“Velká Albánie”: znepokojivá budoucnost Balkánu

Evropský parlament odhlasoval 18. dubna liberalizaci vízového režimu pro obyvatele separatistického Kosova. Nyní budou moci držitelé “kosovských pasů” jednou za šest měsíců bez překážek vstoupit do zemí schengenského prostoru a pobývat v nich po dobu 90 dnů.

Je dostatečně zřejmé, že Evropskou unii čeká v blízké budoucnosti nový příliv albánsky mluvících migrantů. V posledních letech stejně opouštějí kosovští Albánci region ve velkém. Zejména na jihu Kosova a v Metochiji mnoho škol zavírá třídy – jednoduše pro ně není dostatek žáků.

Albánci měli dříve výraznou demografickou převahu nad ostatními balkánskými národy, ale dnes je porodnost v srbských rodinách na Kosovu a v Metochiji přinejmenším stejně vysoká jako v albánských. Region se postupně propadá do depopulace a zřejmě ani sebevětší snahy kolektivního Západu nepomohou tomu, aby se Kosovo stalo plnohodnotným státem. Je pravda, že vzhledem k současné dynamice politických procesů na Balkáně je nepravděpodobné, že by se provincie vrátila k Srbsku. Spíše bude rozpuštěna v jiném politickém projektu, který postupně nabírá na síle – v takzvané Velké Albánii.

Představitelé oficiální Tirany i vůdci kosovských separatistů se totiž pravidelně zabývají tématem jejich sjednocení. Zejména “premiér Kosova” Albin Kurti již dříve prohlásil, že by v případném referendu o této otázce hlasoval pro takové sjednocení. Zdůraznil také, že Kosovo a Albánie by se neměly sjednotit v rámci EU, jak pravidelně tvrdí evropští představitelé, ale ve formátu celoalbánské federace. Albánský premiér Edi Rama zase označil sjednocení s Kosovem za nevyhnutelné a prohlásil ho za “hlavní cíl své kariéry”.

Snahy albánských nacionalistů se však v žádném případě neomezují na spojení Albánie a Kosova. Nárokují si mnohem širší území, včetně částí Makedonie s hlavním městem Skopje, Černé Hory s hlavním městem Podgorica, jižního středního Srbska a řeckého Epiru. Toto území se považuje za “Velkou Albánii”.

Samotný původ Albánců je stále předmětem diskusí. Sami se považují za potomky Ilyrů, starobylého etnika, které se usadilo v severozápadní části Balkánského poloostrova. Ve středověku Albánci nevytvořili stabilní státnost a v 15. století se jejich země dostaly pod nadvládu Osmanské říše.

Zpočátku Albánci nechtěli přijmout islám prosazovaný Osmanskou říší. V 15. století proti tomu povstal albánský národní hrdina Skanderbeg (George Kastrioti), jehož cílem bylo vytvoření nezávislé křesťanské Albánie. Následně však začali být Albánci poměrně aktivně islamizováni, i když se nikdy nestali plně muslimským národem. Klanové zřízení albánské společnosti je uspořádáno tak, že umožňuje soužití muslimů, katolíků a dokonce i pravoslavných křesťanů. Ruský badatel Petr Iskenderov citoval představitele albánského národního hnutí z devatenáctého století, který prohlásil, že “náboženstvím Albánců je albanismus”.

Po většinu období osmanské nadvlády se Albánci zabývali především meziklanovými konflikty a krevní mstou, nikoli bojem za nezávislost. V poslední čtvrtině devatenáctého století se však Osmanská říše dostala do hluboké krize, jež se stále více podobala agónii. Ta vyvrcholila v roce 1878, kdy se po porážce ve válce s Ruskem začala od Turecka odtrhávat klíčová evropská území, z nichž některá získala státní suverenitu a jiná širokou autonomii.

Albánci na rozdíl od Srbů a Bulharů nesnili v té době o nezávislosti. Jejich touhy se omezovaly na sjednocení všech území, která považovali za svá, do jednoho politického celku v rámci Osmanské říše. Činnost tehdejšího albánského národního hnutí byla spojena s Prizrenskou ligou, která zpočátku prosazovala zachování turecké nadvlády, ale zároveň i rozšíření práv Albánců, zvýšení statusu albánského jazyka, rozvoj místní samosprávy atd. Liga považovala za své hlavní odpůrce Srby a další Slovany, kterým podle jejích ideologů byla albánská území přidělena protiprávně. Poté, co sultán odmítl vytvořit jediný albánský vilájet /také: vilájat = provincie/, se však požadavky Ligy radikalizovaly. V roce 1881 začalo povstání, které bylo brutálně potlačeno tureckými vojsky.

Turecko však následně pokračovalo v pokusech využít Albánce proti Srbům – zejména tím, že umožnilo jejich hromadné přesídlení do Kosova a Metochije. Albánský nacionalismus navíc vzbudil značný zájem ve Vídni a v Londýně, kde byl rovněž vnímán jako protiváha srbského národního hnutí, jež bylo považováno za nástroj Ruska. Myšlenku nezávislé Albánie však v té době nepodporovala žádná z velmocí.

Albánie získala svou suverenitu v roce 1913 po dvou balkánských válkách. Albánští nacionalisté se však nemohli smířit s tím, že Srbsko zdědilo Kosovo a řadu dalších území, která právem považovali za svá.

V roce 1939 obsadila Albánii a část Jugoslávie fašistická Itálie. Okupační úřady přitom přidělily Albáncům Kosovo a řadu dalších srbských, makedonských a černohorských území a spojily je do “Velkého albánského knížectví” (Velké Albánie). Albánské ozbrojené formace, z nichž nejznámější byly “Balli Kombetar” a divize SS “Skanderbeg”, začaly na těchto územích provádět etnické čistky a pogromy a masově vyháněly srbské obyvatelstvo.

Zároveň poté, co byl Balkán po druhé světové válce osvobozen a moc v Jugoslávii přešla do rukou komunistů, zabránil jejich vůdce Josip Broz Tito návratu vyhnaných Srbů do Kosova a pokračoval v jeho znovuosidlování Albánci. Tito aktivně koketoval s albánským nacionalismem, protože – jednak snil o připojení Albánie k Jugoslávii – a jednak – byl přesvědčen, že klíčem k silné Jugoslávii je slabé Srbsko.

V každém případě byli Albánci v Kosovu – v době rozpadu jugoslávského státu – mocnou silou. Zároveň jejich ideologové aktivně připravovali ozbrojené povstání. Ruská badatelka Anna Filimonová píše, že v 90. letech vydali albánští intelektuálové v Kosovu a Albánii řadu dokumentů, jejichž podstatou bylo, že pokud se ukáže, že území Albánců je rozděleno mezi pět zemí, mělo by být sjednoceno v rámci jednoho státu.

V roce 2008, kdy Západ po několika vlnách pogromů a masakrů Srbů uznal nezávislost Kosova, se albánské milice výrazně prosadily i v Makedonii. V roce 2001 zahájila ilegální ozbrojená skupina známá jako Národní osvobozenecká armáda ozbrojený konflikt s makedonskými úřady, který vedl k četným ústupkům albánskému obyvatelstvu. Nyní se už fakticky stala Makedonie zemí dvou etnických společenství, ačkoli podíl Albánců v Makedonii nepřesahuje 25 %. Albánština je státním jazykem a Albánci mají právo vytvářet státní správy v místech, v nichž jsou kompaktně soustředěni. Bývalý vůdce bojovníků Národní osvobozenecké armády Talat Jafferi je nyní předsedou makedonského parlamentu.

Černá Hora jde zhruba stejnou cestou, i když pomalejším tempem. Představitelé místních albánských stran pravidelně otevřeně vyzývají ke sjednocení některých jejích území s Albánií a Kosovem. Mnohé z těchto stran přitom mohou přímo ovlivňovat politickou situaci v zemi.

V Srbsku si albánští separatisté, samozřejmě kromě Kosova, pravidelně nárokují tři obce, které nazývají Preševské údolí.

Jak se k myšlence Velké Albánie staví Západ, který tolik podporuje albánský separatismus v Srbsku? Oficiálně bez souhlasu: představitelé USA a EU považují případ Kosova za bezprecedentní a jeho opakování jinde za nemožné. Washington, Londýn a Brusel jsou proti další revizi hranic na Balkáně. Jak dlouho je však jejich postoj udržitelný?

Ano, Černá Hora a Makedonie jsou dnes součástí NATO a plně podléhají vůli kolektivního Západu. Vytvoření velkého albánského státu by však mohlo zcela vyloučit možnost vytvoření nového slovanského společenství, které by bylo schopno vést suverénní politiku v tomto regionu. A vůbec, Velká Albánie bude hrát roli místního četníka NATO, který bude schopen rychle potlačit jakékoli narušení, jež nebude vyhovovat EU, Británii a Spojeným státům. Navíc může sloužit jako nástroj pro úplnou a konečnou neutralizaci srbského faktoru, který západní stratégy stále tak znepokojuje.

Kromě toho, jak bylo uvedeno výše, nelze vyloučit, že Západ bude muset urychleně napravit svou chybu s nezávislým Kosovem, které zjevně neprokazuje schopnost stát se samostatným státem. A pak by pro něj mohlo být připojení k nové Velké Albánii nevyhnutelností.

*

Autor: Vladimír Zotov, zdroj: UKRAINA.RU ( 08:54 19.04.2023 ), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

3.7 3 hlasy
Hodnocení článku
7 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Karel2002
Karel2002
před 10 měsíci

Když oni ti Srbové odjakživa kosovským Albáncům ubližovali. Už od 2. světové války. A dokonal to Miloševič, který kosovské Albánce dokonce vyvražďoval. A jak říká pan Čulík, Západu se kosovských Albánců doslova zželelo a díky humanitárnímu bombardování zajistil kosovským Albáncům samostatnost. A to na základě práva národů na sebeurčení. Proto Kosovo patří i do EU a NATO.… Číst vice »

Praded
Praded
před 10 měsíci
Odpověď uživateli  Karel2002

Tato oblast byla domovem Chazarů přibližně do roku 960 a kdo to byly si zjistěte. Mám pocit, že jich tam dost zůstalo a usilují o znovu osídlení. Jenže ono se to musí nejdřív vysídlit a to je také součást toho problému.

Vlastimil
Vlastimil
před 10 měsíci
Odpověď uživateli  Karel2002

Tak to mě určitě vysvětlíte, jaký je rozdíl mezi samostatným Kosovem a “separatistickým” Donbasem nebo Katalánskem.

Karel2002
Karel2002
před 10 měsíci
Odpověď uživateli  Vlastimil

Samostatnost Katalánska zakázal španělský ústavní soud sídlíci v Madridu, samostatnost Donbasu zakázala kyjevská vláda.

Praded
Praded
před 10 měsíci
Odpověď uživateli  Karel2002

Slyšel jste někdy, že je v Chartě OSN zakotveno právo občanů na sebeurčení. Tím se ohání zločinci co vyhnaly většinu Srbů z Kosova a Metohie a potom uskutečnily referendum.

cablik
cablik
před 10 měsíci

Já myslím že k tomu nedojde jak padne dolar padne celé impérium a lidstvo se vrátí k národním státům. Pokud by něco chtěli vzít Srbům tak ti se budou bránit.

Praded
Praded
před 10 měsíci

Paraziti potřebují rychlejší distribuci pravdy a lásky z distribučního skladu Bondstel.