Zbyněk Fiala: Kdo nám rabuje peněženky

Česká inflace je dvojnásobná proti sousednímu Německu, její roční míra na Eurostatu (průměr za posledních dvanáct měsíců) činila v květnu u nás 12,5 a u nich 6,3 procenta. Kdo za to může?

Zbyněk Fiala
Zbyněk Fiala

Česká národní banka hledí s rostoucím podezřením na astronomické dluhy Fialovy vlády, protože to jsou zároveň nekryté peníze, které se pouští do oběhu. „Bankovní rada konstatuje, že podmínkou dlouhodobé cenové stability jsou zodpovědná rozpočtová politika a umírněný mzdový vývoj. Cesta k dlouhodobě nižší inflaci tedy vede i přes snižování deficitu státního rozpočtu,“ uvádí ve zprávě po červnovém zasedání.

Jinou věcí je, že další státní peníze se vyhodí za nesmysly, jako jsou americké stíhačky, které jsou pomalejší a méně obratné než švédské gripeny, a proto jsou také přiměřeně dražší. K vládnímu úspornému balíčku se nemá cenu vyjadřovat, což byl ostatně i postoj ministrů, když se teď projednával ve vládě. Počkají si prý na sněmovnu, jestli někoho něco napadne. Pesimisté tvrdí, že už to horší být nemůže, ale optimisté neztrácejí naději, že se to dá ještě nějak dorazit.

Nepřehlédněme však, že ČNB nezapomněla sáhnout i po osvědčené radě horního jednoho procenta, že ti pod ním by se měli ozdobit mzdovou skromností. Těžko to někam zařadit. Vždyť jestli zatím něco inflaci brzdilo, tak to bylo zaostávání mezd za cenovým vývojem. Reálné mzdy, peníze na pásce mínus dražší účty za všechno, už klesly zhruba o čtvrtinu, jako kdyby zemi drancovali Hunové. A to jsme před inflací začínali na třetině německých mezd. Jestliže je česká inflace dvakrát rychlejší než německá a počítáme s její úporností, která jentak neochabne, znovu se propadneme od dosažené úrovně. Výzva k mzdové „umírněnosti“ je jaksi mimo mísu.

Kdo tedy může za rekordní inflaci – ceny, nebo mzdy? Zajímavý vhled do toho vnesl web Patria.cz. Informuje o blogu trojice ekonomů z Mezinárodního měnového fondu, podle kterých za vysokou evropskou inflací dnes skoro z poloviny stojí rychlý růst zisků podniků. Počítají to na celé ekonomice, nejen na spotřebitelských cenách. Takový cenový vývoj vyjadřuje ukazatel „deflátor“. Teď by byl výmluvnější „inflátor“, ale jde o univerzální ukazatel cenového vývoje všech transakcí v ekonomice, který se používá při odhadech HDP, a při případném poklesu cen jen obrátí znaménko. V Česku v prvním čtvrtletí celkový deflátor HDP vzrostl o 12,2 procenta.

Zmíněná trojice ekonomů z MMF se zabývala evropským deflátorem a rozložila příspěvky k cenovému vývoji do čtyř kategorií – ceny dovozů, daně, zisky a mzdy. A potvrdila to, co víme všichni, že inflaci spustily “inflační vlny“ cen dovážené energie a dalšího základního zboží. Podnikový sektor na to rychle reagoval tím, že začal přenášet vyšší ceny vstupů na spotřebitele. Zvedl ceny o to, oč byly vstupy dražší, nebo taky o víc.  Podařilo se mu zachovat dosavadní ziskové marže, v některých případech je dokonce zvýšit. Příspěvky zisků k inflaci v Evropě tak do druhé poloviny roku 2022 narůstaly.

Zaměstnanci začali reagovat na inflaci se zpožděním, až v posledních kvartálech. Požadují, aby se inflaci přizpůsobily i mzdy, ale vyšší mzdy se pak začínají zakusovat do ziskových marží podniků, takže spirála může pokračovat. Podstatné však je, že ceny rostly celý rok 2022, ale podíl mezd na inflaci narůstá až v roce 2023.

„Autoři z MMF nepíší svůj příspěvek vůbec jako “obžalobu” kapitalismu poukazující na negativní dopad “ziskuchtivých podniků” na inflaci. Naopak, vysvětlují, že podobný rozklad inflace mezi zisky a mzdy byl historicky celkem běžný. Na prvotní dovezený inflační impuls zareaguje nejprve navýšením zisků podnikových sektor a až později svými požadavky domácnosti,“ uvádí zpráva o této studii, kterou najdete na webu Patria.cz.

https://www.patria.cz/zpravodajstvi/5498672/rozbresk-podle-mmf-jde-inflace-za-dovazenymi-cenami-a-ziskem-mzdy-ale-zrychluji-a-bez-prisne-menove-politiky-se-inflace-nevrati-k-cili.html

Jenže ona obžaloba bezohledné ziskuchtivosti by byla docela namístě. Nenajdeme ji však v ekonomii mainstreamu („ortodoxní“), ale u alternativních ekonomů (heterodox economics). V internetové knihovně Scribd.com (placená) najdete tlustý sborník, který se pokouší definovat spravedlivou politickou ekonomii (A Political Economy of Justice, The University of Chicago Press 2022). Jsou tam hvězdní autoři jako Dani Rodrik, Juliet Schorová nebo Yochai Benkler, kteří jsou z dřívějších prací tak známí, že je znám i já.

Schorová píše o lokalizaci s „otevřenou výrobou“ (open manufacturing), postavené na technologiích s podporou počítače a sdílení digitálních předloh na internetu. Dani Rodrik byl v Praze v době nástupu Zemanovy vlády a spolu s Joe Stiglitzem pomáhal vládním ekonomům hledat cesty, jak vybřednout z marazmu devadesátek. Yochai Benkler byl první, kdo se pokusil o definici otevřené spolupráce na internetu, je to v monografii The Wealth of Networks (Yale University 2006).

Projděme si pár řádek z úvodní studie Yochaie Benklera, který se zabývá produktivitou a mocí. Neoliberalizmus tvrdí, že ekonomické subjekty nemají moc, tu má stát a je třeba jej o ni co možná připravit. Dnes už je takové tvrzení chápáno nejen jako pokrytecké, ale směšné i osobám s IQ tykve. Je tu přece pár nejsilnějších ekonomických subjektů, před kterými je vláda v předklonu.

„Soubor neoliberálních politik se zaměřil na zmenšení státu a rozšíření trhu prostřednictvím deregulace, privatizace, nízkých daní a volného obchodu. Sliboval ekonomickou dynamiku, a pak už bychom se měli obejít bez veřejně zajištěné ekonomické bezpečnosti. Sliboval taky posílení ochrany spotřebitele a podnikatelské svobody, a pak už bychom se měli obejít bez sociální solidarity. To vše dohromady mělo přinést zvýšení produktivity a udržení růstu, který pomůže všem.

Realita posledních čtyř desetiletí byla opakem těchto slibů. Namísto široce sdíleného bohatství poháněného novými dynamickými trhy, Spojené státy dospěly k méně dynamickým trhům spolu s dramatickým vytěžováním renty malou oligarchickou elitou. Růst produktivity byl od roku 1973 pomalejší než v předchozím století, s výjimkou období 1995-2004.

Dynamika podnikání a podnikavost, měřená počtem firem vstupujících na trh a podílem zaměstnanosti v mladých podnicích, poklesla. Zvýšila se koncentrace odvětví a vzrostly marže. Reálný mediánový příjem stagnoval, zatímco podíl příjmu připadající na zaměstnance horního jednoho procenta a jednoho promile prudce vzrostl. Hospodářská nejistota se stala všeobecně rozšířenou. Čtyřicet procent amerických domácností uvádí, že nedokáže pokrýt nečekané výdaje ve výši 400 dolarů. Američané jsou jedinou populací ve vyspělém světě, která v posledních 30 letech zaznamenala pokles průměrné délky života. A tato ekonomická nejistota se zdá být hnací silou populismu.“

Znovu, je to kniha z roku 2022, tohle je současná situace.

Všimněme si nenápadné věty: Zvýšila se koncentrace odvětví a vzrostly marže. To je zákonité v tomto prostředí drasticky oslabeného státu, kdy si monopoly mohou diktovat. Je zřejmé, že to chce zásadně odlišný ekonomický model. Autoři předkládají vizi, ve které nikdo nesmí dominovat, musí být zajištěna široce založená ekonomická bezpečnost a sociální a ekologická udržitelnost, a musí být také zachována dynamičnost systému v podmínkách nejistoty a stálé změny. Proto nenabízejí jeden konečný model, jak někomu vypadl z hlavy, ale metodu experimentů se stálým vyhodnocováním a přizpůsobováním (iterativní metoda).

Kniha je to tlustá. Až ji dočtu, poreferuji.

Pokud však jde o samotnou inflaci, cenový diktát monopolů je jasným sprostým podezřelým. Pak ovšem takový boj proti inflaci, kterého tohle nechává chladným, není cestou ven, ale cestou do oného. Jak je vidět, ani v této sféře se mainstreamovým teoriím moc nedaří.

Boj s inflací je relativní novinkou. Když se do toho před půlstoletím pouštěl v USA nový předseda Federálních rezerv Paul Volcker, svázal si ruce přijetím módní monetaristické teorie. Prosazoval ji chicagský ekonom Martin Friedman, pozdější nositel Nobelovy ceny, s představou, že stačí uhlídat množství peněz v ekonomice a nedopustit vyšší růst jejich objemu než řekněme o 3 procenta ročně, a máme vystaráno. Pohlídat to může nějaký speciální zákon. Inflace pak nedostane prostor.

Akademická moudra však v praxi nefungovala, množství peněz a inflace se lhostejně míjely, aniž by se pozdravily. Volker nakonec nechal statistiky měnové zásoby plavat a nasadil drastické úrokové míry kolem 20 procent. Tím srazil inflaci na kolena, ale ekonomiku taky. Jak spočítat, jestli to stálo za to?

Věcný komentář nabízí finanční novinář William Greider v dnes už klasické knize nahlížející detailně do kuchyně centrální banky. Vlastně do měnové svatyně, aspoň podle titulu Secrets of the Temple. Čte se to jako detektivka. Vzpomínám, že hřbet této knihy jsem zahlédl i na poličce nad pracovním stolem tehdejšího guvernéra ČNB Josefa Tošovského.

Volker to měl těžké. Americké ceny tenkrát vzrostly za čtyři roky mezi lety 1975 a 1979 asi o 60 procent. To byla podobná dynamika, jakou máme teď doma, když české ceny vzrostly za dva roky o 30 procent.

Greider, který to popisuje, se už tehdy pozastavoval nad vznikající nadvládou finančního systému nad reálnou ekonomikou. Přenášelo to moc k rentiérům, pár lidí nahoře půjčuje všem ostatním. Nahoře bylo tenkrát – před půlstoletím – 10 procent amerických rodin, které vlastnily 86 procent čistého finančního majetku. Následovalo 35 procent rodin, které se dělily o zbylých 14 procent aktiv. A pod nimi zůstávalo 55 procent rodin, které nedokázaly ušetřit prakticky nic. Je tedy jasné, jak vysoké úroky fungovaly – komu braly a komu přispěly.

„Když odhlédneme od nespravedlnosti stávajícího systému, selhává i z hlediska efektivnosti: když se Federální rezervy pokoušejí o utažení, jejich základní páka se opírá o špatný konec spektra vypůjčovatelů – nikoliv o ty, kdo nesou největší odpovědnost za tvorbu nového kreditu. A tak ti nejslabší spotřebitelé a výrobci pocítili tlak vysokých úrokových sazeb jako první, a pocítili jej s nejtěžšími důsledky, zatímco primárním zdrojem narůstání kreditu byly nejsilnější a největší podniky. Fed se snažil dotlačit ty velké k ústupkům tím, že zvyšoval práh bolesti jiným – jeho pěst drtila stále větší silou malou myšku v naději, že na to zareaguje slon. Avšak velké podniky a jejich bankéři pokračovali ve svých aktivitách jako obvykle.“

(William Greider: Secrets of the Temple – How the Federal Reserve Runs the Country, Simon @ Schuster, New York 1987.)

Inflace tedy není náhoda a boj proti inflaci, který ždíme myš, aby udělal dojem na slona, taky ne.

*

Autor: Zbyněk Fiala, zdroj: Vaše věc

5 3 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
mikkesh
mikkesh
před 9 měsíci

Chápu, že pan Zbyněk Fiala nemá jiné informace než vládní, tedy uvádí inflaci 12,5%. K relevantnímu vyčíslení pokud uvádí v květnu, musí dodat oproti dubnu. Tedy každý měsíc vyskočí ceny o 12,5%. Pak by to jakžtakž sedělo. Pokud je to meziroční, musí uvést co máme v koši sledovaných cen. Pokud se pan Fiala chytil… Číst vice »

Hokarc
Hokarc
před 9 měsíci

Až bude tato vláda smetena, její první kroky by měly vést do vazební věznice !

Karel2002
Karel2002
před 9 měsíci

U nás snad až do roku 2019 šlo velice dobře. Jedinou Babišovou zásluhou bylo zavedení registračních pokladen jako pojistky proti neplatičům daní. Všechno se zhoršilo díky proticovidovým opatřením, ztráty v důsledku zmrazení ekonomiky byly děsivé. Pak následovaly ještě daleko hroznější ztráty v důsledku podpory ukrajinským nacinalistům vedených USA. Zrušení registračních pokladen, raketový… Číst vice »

cablik
cablik
před 9 měsíci

Kdo za to může zaprodaný západní sluhové co v Čechách vládnou válka na Ukrajině šílený zelený blábol Celkový úpadek tzv západu který místo prosperity vymýšlí šílenosti.