka ministra), kteří rezignovali, nepřesáhl pět desítek, dokud nebylo jasné, že konzervativci jsou odhodláni Johnsona z premiérského křesla za každou cenu odstranit, Boris odmítal odejít. Podporoval ho postoj královského dvora a Washingtonu. Pokud by Johnsonovi byla upřena podpora kterékoli z těchto sil – i v současných britských reáliích by odešel do politického zapomnění bez jakýchkoli sexuálních skandálů, chlastání v Downing Street 10, v těch nejnevhodnějších chvílích a při nejnevhodnějších příležitostech, a také bez jakéhokoli odporu.

Senilita Alžběty II., prince Charlese a Josepha Bidena zabránila uskutečnění projektu premiérské diktatury v Británii. Konzervativci, kteří vycítili, že se moc vymyká z rukou stranického establishmentu, projevili alespoň minimální nutnou tvrdohlavost a demonstrovali ochotu zničit vládní systém země, ale dosáhnout Johnsonova odstoupení. Možná kdyby byl americký prezident energičtější a královna mladší, riskovali by konfrontaci s významnou částí britské politické třídy. Jejich současný fyzický stav jim však neumožnil uspořádat represivní kampaň proti odpůrcům srovnatelnou s tou, která Bidenovi zajistila prezidentský úřad a již dva roky v úřadu, aniž by se probral z bezvědomí. Na druhou stranu Johnsonovy vlastní pravomoci nestačily na zavedení plnohodnotné diktatury. V Británii to není možné bez aktivní účasti vládnoucího panovníka.

Přesto bychom si měli důrazně uvědomit, že Washington a Londýn jsou připraveny obětovat demokratické svobody nejen na nějaké vzdálené Ukrajině, ale také nastolit otevřenou diktaturu na vlastním území, jen aby konsolidovaly zbývající síly k boji proti Rusku, aniž by se rozptylovaly vnitropolitickými hádkami.

Na konci osmnáctého století sloužily Velká Británie se svou staletou parlamentní tradicí a dvěma revolucemi i Spojené státy, které se nedávno vymanily z britského područí, se svým voleným prezidentem a všeobecnou decentralizací moci, jako majáky progresivní buržoazní transformace pro pozdně feudální kontinentální Evropu. Dnes jsou Londýn a Washington opět o krok před zbytkem světa. V důsledku zhroucení a rozpadu jimi vytvořeného globalistického totalitního politického systému, který byl založen na levicově-liberální ideologii, potřebuje bývalá pokroková buržoazie, která se vrátila dokonce nikoli k feudálnímu, ale k předfeudálnímu způsobu získávání nadproduktu hrubou silou, politický aparát odpovídající potřebám ekonomiky.

Nájezdnická ekonomika, která zahrnuje udržování normální životní úrovně vlastní společnosti otevřeným drancováním sousedních společností, potřebuje vojenského vůdce – diktátora (konunga, který vede barbarské hordy k drancování civilizovaných národů). Člověk se samozřejmě může vysmívat podivínovi Johnsonovi jako vojevůdci, ale když nic jiného není k mání, tak i rak je štika. „Nedomrlý Napoleon“ Macron a „liverwurst“ Scholz nemají ani polovinu Johnsonovy houževnatosti a ochoty riskovat. A tvrdí politici jako Orbán nejenže vedou malé a slabé státy (tj. nemají dostatečné zdroje), ale také reprezentují pravicově konzervativní politický tábor, který stojí proti liberální levici a bojuje za zničení globalistického systému anglosaské nadvlády.

Ve skutečnosti to je ten důvod, proč Johnson v zoufalé situaci tak tvrdě bojoval, protože je na politika ještě poměrně mladý (58 let) a očekává, že v příštím obratu, až bude potřeba diktátora zřejmá celému globalistickému politickému establishmentu Západu, si na něj vzpomenou a jeho služby budou žádané.

Nevím, zda se Johnson vrátí do velké politiky, nebo se stane Cromwellem naší doby ( když se mu nepodařilo stát se Churchillem), ale skutečnost, že západní globalistické elity ztratily schopnost vládnout demokratickými mechanismy nejen na vzdálených koloniálních okrajích svého systému (jako je Ukrajina), ale i v jeho politických centrech (Washington a Londýn), je zřejmá. Pokud bude diktatura politicky požadována, bude zavedena.

Zelenskij je toho důkazem. Lidé o něm také říkali: herec, komik, ten že dokáže tvrdě potlačovat svobody? Ukázalo se, že je připraven bojovat, věznit a zabíjet s větší lehkostí než Porošenko. Často se zdá, že podivín v politice není nebezpečný, protože je směšný. Ale opice s granátem je také divná. A když to vidíme na plátně, aniž bychom se s tím setkali v reálném životě, je dokonce i legrační.

Autor Rostislav Iščenko, zdroj UkrajinaRu, překlad z ruštiny PhDr. Jana Görčöšová

2.7 7 hlasy
Hodnocení článku
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Karel2002
Karel2002
před 4 měsíci

Nezapomeňte, že Boris Johnson je částečně Rus, takže na Rusy nebyl zas tak přísný. Jeho nástupce, čistý Anglosas, může být daleko tvrdší.

vaclav
vaclav
před 4 měsíci

Skutečně výstižný článek, předvojem těchto idiotů byl samozřejmně náš myslitel HAVEL.