Setkání Putina a Li Šan-fu v rámci velké strategie

Když se řekne strategie, lidé si obvykle představí moudré generály, kteří přemýšlejí nad mapami ve štábech znepřátelených armád. To je pravda jen zčásti.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Vojenská strategie je pouze součástí celkové (velké) strategie, tedy strategií pomocnou (podřízenou). A nejen to, válka je pro politiky posledním a nikoliv tím nejžádanějším argumentem. Protože jak politika, tak válka jsou hry s nenulovým součtem. Válka vede častěji ke ztrátám pro obě zúčastněné strany (jak pro formálního vítěze, tak i pro formálního poraženého), méně často vítězí jedna strana (nejčastěji sklízí plody vítězství strana třetí, která se války vůbec neúčastnila nebo se objevila až na jejím konci). Nepamatuji si jediný případ, kdy by válka vedla k celkovému vítězství obou stran (tj. poválečný mír by byl lepší pro obě země), i když teoreticky to možné je.

Je zřejmé, že hodnocení efektivnosti “válečného” systému přináší neuspokojivé výsledky. Válku je snazší prohrát než vyhrát, a to i v případě, že je vyhrána na bitevním poli. Proto politici považují válku za vynucený krok, když byly všechny ostatní prostředky k dosažení řešení problému bezvýsledně vyčerpány. Armády jsou používány jako prostředek, který má – za prvé –  válce zabránit a teprve – za druhé – dosáhnout vítězství na bitevním poli. Protože, jak bylo uvedeno výše, vítězství na bojišti nezaručuje celkové politické vítězství, vojenská strategie je podřízenou, pomocnou součástí širší strategie. Hlavní roli při dosahování vítězství hraje velká (politická) strategie a diplomacie jako její součást.

Diplomacie by však neměla být chápána pouze jako činnost ministerstva zahraničí. Diplomatický úřad hraje do značné míry jen technickou roli – roli velkého úřadu, který zajišťuje součinnost a koordinaci různých mocenských struktur. Existuje také vojenská diplomacie, dokonce i diplomacie legislativní, ale hlavní roli hraje diplomacie politická –  na úrovni hlav států, předsedů a členů vlád.

Právě na této úrovni se odehrávají hlavní bitvy, které mají zajistit, aby jedna strana vyhrála a druhá prohrála. Úspěch vojenských akcí, a to jak v kvantitativním (zničení nepřátelských sil), tak v prostorovém (obsazení území) rozměru, přímo nekoresponduje s výsledky politické konfrontace.

Například vynikající úspěchy ruské armády (obsazení podunajských knížectví a průlom na Kavkaze hluboko do tureckého území) a námořnictva (zničení černomořské eskadry Turků v bitvě u Sinopu) jen zhoršily postavení Ruska z hlediska velké strategie, protože podnítily Velkou Británii, Francii a Piemont, aby vstoupily do války na straně Turecka, zatímco Rakousko a Prusko zůstaly nepřátelsky neutrální. Až do konce krymské války neutrpělo Rusko na bojišti žádnou větší porážku, ale neúspěch jeho velké strategie vedl k nutnosti uzavřít nevýhodnou Pařížskou smlouvu, která výrazně omezila vojenské možnosti Ruska v černomořské oblasti.

Existuje i opačný příklad. V první fázi Severní války v letech 1700-1721 (před rokem 1706) Rusko a jeho spojenci prohráli všechny velké bitvy a většinu menších potyček. Ale právě Petrova velká strategie protahování konfliktu, roztažení švédských sil a podkopání švédské ekonomiky vedla nejprve ke stabilizované situaci a poté k porážce hlavních švédských sil v bitvách u Kaluše, Lesnaje a Poltavy, což znamenalo zlom ve válce. Stejná velká strategie vytváření evropských aliancí a využívání rozporů evropských mocností zabránila Švédsku, aby s pomocí Francie a poté Velké Británie, znovu nabralo síly.

Má-li být velká strategie účinná, vyžaduje flexibilitu a schopnost vyjednávat na základě společných zájmů, odkládat rozpory nebo je rychle řešit vzájemně přijatelným kompromisem. Nezaujatý pozorovatel si může snadno všimnout, že USA, které po rozpadu SSSR přecenily své schopnosti, dospěly ke konci 90. let k degradaci své velké strategie a spoléhaly se už jen na sílu. Někteří lidé mají tendenci přeceňovat americké úspěchy na poli takzvané “měkké síly” poukazováním na úspěch “barevných revolucí”.

“Barevné revoluce” jsou především přímými potomky “sametových” revolucí a jsou plodem postojů a názorů, které se na evropském kontinentu (a to pouze na něm) vyvinuly do konce dvacátého století. Páteří těchto vztahů byla všeobecná (na úrovni národů, elit i státní moci) víra ve výjimečnost USA, která vytvořila nezbytné předpoklady pro úspěšnou americkou diplomacii (z velké části založenou na veřejných /nevládních/ organizacích). To znamená, že úspěch “barevných” převratů byl připraven o několik desetiletí dříve, kdy americká “měkká síla” porazila SSSR a socialistický tábor. Jde o úspěch velké strategie USA v poválečných letech, ale v žádném případě ne o výsledek úsilí Sorose a Clintonových na počátku nultých let. Ti naopak svým spoléháním na hrubou sílu přispěli ke zničení všech úspěchů předchozí velké strategie USA.

Za druhé, samotné barevné revoluce byly opatřením pro vojenskou agresi. Měly obklíčit Rusko v krizové zóně, zatáhnout ho do války podél celé jeho pozemní hranice od Mongolska až po Pobaltí (výhradně) a přispět ani ne tak k politické, jako spíše k vojenské porážce Ruska. Američané v tomto případě upřednostnili vůz před koněm tím, že širší strategie slouží čistě vojenským potřebám. Je to stejné, jako kdyby generální štáb řídil vrchního velitele a přijímal  místo něho čistě politická rozhodnutí.

Tato situace logicky přivedla USA ke geopolitické katastrofě, která se právě odehrává před našima očima. Nejen Rusko a Čína (hlavní soupeři USA), ale také Indie, Írán, Pákistán, Izrael, Indonésie a Brazílie si zachovaly klasický přístup, jenž předpokládá dominanci velké strategie. A zbytek světa, včetně amerických spojenců, se rovněž snaží (i když zatím pouze na regionální či národní úrovni) zajistit dominanci velké strategie nad čistě vojenskou. Mezi výjimky patří Ukrajina a Pobaltí, které se zcela podřídily americké vojenské strategii. Polsko  k tomu má blízko, ale zatím se drží.

Na tomto pozadí má Putinova schůzka s čínským ministrem obrany Li Šan-fu všechny znaky velké strategie. Je jasné, že se jednalo o čistě technickou audienci. Prezident nemůže s ministrem diskutovat o problémech na jeho úrovni. Od toho je tu Šojgu, který se setkání ruského prezidenta s jeho čínským protějškem také zúčastnil. Kromě toho Si Ťin-pching nedávno navštívil Moskvu, což znamená, že všechny naléhavé problémy na úrovni vedení byly vyřešeny a samotná návštěva čínského ministra obrany (stejně jako další návštěvy čínských představitelů v Rusku a ruských představitelů v Číně) probíhá v rámci plnění dohod dosažených na nejvyšší úrovni.

Teoreticky se Putin mohl přijetí čínského ministra vyhnout. Tímto krokem však ruský prezident ukázal, že rusko-čínské vojenské partnerství se rychle a efektivně rozvíjí a je předmětem neustálé pozornosti nejvyšších představitelů obou zemí.

Je to diskrétní, ale silná odpověď na hysterické pokusy USA natlačit Rusko do “ukrajinské protiofenzívy”, která se již půl roku odkládá a nemůže se uskutečnit.

Jak jsem již dříve napsal, Američané potřebují příměří na Západě (s Ruskem), aby mohli zahájit aktivní kampaň proti Číně na Východě, včetně vojenské krize kolem Tchaj-wanu. USA stále nejsou ochotny zbavit se svého zavedeného zlozvyku spoléhat se na vojenskou sílu.  Podle nich je třeba uzavřít příměří, ale ne ledajaké, rozhodně za jimi stanovených podmínek, aby Rusko zůstalo vázáno bojově připravenými údernými skupinami nepřátelských zemí a nemohlo Číně výrazně pomoci, a také proto, aby Spojeným státům zůstalo předmostí pro obnovení vojenských akcí proti Rusku, jakmile bude Čína poražena.

Mnozí se smějí a říkají, že Američané nemohou očekávat, že Rusko, jež se nalézá ve výhodné situaci, přijme jejich podmínky. Tato neadekvátní kalkulace je však důsledkem toho, že v rozporu s normou začala vojenská strategie dominovat nad strategií politickou a nikoliv politici říkají armádě, jaké operace a jakou rychlostí má provádět, ale armáda požaduje, aby jí politici poskytli podmínky k provedení plánovaných operací.

Myslím, že u země, která učinila ze zvrácenosti společenskou normu, není zvrácené chápání strategie překvapivé. Stejnou strategii výchovy dětí vnucují homosexuálním rodinám, v nichž nelze fyzicky porodit dítě. Takže v tomto případě tady máme jakousi vojensko-politickou homosexualitu. Američtí stratégové nemohou porodit „děťátko“, ale velmi se o to snaží.

Půlhodina, kterou Putin strávil přátelským rozhovorem s Li Šan-fuem, znamená v tomto kontextu více než tucet společných cvičení. Američanům ukazují, že jejich naděje na sešrotování rusko-čínského spojenectví pohádkami o ukrajinské “protiofenzívě na celé frontě” (i leckde jinde) a o americké připravenosti jít do války s Čínou kvůli Tchaj-wanu ztroskotala. To znamená, že Washington může kapitulovat hned, nebo může situaci ještě zhoršit tím, že rozpoutá i tchajwanskou krizi spolu se sankcemi za nové válečné zločiny kyjevského režimu.

Zatím je denacifikována pouze Ukrajina, ale dokonalosti se meze nekladou a denacifikováno může být nejen Pobaltí a Polsko, ale i hlavní nacistická bašta světa ve Washingtonu. Do války se nikomu nechce, ale když už jednou začne, je třeba ji dotáhnout do konce. Pokud USA nemohou vyhrát válku, kterou samy vyprovokovaly, pak ji prohrají. Pokud nebudou schopny urychleně přiznat porážku, budou k tomu donuceny.

Čím déle však bude válka trvat a čím více zemí se do ní zapojí, tím vyšší budou rusko-čínské náklady, za které se někdo musí zodpovídat. Dnes je to Ukrajina a její neadekvátní vedení. A kdo to bude zítra, až rozsah spáchaných zločinů překročí politickou důležitost ukrajinských vůdců?

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

UKRAJINA.RU

4.2 6 hlasy
Hodnocení článku
1 komentář
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 10 měsíci

Jo to je pravda USA nic nezachrání nemají zdroje ani vyspělou techniku a 3 sv si nemůžou dovolit. Země S Ruskem by si měli vypracovat obranou smlouvu a bude po laškování s 3 sv.