S čím se potýkáme na Ukrajině

Chceme-li postavit na první místo státní ideologii, potom se opravdu musíme vydat na stejnou cestu jako Ukrajina, která už ji téměř celou absolvovala: od vzniku totalitního ideologického státu až po jeho zánik.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Připomeňme si, že v Gogolově hře „Revizor“ ” je zmínka o vdově po poddůstojníkovi, která se podle městského hejtmana “sama zbičovala”. Při pohledu na neúspěšné snahy ideozpytců z ruské společnosti zničit ideologizovanou ukrajinskou společnost si vždy vzpomenu na tuto vdovu. Určitě se také denně do sytosti bičují.

Co nám sdělují tito ideozpytci? Tvrdí, že bez státní ideologie nemůže a priori existovat stabilní stát a společnost. Z jejich pohledu je tedy Rusko ve srovnání s Ukrajinou neplnohodnotný stát, odsouzený k zániku. Na Ukrajině totiž už třicet let převládá jediná státní ideologie, zatímco ruští představitelé se navzdory zuřivému tlaku „vdov po poddůstojnících“ už třicet let šťastně vyhýbají zavedení povinné jednohlasnosti.

„Vdovy po poddůstojnících“ mohou tvrdit, že bojují proti Ukrajině proto, že tamní ideologie je špatná. Ale to není pravda. Za prvé, už od počátku mluví o nějaké abstraktní ideologii – hlavně, aby nějaká existovala, ať už je to cokoli. Za druhé, neříkám, že většina, ale přinejmenším někteří z těchto ideozpytců – než začala Ukrajina praskat ve švech tak, že už se to nedalo “ignorovat” a pořádně bychom na to doplatili – ji uváděli jako příklad společenské konsolidace na ideologickém základě, vhodný pro Rusko.

Ale udělejme ústupek. Shodněme se na tom, že nacionalismus je špatná ideologie, i když ruští nacionalisté toto tvrzení nepodpoří. Co se dá dělat, ale zaváděním ideologie leninismu jsme si prošli. I když není korektní zmiňovat při tom marxismus, který byl jen umělým přílepkem, protože z marxismu tam zbylo mnohem méně než z utopických socialistů a francouzských maloburžoazních radikálů (jakobínů, cordelierů apod.) konce 18. století. Začalo to rolnickými povstáními pod heslem “Sověty bez komunistů” (do té doby byli v Rusku komunisty jen bolševici-leninisté), stabilizovalo se to v průběhu strategického ideologického úkroku k NEPu, upevnilo se to totálními represemi, dosáhlo to pozdního rozkvětu během zahnívajícího “zlatého podzimu” stagnace a skončilo to veřejným pálením stranických průkazů komunistů a poklonkováním lidí před Západem, protože byli unaveni z věčného krmení ideologií. Na to všechno stačilo sedmdesát let.

Zkušenost s alternativní levicovou, polotrockistickou, postmoderní ideologií neoliberalismu nám může zprostředkovat Evropa. Dvacet let ideologizace z ní udělalo vězení národů, vězení intelektu. V evropské společnosti triumfuje průměrnost, která si hlídá svou moc za pomoci tak otevřených a tak brutálních represí, že my (zvyklí myslet si, že levice je neposkvrněná a načančaná, a tam ta pravice, to je krutá verbež) zvráceně nazýváme levicový liberalismus liberál – fašismem, ačkoli korektnější by bylo nazývat ho liberál – trockizmem nebo ještě korektněji vulgárním komunismem ve službách degenerující oligarchie. Ano, jak se ukázalo na počátku 21. století, oligarchie může použít jakoukoli ideologii (nejen radikální pravici, ale i radikální levici) k násilnému potlačení společenské krize, která ohrožuje její všemocnost.

Mimochodem, oligarcha nemusí být nijak zvlášť bohatý. Oligarcha je člověk, jehož materiální blahobyt, který ho odlišuje od zbytku společnosti, je neoddělitelně spjat s přístupem k moci.

Rozhodující zde není bohatství, ale moc. Absolutní totalitní moc, kterou zajišťuje ideologizovaný totalitní stát. V tomto ohledu byli jak komunističtí bossové SSSR se svými na dnešní poměry směšnými dačami a potravinovými paušály, tak i Fidel, který vždy nosil prostou olivovou uniformu, či osobně skromný Hitler stejnými oligarchy jako Rockefellerové nebo Soros.

Oligarchové se vždy dostávají k moci pod heslem boje proti oligarchům za pomoci jediné správné ideologie. Mění se pouze název, ale jeho podstata – vytvoření totalitního státu, v němž vládne ideologická oligarchie – zůstává stále stejná. Aby si člověk mohl nárokovat moc a bohatství v takovém státě, musí být ideologicky intoxikován nebo to musí aspoň simulovat, tak, jako Porošenko a Zelenskyj, kterým šlo ve skutečnosti jen o moc a peníze. Úspěšně napodobovali nacisty a radikální nacionalismus využívali proto, že jim umožňoval přístup k moci.

V první fázi totalitního státu může vedle ideologické oligarchie existovat ještě finanční oligarchie. I v SSSR v době NEPu existovali zahraniční koncesionáři, kteří splňovali definici oligarchy. Hitler neměl čas zcela vyčistit svou finančně-průmyslovou oligarchii, protože byl neustále ve válce a potřeboval jejich ekonomickou moc. Výrazně však omezil možnost velkých podniků zasahovat do politiky. “De-oligarchizace” v podání Zelenského přesvědčivě ukazuje, že v boji o moc ideologická oligarchie (byť reprezentovaná chameleony) poráží finanční a ekonomickou oligarchii.

Politika může, pokud chce, porazit ekonomiku, ale další etapou je zánik státu. V současné době jsme svědky této poslední fáze v ideologizovaných oligarchických státech Evropy a ve Spojených státech. Ekonomické elity, které si pěstovaly liberální totalitu, aby mohly pohodlně vládnout masám, byly rychle vytlačeny od moci svými vlastními ideologickými žoldáky. Spolu s nimi ustoupily do pozadí i zájmy obchodu, ekonomiky a státu. Ideologické postuláty se staly prvořadými. Stát však nemůže stát na scholastických základech. Pokud se pod ním rozpadne pevný ekonomický základ, zhroutí se.

Svého času jsme si tím vším prošli. Jejich vůdčí ideologie učí polygenderismu a toleranci potlačující individualitu. U nás zase vedoucí ideologie určovala, kdy, kolik a co zasít na polích a v zahradách, a nezapomínala potlačovat individualitu kolektivismem.

Kolektivismus a tolerance však nejsou samy o sobě špatné. Nebezpečí spočívá v tom, že se tyto nebo jiné ideje a symboly začnou prohlašovat za absolutní, za definitivní příznak univerzálního dobra – a vše, co se jim příčí, a všichni, kdo s tím nesouhlasí, se stávají absolutním zlem.

V ideologizovaném státě se politické strany hroutí a ztrácejí pevný základ systému politických a ekonomických názorů, o který se opírala jejich následná podpora ze strany zainteresované části společnosti. Zároveň dochází k povinné radikalizaci politického systému: konzervatismus se mění ve fašismus, komunismus a socialismus v bolševismus, nacionalismus v nacismus, liberalismus v totalitní toleranci.

Ideologizovaný stát je výhodný pro oligarchii také proto, že ničí sociální vazby a rozděluje společnost podle loajality ke státní ideologii. A atomizace se nezastaví, dokud celá společnost včetně vládnoucí strany neztratí schopnost konsolidace.

Ideologie je vytvořena k boji, jehož cílem je rozlišení: ten je “náš” a tamten ne. Jakmile dojde další várka “ne našich”, ideologická mašinérie potřebuje dalšího nepřítele, kterého okamžitě najde ve vlastních řadách. Boj proti odchylkám je věčným údělem ideologického centra ideologizovaného státu. Jejím ideálem je schizofrenní občan, kterému v hlavě koexistují jak deviace, tak stranická linie a který se sám se sebou těžce pere.

Společnost ovládaná nedůvěrou a hledáním ideologických rozvracečů je snadněji ovladatelná, zejména proto, že za ideologického rozvraceče (nepřítele lidu) může být prohlášen kdokoli.

Když se mluví o blahodárnosti jednotné státní ideologie, má se obvykle na mysli buď radikálně komunistická, nebo levicově liberální ideologie. V Rusku jsou i bývalí nacisté z Majdanu levicoví, a nechtějí se odideologizovat. Naopak, začínají bojovat za ideologizaci Ruska s dvojnásobným zápalem. Nacionalismus však není v mnohonárodnostním Rusku v módě, protože je nebezpečný pro jeho územní jednotu. Extrémní forma konzervatismu, jakou je fašismus, u nás vyvolává od Velké vlastenecké války ostré názorové napětí.

Monarchismus není ideologie. Je to forma vlády. Monarchie, stejně jako republika, může být konzervativní, liberální nebo levicově progresivní. Může se také zvrhnout v totalitní formu, ale to je extrémní případ, protože monarchie jako forma je stabilnější a nevyžaduje neustálou legitimizaci ve volbách. V klasické monarchii je panovník vnímán jako zástupce všech občanů před Bohem. Jeho povinností je prosazovat spravedlnost založenou na tradici. Špatné nebo nedostatečné plnění této povinnosti umožňuje společnosti nastolit otázku výměny panovníka nebo úplné změny formy vlády.

Zkušenosti z Evropy a USA znovu ukazují, že moderní levičáctví je vlastně cestou k levicově-liberální ideologii totalitní tolerance. Pokud někdo přemýšlí o takové cestě, tak proč bychom bojovali proti Ukrajině, která sice vytvořila totalitní stát nacistického typu, ale hlásí se k evropskému levicově-liberálnímu totalitarismu.

Chceme-li postavit na první místo státní ideologii, potom se opravdu musíme vydat na stejnou cestu jako Ukrajina, která už ji téměř celou absolvovala: od vzniku totalitního ideologického státu až po jeho zánik. Stále se však domnívám, že máme s Ukrajinou nesmiřitelné rozpory. V tom případě je třeba pokusy o ideologizaci ruské společnosti odsoudit jako její záměrnou majdanizaci a ukrajinizaci.

Každopádně s křížkem a kalhotkami se musíme nějak vypořádat. Čím dříve tak učiníme, tím lépe. Koneckonců Putin nebude u moci věčně a zda bude jeho nástupce stejně klidný tváří v tvář požadavku ideologizace ze strany “osvícených” sociálních aktivistů se zkušenostmi z Majdanu a z Bolotnoj ploščadi*, nevíme.

*****

*Bolotnaja ploščaď – Moskva, stanice metra Treťjakovská; místo, které miluje neformální mládež i pouliční artisté. Nyní pěší zóna, určená k odpočinku.

 

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: UKRAJINA.RU,15:53 29.08.2022 (Aktualizováno: 18:38 29.08.2022), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

5 3 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 22 dny

No to je hloupé svalovat problémy dnešního světa na levici za to co se děje můžou právě ti nejbohatší kapitalisté kteří k tomu používají zvrácenou ideologii.

unkas
unkas
před 22 dny

dlouho jsem nečetl takovou nesmyslnou šílenost. totální zmatení a nepochopení základních pojmů , neznalost historie, v podstatě slovní zvratky. ubohost

Naposledy upraveno před 22 dny uživatelem unkas
jbskalensky
jbskalensky
před 22 dny
Odpověď uživateli  unkas

Ale ne, to by nebylo fér. Iščenko se podle mého soudu hodně bojí toho, aby se neuchytila “státní ideologie” jediného a jednotného ruského národa, možná i vyvoleného??, na etnickém principu (Ukrajinci jsou vlastně Rusové). Něco v tom smyslu jsem už od něj asi i četl. Jen to v tomhle článku trochu zamotal, či se neodvážil doříct.… Číst vice »

Naposledy upraveno před 22 dny uživatelem jbskalensky
mikkesh
mikkesh
před 22 dny
Odpověď uživateli  unkas

Pan Iščenko je skvělý pokud se drží v Rusku. Jakmile myšlenkou zabloudí do okolních států ztrácí půdu pod nohama a vyleze z toho toporná snaha své myšlenky nějak podpořit. A tak semele dohromady Hegela,Nietzscheho, Lenina, Marxe … ukáže, že je opravdu sečtělý i za cenu toho, že to nemá hlavu a patu. Fakt je, že každý… Číst vice »

jbskalensky
jbskalensky
před 22 dny

Nabízí se “státní ideologie”, jako žádná ideologie. Je to šílenost, to je evidentní, ale pořád někdo zkouší cosi kamsi nasměrovat, a prohlásit to za ideologii. Naposledy a zrovna dnes vyzývá ta čůza, co je předsedkyně Parlamentu k založení mezinárodní demokratické aliance. To je zrovna takový “hovadismus”, jako státní ideologie. M.j. i proto, že zrovna… Číst vice »