Prigožinova vzpoura. Prozatímní konec

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Nemyslel jsem si, že to skončí tak rychle. Nicméně Prigožinův náhlý “vstřícný” postoj naznačuje, že ze vzpoury zdaleka nebudou těžit jen hloupí lidé. Tento postoj ani nenaznačuje, že stále doufají (nebo snad dokonce věří), že se odpovědnosti vyhnou. Koneckonců nedošlo k žádné formální odvetě.

Ale začněme od začátku.

Proč ten prozatímní konec? Protože Prigožin si možná myslel (a nejspíš opravdu myslel), že hlavním organizátorem “pochodu spravedlnosti” je on sám osobně a že jeho křivdy a touha po pomstě zvedly a vrhly na Moskvu celý armádní sbor (co do počtu i vybavení by to odpovídalo). Z 99 % je to však asi tak, že byl objektem chytré manipulace, na níž se podílely vnější síly, někdo z moskevských politiků a někteří lidé z jeho okolí.

Teoreticky by se samozřejmě mohl i on sám podílet na této transakci stejnou měrou. Ale riziko, které podstupoval, bylo příliš velké a výhody příliš nenápadné na to, aby se do takového podniku vrhal po hlavě, když věděl, jaký bude mít rozsah a dopad. I v případě úspěšného převratu by se ho pravděpodobně zbavili.

Majitel silového zdroje si může nárokovat příliš velký kus koláče. Proto se ti, kdo vzpouru organizují, snaží využít takové lidi v utajení, namlouvají jim, že mají na svých bedrech veledůležité poslání “záchrany lidu”. Tak se – například – 18. brumairu osmého roku republiky /9. listopadu 1799/  spiklenci chystali utajeně využít Bonaparta, který byl považován za slabomyslného vojáka. Napoleon se však ukázal jako mnohem vyzrálejší politik a přehrál ty, kteří chtěli přehrát jeho. Nejčastěji však platí, že pokud je postava, která zajišťuje vnější (mocenskou) část spiknutí, zvolena správně, hra je úspěšná.

Pro pochopení techniky takového povstání však vůbec nezáleží na tom, zda v něm Prigožin hrál aktivní, nebo pasivní roli.

Proč jsem si jistý, že vzpoura měla obrovskou skrytou část (podvodní část ledovce)?

Nejjednodušší je podívat se na vnější síly (Ukrajina, Polsko, USA), které jednaly zcela koordinovaně s “pochodem spravedlnosti”, i když s jeho organizátory v reálném čase nekomunikovaly. Takové aktivity by si totiž protivník okamžitě povšiml, a i kdyby se mu nepodařilo konverzaci rozluštit, poskytla by vynikající veřejný důkaz o vedení vzpoury ze zahraničí, čemuž se organizátoři samozřejmě museli vyhnout.

Ukrajina okamžitě vrhla všechny dostupné síly do zoufalé ofenzívy a snažila se rozdrtit bojové linie ruské armády, zatímco hlavní dopravní trasu ruských ozbrojených sil (dálnici M4) a hlavní logistický uzel (Rostov na Donu) kontrolovali povstalci. Mohou argumentovat, jak chtějí, že “nezasahujeme do bojových operací”. A to nemluvím o tom, jakou bojovou činnost mohli asi vykonávat důstojníci na velitelství obsazeném povstalci. Je prostě bláhové předpokládat, že by státní orgány (totéž MO nebo generální štáb, či dokonce i jiné agentury) posílaly vojenské náklady přímo do rukou povstalců v naději, že je nepoužijí ke zvýšení vlastní moci, ale že je přepošlou na místo určení.

To znamená, že povstalci odřezávali logistiku ruského uskupení (zejména toho, které útočilo na svém jižním křídle) a Kyjev toho jednoduše využil. Kdyby ukrajinská masivní ofenzíva začala v pondělí nebo v úterý, dalo by se říci, že Ukrajinci vyhodnotili situaci, náhodou uviděli svou šanci, nadchli se pro ni a pokusili se ji využít.

Faktem však je, že ukrajinská armáda už byla plně připravena na ofenzívu. Nehledě na to, že měli za sebou tři týdny těžkých bojů, jejich úderné síly byly vyčerpané a musely být v procesu rotace. Zároveň nad nimi visela otázka, jak pokračovat v ofenzívě. To znamená, že strategické zálohy neměly být prozatím přesunuty z hloubky týlu. Ukázalo se však, že nové úderné uskupení již bylo sestaveno a čekalo jen na vhodný okamžik, aby se vrhlo do zoufalého útoku.

Polsko a Ukrajina byly v posledních týdnech před povstáním podezřele aktivní na běloruské frontě. Varšava deklarovala veřejně připravenost běloruských bojovníků na svém území, kteří měli zahájit invazi s cílem svrhnout Lukašenka.

Domníval jsem se, že se Poláci a Ukrajinci rozhodli obětovat kolaborantskou „kanonenfutter“ kvůli mediálnímu efektu a posílení své pozice na nadcházejícím summitu NATO ve Vilniusu, ale zjevně si byli vědomi blížící se vzpoury a doufali ve skutečný úspěch invaze. Rusko by totiž mělo plné ruce práce s potlačením povstání a s mohutnou ukrajinskou ofenzívou na jihu, a to tváří v tvář rozvrácené logistice. Jeho rezervy by byly okleštěny, politické manévrování by nebylo možné, a to by byl ten správný okamžik k zahájení útoku na Bělorusko.

Hned na začátku vzpoury uvedli Poláci svou armádu do plné pohotovosti a jen čekali na okamžik, který se však nedostavil.

V USA zpravodajská komunita otevřeně přiznala, že o Prigožinových plánech informovala Kongres. Odvolávali se však na svou jasnozřivost: viděli prý ze satelitu, že wagnerovci navyšují své zásoby na starých hranicích LNR/DNR a Ruska, a okamžitě prý uhodli, že Prigožin hodlá zaútočit na Kreml. Ve skutečnosti je každému jasné, že pokud se wagnerovci stáhli z fronty do týlových táborů umístěných v LNR/DNR, zásoby putovaly s nimi. Takže, bez zpravodajských informací,  nic nenasvědčovalo tomu, že půjde o výše zmíněný krok. Pokud je například Pskovská divize poslána do kasáren k odpočinku, odjede do hloubi Ruska s veškerým svým vybavením. Neznamená to, že se k něčemu chystají.

Američané přesně věděli, co se stane, ne proto, že by byli tak prozíraví, ale proto, že museli udržovat kontakt se skutečnými podněcovateli vzpoury.

Státní převrat v Rusku se změnou zahraniční politiky by měl smysl pouze v případě, že by jeho organizátoři byli od počátku přesvědčeni, že se s Amerikou dohodnou a uzavřou mír –   samozřejmě pro Rusko nevýhodný, kdežto pro Ameriku ano.

Předběžné dohody tedy musely být uzavřeny dávno předtím, než celá věc začala. Není náhodou, že ukrajinská média pod bedlivým dohledem Spojených států pomáhala už nejméně půl roku s vytvářením obrazu Prigožina jako Robina Hooda, miliardáře (majitele soukromé armády) znepokojeného tím, že se bohatí nedělí s chudými, a snícího o všeobecné rovnosti. I když sám Prigožin svými eskapádami vytváření obrazu “lidového hrdiny” jen kazil. To mě také utvrzuje v přesvědčení, že on sám byl v utajení osobně zneužit.

A nyní k tomu, proč jsem si jist, že povstalci (ti, kteří měli kontakt se skutečnými organizátory a psychicky ovládali Prigožina tím, že ho indoktrinovali) počítali s podporou v Moskvě.

S 86-90% podporou Putina neměli naději přetáhnout na svou stranu masy, nebo doufat, že dojde ke spontánnímu přechodu bezpečnostních složek na jejich stranu. To znamená, že všechny problémy měl vyřešit sbor o 20-25 tisících lidech (ve skutečnosti méně, protože vždy je třeba počítat s „odpadem“ – nikdy se ke vzpouře nepřipojí útvar nebo jednotka v plné síle, od 10 % do 50-60 % zůstává neutrálních – formálně loajálních k moci). To znamená, že ve skutečnosti mohli povstalci počítat s 15-20 tisíci muži. Ale, dejme jim „fóra“, budeme operovat s počtem 25 tisíc.

S takovou vojenskou silou můžeme očekávat, že za den či dva dorazí do Moskvy a dokonce proniknou do hlavního města.  V každé vesnici nemáme a nemůžeme mít umístěnou divizi. Většina nejlépe vycvičených vojáků je na frontě, velké uskupení je v Bělorusku, další v Kaliningradu, další u Petrohradu, posiluje se uskupení v Karélii a je třeba pokrýt polární území a Dálný východ. Obecně platí, že není třeba mít po ruce žádné další jednotky (mezi Moskvou, Voroněží a Rostovem na Donu). I kdyby někde stály útvary vznikající záložní armády, tedy nezkušení dobrovolníci a branci, vyspělí bojovníci by je bez větších problémů porazili – a na přesun vojsk by prostě nebyl čas, a to i za cenu rozkrytí fronty.

Pak ale vyvstává otázka. Dobře, vtrhli do Moskvy, ale co dál? Je prostě nemožné kontrolovat město s dvanácti a půl milionem obyvatel, město, které je větší než jiné evropské země, s posádkou o 25 000 lidech. Vedení se i v nejhorším případě může vždycky přesunout na záložní velitelské stanoviště, může přivolat posily, zablokovat povstalce v těch částech města, které jsou reálně schopni bránit, a pokud se povstalci nevzdají, vymazat je z povrchu zemského.

Ale to už mluvím o tom nejhorším možném scénáři. Ve skutečnosti by se wagnerovci dostávali k hlavnímu městu až po překonání leteckých útoků s poněkud omezenou (frontovou) protivzdušnou obranu (maximálně Buki nebo Pantsiri) a také s omezenou municí. Vzhledem k letecké převaze armády a nutnosti (v zájmu rychlosti) přesouvat se pouze po silnici, v dlouhých kolonách, se i narychlo postavená opevnění, bráněná nevycvičenými dobrovolníky, branci nebo ruskou gardou stávají vážnou překážkou.

První den je přitom důležitý pro každou vzpouru (v tomto případě nemluvíme o “barevných revolucích”, ty mají svá specifika, ale v zásadě se na ně toto pravidlo vztahuje také). Pokud povstalci během prvního dne nedosáhnou výraznějšího úspěchu a do konce druhého dne nezískají jasnou převahu (kdy se na jejich stranu začínají hromadně stavět všechny nestabilní složky a vláda ztrácí rychle podporu ve středních a nižších vrstvách), začíná hrát rozhodující roli kritická převaha síly ve zdrojích. Po získání času a nashromáždění sil totiž začínají orgány moci od druhého nebo třetího dne povstání s jistotou potlačovat (pokud ovšem k tomu mají dostatečnou vůli).

Již na počátku povstání bylo vidět, že wagnerovci nemají dostatek sil, aby mohly s jistotou kontrolovat dokonce i samotný Rostov na Donu (s výjimkou několika bloků v centru). Pokus o průlom přes Batajsk do Krasnodaru selhal kvůli zásadnímu nedostatku živé síly. Kolony směřující k Moskvě neměly žádný týl. Kdyby totiž ještě zanechávaly za sebou kontrolní stanoviště, která by kontrolovala pro ně potřebné komunikace, povstání by se rozplynulo v prostoru ještě před dosažením První Betonky (hranice Nové Moskvy na jihovýchodě).

Povstalci by nebyli schopni kontrolovat území mezi Rostovem na Donu a Moskvou, protože by nebyli schopni plně kontrolovat ani formálně obsazený Rostov, ani Moskvu, do které se chystali proniknout. Obyvatelstvo ani armáda je nepodporovaly. Co se dalo v takové situaci očekávat? Jedině povstání v hlavním městě, v okamžiku, kdy povstalecké kolony dosáhnou jeho předměstí.

V elektronických médiích (hlavně na sociálních sítích) se mihla jako stín zpráva, že FSB několik dní před začátkem povstání zahájila operaci na vyčištění Moskvy od spících buněk teroristů ukrajinského MO a ukrajinských tajných služeb, kteří se chystali v hodinu “H” udeřit na vládní a administrativní budovy, státní média a prostě způsobit krvavou spoušť v ulicích. Tato informace zapadla, neboť všichni byli upjati k situaci na frontě, a potom k povstání.

Taková rána do zad by mohla být “tou pověstnou poslední kapkou”. Veškeré síly a pozornost by byly odvedeny na boj s povstaleckými kolonami postupujícími k městu, zatímco v hlavním městě by nastal chaos, úřady by ztrácely kontrolu nad situací a obyvatelstvo, vyděšené bezuzdným násilím, by souhlasilo s tím, že udělá cokoli, jen aby teror skončil. Za těchto okolností by byli povstalci, kteří vstoupí do města, vnímáni jako zachránci a podporováni obyvatelstvem i místními správními strukturami, přičemž by se posádka hlavního města, která by se nemohla opřít o žádnou jinou pevně zakotvenou autoritu, alespoň částečně přidala na jejich stranu.

Současně by začaly otevřeně působit  dosud utajení zrádci v mocenských strukturách, kteří by požadovali, aby úřady nevyhrocovaly problémy až k občanské válce, ale aby povstalcům raději ustupovaly pod záminkou, že je “lid podpořil”.

V takovém chaosu se jen velmi odhodlaný a obětavý režim snaží vydržet a pokračovat v odporu (i když šance na úspěch jsou mizivé). Historie však častěji než jindy ukázala, že pod tlakem ze všech stran, s pocitem, že se podpora vytrácí, se moc vydává cestou Mikuláše II., jenž si do svého deníku tehdy  napsal “zrada a podraz všude kolem” a abdikoval v domnění, že zachraňuje zemi před občanskou válkou. A na tento okamžik (zánik legitimní moci) se čekalo, válka mohla vypuknout.

Prigožinova armáda spěchala k Moskvě a do poloviny druhého dne vzpoury měla dosáhnout nejbližších přístupů k hlavnímu městu. Očekával jsem tedy, že teprve dnes, když si uvědomili, že zevnitř hlavního města nemohou očekávat žádnou pomoc a že jejich kolony uvízly v narychlo vytvořené obraně a staly se oběťmi náletů, začnou povstalci vyjednávat.  Jejich vůdci si naštěstí brzy uvědomili, že je vše ztraceno. Je také možné, že obdrželi od svých agentů v mocenských strukturách zprávu, že banderovské podzemí v hlavním městě bylo poraženo, že kontakt s jeho zbytky je ztracen a že zevnitř se podpory nedočkají.

Na základě této analýzy jsem dospěl k závěru, že se jedná pouze o dočasné ukončení povstání. Pučisté byli zbaveni úderné síly v podobě wagnerovců a gangů v hlavním městě. Většina potenciálních zrádců však zůstala neodhalena. Neozvali se, protože jejich hodina ještě nepřišla. Je možné, že někteří z nich (dokonce mnozí) jsou již v podezření. Ale někteří si možná i nadále zachovali pověst loajálních vlastenců.

Bezpečnostní služby pracovaly při potlačování povstání skvěle. Rychlý účinek byl do značné míry jejich zásluhou, stejně jako účinná (i když nenápadná) koordinační role centrální vlády, která ani na okamžik neztratila kontrolu nad událostmi. Žádná zpravodajská služba však nemůže prokázat neuskutečněný záměr zrady, pokud se v rozhodujících hodinách neprojevila jinak než pasivitou.

Hlavní očista tedy teprve přijde.

Předpokládám, že mnozí budou oprávněně rozhořčeni, že lidé, kteří zabili nejméně 15 obránců legitimní moci a způsobili zemi vážné politické škody, zůstanou nepotrestáni. To je cena za odvrácení občanské války. Bez amnestie bychom museli s armádou wagnerovců bojovat. Byla by sice opět poražena, ale obránci legitimní moci by ztratili mnohem více než 15 lidí, a to by ještě dopadlo dobře, mohlo by se jednat o několik stovek, spíše tisíců osob. Hrozilo také nebezpečí, že by se někteří z těch, kteří byli nyní poraženi, vrhnou na partyzánštinu. Ta by byla také rychle rozdrcena, ale opět by to trvalo měsíce a přineslo by to další ztráty.

Výsledkem dohody je to, že generální štáb nemusel narušit protivzdušnou obranu, nemusel přejít do pasivní obrany, ani vyvádět frontové jednotky kvůli válce do vlastního hlubokého týlu. Úkolem orgánů moci bylo minimalizovat škody způsobené povstáním a s tím se vypořádaly skvěle.

Zbývá vyčistit Augiášovy chlévy. Tento úkol by mohlo usnadnit zapojení bývalých zainteresovaných formálních vůdců vzpoury. Proč zainteresovaných? Vždyť úřady na ně nemohou mít vůbec žádné požadavky (všichni jsou omilostněni) a tudíž nemusí vypovídat. Faktem ale zůstává, že je mohou přivést ke zrádcům, kteří byli a ještě jsou skryti a zůstávají neodhaleni. Ti jsou si tohoto nebezpečí pro sebe dobře vědomi a budou se je snažit neutralizovat. Zásada je dobře známá: “není člověk, není problém”. A pokud se o své poznatky dotyčný podělí s úřady, je nesmyslné a dokonce nebezpečné ho zabít, protože je okamžitě jasné, kdo je zadavatel (a mohou vás chytit při činu). Cenný svědek bude navíc přísně střežen.

Bohužel se nedočkáme toho nejzajímavějšího, skryté části protipovstaleckého boje a eliminace možnosti nového, který nyní vstupuje do své aktivní fáze. Toto představení není určeno pro širokou veřejnost. Ale skutečné, nikoliv jen prozatímní, finále určitě přijde. Každý dostane, co mu patří.

*

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: Ukraina.ru, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová.

Chcete-li podpořit Novou republiku, její web a překlady, její akce, podcasty, natáčení debat a panelových diskuzí, přispějte laskavě na účet 2300 736 297 / 2010.

Děkujeme!

5 5 hlasy
Hodnocení článku
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
mikkesh
mikkesh
před 11 měsíci

Jediný smysl článku pana Iščenka je oznámení, že se spletl. Za což samozřejmě zaslouží uznání. Naopak ti naši zkušení dvacetiletí politologové pojedou zase jinou a vůbec jim to nepřijde jako trapárna. U blbů jako Fistein, Romancov, Mitrofanov … a podobných co přicupkali s východní doktrínou a tak dlouho s ní, s ohněm v srdci pochodovali, až přišli s úplně… Číst vice »