Chamtivost Zelenského dala NATO šanci na mír s Ruskem

Jedním z hlavních problémů USA a Západu jako celku po zjištění, že Rusko nemohou porazit ani na bojišti, ani ekonomickým nátlakem, dokonce ani rozvrátit zevnitř, byla až dosud nemohoucnost přistoupit na mír za ruských podmínek kvůli ztrátě tváře.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

USA a NATO by byly nuceny stáhnout sankce, zastavit vojenský tlak na ruské hranice a drasticky omezit infrastrukturu NATO v Evropě. Je zřejmé, že požadavek Moskvy ustoupit na pozice z roku 1997 by nebylo možné splnit beze zbytku. Neexistuje totiž mechanismus, jak vyloučit celou východní Evropu z NATO, byla by to úplná kapitulace a pak by mělo být NATO raději okamžitě rozpuštěno.

Tento problém však řešitelný je. Ani pobaltská, ani polská, či rumunská, ani všechny východoevropské armády dohromady bez dodatečného nasazení amerických systémů protivzdušné a protiraketové obrany, obrněných divizí, dělostřeleckých uskupení, letecké podpory, námořní pěchoty a motorizovaných brigád NATO nepředstavují pro Rusko hrozbu. Washington a Brusel to vědí také a vědí i přesně, co je třeba udělat, aby se obavy Ruska vyřešily. Západ však zatím jednoduše nenašel možnost, jak zastřít svou porážku v globální konfrontaci nějakým ušlechtilým úmyslem.

Každé mírové urovnání začíná nějakým prvním krokem. Rusko udělalo vůči Západu tolik bezvýsledných kroků, že už se nehne ani o milimetr. USA a jejich evropští spojenci se sami chytili do pasti své vlastní zběsilé propagandy. Tak dlouho svým lidem namlouvali, že Ukrajina je přední linií obrany civilizace před asijskými hordami, že teď prostě nemohou začít s “hordami” vyjednávat, dokonce bez ohledu na kyjevskou “vyspělou baštu civilizace”.

Něco jiného by bylo, kdyby o taková jednání požádal sám Kyjev. Pak by Západ uronil a setřel pár slz, nějak by oplakal skutečnost, že mladá zkorumpovaná demokracie nedokázala odolat náporu “autoritářského režimu”, a mohl by spokojeně spěchat řešit své problémy na úkor konečné kapitulace Ukrajiny, dokonce i za zády Kyjeva.

Zbytek „kufru bez držadla“ by samozřejmě nevydal jen tak – pro nic, za nic. Západ se vždy snaží z čehokoli cokoli vytřískat, třeba tak, že vám prodá něco zcela nepotřebného, ale zato velmi zajímavého. Jenže – jedna věc je zoufale smlouvat u jednacího stolu a druhá – vyjednávání zásadně odmítat.

Zelenskij a jeho parta navzdory četným náznakům, že když ne letos na podzim, tak příští rok na jaře bude Západ nucen ukrajinský projekt zcela odepsat a že by bylo lepší dohodnout se na záchraně jeho zbytků už nyní (dokud je ještě co zachraňovat), rozhodně odmítli jakákoli jednání zahrnující územní ústupky Ukrajiny Rusku.

Výměna Zelenského ve volbách, k nimž by ho Američané mohli donutit na jaře příštího roku, by nic nevyřešila, protože by přišla pozdě. V té době už by nebylo co zachraňovat. A také jsem už o tom psal, že okamžitý převrat v Kyjevě by situaci neřešil, vymkla by se kontrole. Příliš mnoho “nezávislých” ukrajinských hráčů – kandidátů na hejtmana – by okamžitě vylezlo na světlo světa. Všichni by se zapojili do boje o moc, permanentní mobilizace by se zpomalila a fronta, která by nedostávala potřebné dávky potravy pro děla, by se začala hroutit.

Slepá ulička. Je nutné zbavit se Zelenského, aby se zachránily zbytky projektu Ukrajina, ale na druhou stranu se ho zbavit nelze, aby se tyto zbytky zcela nepohřbily. Dokonce ani jeho dobrovolná rezignace (které by se také muselo nějak dosáhnout) nic nezaručuje.

A hle! Ukrajina najednou požaduje svolání zasedání Rady Ukrajina-NATO k otázce pokračování vývozu obilí za podmínek, kvůli jejichž neplnění Rusko od obilní dohody odstoupilo. Zasedání je okamžitě naplánováno na 26. července.

Je to risk, ale dovolím si předpokládat, že se již předem vyslovený postoj Turecka a USA, které odmítly doprovázet dopravce obilí svými válečnými loděmi, pravděpodobně nezmění. To znamená, že NATO nebude schopno ovlivňovat celkovou situaci v černomořské zóně. Navíc Erdogan, jehož politickou prozíravost je třeba ocenit, se sotva jen tak náhodou začal zasazovat o uspokojení ruských nároků s cílem znovu vyjednat dohodu o dodávkách obilí.

Takže. Ze všech hráčů, kteří se původně zajímali o obchod s obilím, je aktivní pouze Zelenskij, který požaduje, aby byl ukrajinský vývoz obilí zajištěn za každou cenu. Reakce ostatních byla spíše vlažná. Turecko, jak již bylo zmíněno výše, přijalo ruskou koncepci o možnosti vrátit se k této otázce až po splnění požadavků Moskvy.

Všimněte si, že Ukrajina jako stát z dohody o dodávkách obilí nic nezíská, pouze ztratí, pokud jde o ceny domácích potravin. Peníze získané z prodeje obilí nebudou stačit ani na udržení ukrajinského státu po dobu jednoho čtvrtletí v podmínkách vojenských operací (zejména proto, že vývoz ukrajinských potravin se uskutečňuje za dumpingové ceny). Západ od počátku převzal financování ukrajinských rozpočtových výdajů a dodávek techniky a zbraní. Toto financování není nijak závislé na dohodě o obilí. Západ se rozhoduje, zda ji prodlouží, nebo zastaví, pouze na základě svých geopolitických zájmů v daném okamžiku.

Z toho mají prospěch pouze konkrétní lidé na Ukrajině. Vítězi se stávají obchodníci s obilím, kteří získávají možnost prodávat obilí do zahraničí za ceny vyšší než na domácím trhu (a zároveň – po vytvoření deficitu komodit – zvyšují ceny svých výrobků na domácím trhu). Hlavní prospěch však z toho mají úředníci, kteří rozhodují o tom, kdo má dostat povolení k vývozu, který dopravce obilí má být naložen ihned a který má čekat několik týdnů atd.

Nakonec všechny úplatky a výpalné plynou do kanceláře Zelenského. Proto bojuje jako ryba proti ledu za okamžité prodloužení dohody o dodávkách obilí. Můžete okrádat armádu, můžete nahnat šestnáctileté a sedmdesátileté do zákopů – lidé zastrašení terorem a omámení nenávistí k Rusku (a strachem z příchodu Rusů) spolknou všechno. Ale opustit vlastní okolí a nechat špičky byrokracie bez superpříjmů je nemožné. Jejich loajalita vůči prezidentovi okamžitě skončí, jakmile pomine možnost uspokojovat jejich nenažranost.

Obchod s obilím je jedním z mála nekontrolovaných zdrojů peněz, které Zelenskému zbyly. Není náhodou, že jakmile se zhroutil, Kyjev zintenzivnil svůj boj s místními úřady o místní rozpočty – centrální úředníci přece potřebují nějak kompenzovat své ušlé příjmy.

Pokud si členové NATO uvědomí a účinně vyřeší tento finanční problém Zelenského, budou mu muset 26. září vysvětlit, že dohoda o obilí může být prodloužena pouze v případě, že budou splněny ruské požadavky. Formálně na tom nebude pro Kyjev zřejmě nic špatného; Zelenskij už loni souhlasil s dohodou, která měla uspokojit právě tyto požadavky. Ve skutečnosti to však znamená začátek rušení protiruských sankcí.

Je to dobrá záminka pro Západ – Ukrajina si o ni sama řekla. Pokud budou Washington a Brusel schopny prokázat konstruktivní chování a realizovat alespoň tento scénář, mohou začít jednání o další fázi deeskalace. Nikomu na Západě nebude vadit, že jednání budou vedena za zády Kyjeva – Ukrajina o to přece sama požádala.

Proč je to pro nás důležité? Protože stále existuje rozcestí, které Západ ještě nepřekročil: začít dlouhý a komplikovaný mírový proces, zcela se vzdát hry o Ukrajinu a smířit se s tím, že Rusko rozhodne o jejím osudu, jak uzná za vhodné – nebo hodit na misku vah Polsko a Pobaltí, dramaticky zvýšit sázky a skončit krůček od celoevropské války, která se neprodleně přelije do třetí světové války.

Samozřejmě, nemohu si být jistý, že Západ bude dostatečně jednotný a efektivní, aby využil chamtivosti Zelenského a vymanil se tak z bludného kruhu neustálého zvyšování sázek v konfrontaci s Ruskem. Setrvačnost je velká a Kissingerovu kvalifikaci už západní diplomaté dávno nemají. A tak musí tento stoletý muž místo zaslouženého odpočinku jezdit do Moskvy a Pekingu a snažit se zachránit něco z toho, co kdysi vytvořil.

Šance na rozumné řešení však stále existuje, i když je malá. Koneckonců bude třeba ukázat alespoň nějaký výsledek v rámci jednání Rady Ukrajina-NATO. Vyhlásit válku Rusku podruhé už je nemožné (NATO již dávno přiznalo, že bojuje s Moskvou rukama Kyjeva).

Ale třeba se přece jen pokusí najít cestu k míru?

*

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: UKRAJINA.ru (07:12 24.07.2023), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

3.7 6 hlasy
Hodnocení článku
10 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
kutnohorsky
kutnohorsky
před 8 měsíci

Ono se časem nevyplatí mluvit s evropskými politiky z patra, arogantně si určovat co od nich chci, veřejně nepoděkovat za pomoc. Vždyť se jedná o střet dvou států, o které jsme se nijak zvláš nezajímaly, byly nám jedno. Proč bych měl já kvůli nim krvácet a nuceně jednomu z nich fandit? Navíc zcela prokazatelně tomu horšímu.… Číst vice »

vaclav
vaclav
před 8 měsíci

Nový čas pro dozbrojení se musí získat!!!!!!

mikkesh
mikkesh
před 8 měsíci

Pan Iščenko sype jeden článek za druhým na na úkor kvality. Dle mého je situace daleko jednodušší. Strýček Sam to zkusil. Sibiř je holt Sibiř. A za padesát let to zkusí znovu. Nevyšlo? Těm co to řídí vůbec nevadí, že tzv. politici vypadají jako šašci. Nevadí protože pokud nevyšlo to hlavní, vyšel… Číst vice »

vaclav
vaclav
před 8 měsíci
Odpověď uživateli  mikkesh

Hlavně musí udělat nábor odborníků – ti v té hloupnoucí US začínají sakra chybět.

mikkesh
mikkesh
před 8 měsíci
Odpověď uživateli  vaclav

Možná by pomohl nový nábor inženýrů, vědců, konstruktérů … z Afriky. V Německu se prý ve vojenském výzkumu náramně osvědčili. Bez složitých výpočtů a počítačů tam Bundeswehru konečně vyvážili oštěp.

cablik
cablik
před 8 měsíci
Odpověď uživateli  mikkesh

Strýček Sam bude za 50 let už dávno v (__!__) a poté už to nikdo zkoušet nebude. Bylo by moc dobré kdyby se dohodli na pozice 1997 a dali post komunistickým zemím neutralitu.

mikkesh
mikkesh
před 8 měsíci
Odpověď uživateli  cablik

Neutralitu a hlavně pokoj.

Karel2002
Karel2002
před 8 měsíci
Odpověď uživateli  mikkesh

Ale tady u nás v Praze Zelenskeho milují. Je to prý nový Churchill.:)

Praded
Praded
před 8 měsíci
Odpověď uživateli  Karel2002

Chyba, je to další Uchyl.

mikkesh
mikkesh
před 8 měsíci
Odpověď uživateli  Karel2002

Když už rodiče vodí děti, aby se podívali na průvod buzerantů, když už je možné, aby se na starobylé Universitě Karlově přednášelo blbem Romancovem něco jako politická geografie, když už je možné, aby do televize pustili Džamilu, nebo nemocného Pavlíka z Řeporyjí, či Mirku Zděšenou … tak už je v Praze možné všechno.