Život v soukolí posledních let II.

Stanislava Kučerová
Stanislava Kučerová

Stoupenci invaze měli za úkol obnovit nekompromisní vedení a netolerantní správu všech oborů a odvětví z dob, které ještě nepoznaly „tání“, nepoznali čas obrody. Měli se obrozenci vidiny budoucnosti zříci?

Měli jsme zapomenout na vlídnou a laskavou vizi budoucnosti, v níž „ulicí bílou půjdou děti rozesmáté“? Měli jsme se vrátit do stavu podezření, napětí, pouček a dogmat? Měli jsme zapomenout na uvolňovací a osvobozovací „tání“ moci? Měl nastat nový despotický fanatismus a bezohledné metody stranických funkcionářů? Měli jsme zapomenout na dědictví pokračujícího vývoje naší všeobecně lidské kultury?

Mohu podat svědectví o životě s trestními následky „nápravné“ invaze. Byla jsem po 7 letech opět na Fakultě a stoupenci nápravné „normalizace“ mě potrestali za spis, který se nedržel uznávaných pouček a hledal životní cestu podle vlastního vědomí a svědomí.

V čele nově nastolené „normalizační“ celospolečenské politiky, vládnoucí nezpochybnitelné ideologie i bdělé správy všech oborů a odvětví, stanuli prověření a v minulosti osvědčení straničtí funkcionáři. Zaujímali zásadně nepřístupné stanovisko k neprověřeným soudruhům, které teď měli za nepřátele. Oficiálně nesměli ani nechtěli vidět, jak citelné tresty ty či ony soudruhy postihly, a jak byly uděleny často i nespravedlivě.

A přesto vše jsem zjistila, že se utvářely situace zcela neočekávané a nepředvídatelné.

Ukázalo se, že v řadových pozicích existovali jedinci, neuznávající tresty udílené vládnoucí nomenklaturou. Za zády funkcionářů a bez jejich vědomí se tajně a skrytě ujímali potrestaných.

Při tom jednali s ohledem na charakter činnosti a díla těch osobností, které si vzali na starost. Dlouho mi trvalo, než jsem na to přišla a podrobnosti jsem se nikdy nedověděla. Netušila jsem, jak působí skrytá diferenciace vlivů v socialistické společnosti. Co se mi stalo?

Propuštěna ze zaměstnání jsem dlouho marně sháněla místo, za pomoci ROH se soudila o přijatelný pracovní posudek a pak konečně nastoupila nouzové zaměstnání, vzdálené dlouhou rychlíkovou cestou od domova a od rodiny. Bez útěchy, bez naděje. A tu jsem jednoho dne dostala pozvánku k externí činnosti na oficiálně vyhlášeném „Celospolečenském projektu estetické výchovy.“ Bez souhlasu a bez svolení zaměstnavatele jsem se pak občas tajně setkávala s řadou prověřených členů strany i se skrytými externisty, jako jsem byla já. Ale nad rozdíly mezi nimi jsem se nezamýšlela. Znali “Slova o lidech a estetičnu“, vydaného “ Ústředním domem lidové umělecké tvořivosti“ z r. 1971. Znali i leccos z teorie a praxe estetické výchovy, kterou jsem se zabývala.

Pozoruhodná celostátní akce se tehdy konala v místech našeho kulturního dědictví na Moravě. Její hlavní organizátor za Výzkumný ústav kultury v Praze, Miloš Chyba, znalec a vykladač více druhů umění, padal tam přemírou práce. Ale stihl mě zavést do slavnostní místnosti, kde jsem dostala pěknou medaili Josefa Mánesa z 9. března 1973. Stálo na průvodním listě u ní, že ji dostávám „Za záslužnou činnost i angažovanou vědeckou práci pro naši socialistickou společnost.“

Jindy si zase vynikající novinářka, Agáta Pilátová, přečetla citát, v kterém uvažuji o významu estetického vztahu nejen k umění,ale i k práci. Vzala mě k účasti na bohatém výzkumu na více pracovištích a umožnila mi, mimo jiné, sepsat kapitolu o „Práci, která je víc než hra“, inspirovanou ideou Vladislava Vančury.

Až do Listopadového převratu r.1989 platily ideové směrnice pro oblast kultury a jejího rozvoje v naší vyspělé socialistické společnosti, schválené na sjezdu KSČ. Vedení Výzkumných kulturních ústavů stejně jako vedení Osvětových ústavů poskytovala stránky svých sborníků i autorům, kteří nebyli „stranicky prověřeni“. Publikovali i mné články k problematice mezilidských vztahů a zvali mě k přednáškové činnosti k axiologickým, etickým a estetickým otázkám.

Při oficiálně kontrolovaném zaměstnání jsem tak působila neoficiálně na různých místech oborů kultury a osvěty. Takových míst bylo mnoho. Na příklad: Osvětová zařízení lokální a regionální. Kulturní kluby. Družstevní kluby. Ústřední výzkumné ústavy kultury, Domy kultury, Domy osvěty, Muzea, Lidové knihovny, Lidové hvězdárny, Družstevní kluby, Park kultury a oddechu, Výstavní síň a galerie, Zoo zahrada atp.

Ve styku s kulturními a osvětovými pracovníky jsem si vzpomínala na minulá léta, jak různé mohou být postoje k vládnoucímu režimu.

Byli pracovníci oddaní režimu bez námitek. Byli i oprávci režimu, kteří byli pro jeho zlepšení a pokrok. Od 21. srpna 1968, od vyhlášení normalizace, se projevily i postoje zcela nepřátelsky zaujaté. Opoziční. Militantní. Jako měli disidenti a emigranti. Přibývalo jich vlivem undergroundu i vlivem zahraničí.

Žasla jsem, když mě někdy v létě roku 1989 vezl řidič z centra osvětového ústavu do školícího zařízení. Celou cestu mě bavil historkami antirežimního zaměření. Ocenil „Šmouly“, hrdiny americko-belgického seriálu, zahraniční televizní dodávku. Pochválil, že konečně naše televize nesetrvává jen u domácích tvůrců a děl, jako dosud setrvávala. S jakousi ironií napadl Loděnice, obec u Berouna, a tamější výrobnu gramofonových desek. Odsuzoval ji pro nějaké politické veličiny a jejich podlé gramofonové „kšefty“, o kterých jsem neměla nejmenší představu. A se suverénním protistátním posměchem mi vykládal, jak Plzeň na jaře 1945 osvobodili Američané a jak děvčatům obohatili život čokoládou a silonkami. Všechno, co říkal, vyznívalo nesmiřitelně k současnému socialistickému zřízení.

Po převratu 17. listopadu 1989 postupně po řadě dní v Praze i v jiných městech se dál  celospolečenský mocenský posun. Posléze byla vyhlášena nová vláda a stanoveno nové politické zřízení. Všeobecně jsme čekali nápravu dosavadních nedostatků, kritizovaných chyb a omylů. Samozřejmě při zachování trvajících společenských základů. Místo toho však nastávaly nečekané podstatné změny. Objevila se masivní privatizace výrobních prostředků i netušená restituce dříve zabaveného majetku. Postupně se u nás obnovoval kapitalismus. A to v nové, globální neoliberální podobě,o které jsme se doslechli, že na Západě nastala již před 20 lety.

Držiteli moci jsou na světě nebetyční oligarchové, miliardáři a tuneláři. Po jejich vzoru i u nás byl vyhlášen zákon o neomezených svobodách a právech jedince. Tím byl ovšem potlačen odvěký kulturní zřetel k společnosti a k normám, sociocentrismus a normocentrismus. Jako by už přestaly platit zřetele a ohledy na určující společnost, její existenci a vývoj. Jako by už nešlo o závaznost a odpovědnost vůči ideálům, sociálním normám a tradicím. Již nejde o rodinu, obec, vlast a národ. Jde o jedince, jako by nově platil už jen nový určující princip, vševládný egocentrismus. Jako by nešlo o nic jiného, než aby jedinec prosadil své osobní svobody proti zákonům přírody i společnosti a aby uskutečnil svá práva bez všech omezení a usměrnění.

Nebudu se obírat narůstajícím chaosem naší společnosti, zůstanu jen u zmíněného Celospolečenského projektu estetického rozvoje. Historicky vzato byl vytvářen od nejstarších dob v osvíceném školství, v buditelských směrech a snahách našich národních pracovníků, v osvětě, v politice, v občanské a stranické výchově.

Rázně pak byl stranou a vládou prosazovaný CPER ukončen převratem r. 1989. Zaměstnanci, kteří se ve svých oborech na něm podíleli, ztratili zaměstnání jako bez významu a honoráře. Ustav pro výzkum a šíření kultury se stal jen dokumentem minulosti.

Projekt teorie a praxe všestranného estetického a uměleckého rozvoje, projekt celospolečenské osvícené estetické výchovy a jejích tradic byl vystřídán vševládnou komercí a penězi. Jde o protichůdné prostředky, které působí na rozvoj osobností i společnosti zcela protichůdně. Bez radosti sledujeme v některých televizních pořadech např. pokles jazykové úrovně, spisovné řeči bez vulgarit.

S uspokojením i s lítostí sledujeme na příklad u nás v současnosti třeba hudební tvorbu v 70. a 80. letech.Tvořiví hudební umělci tu konstatují, jak v současnosti našeho umění ubylo, protože se předvádějí cizozemci a naši se po nich opičí a napodobují je.

Místo obecně uznávaného kulturního způsobu života, místo výsledků klasického vývoje kultury, vzdělanosti a estetického rozvoje, ovládla většinu veřejnosti a sledované televize převážně nenáročná zábava. U náročnějších diváků budí ošklivost.

Kdeže jsou hodnoty národního i světového kulturního vývoje! Předvádí se sprostoty a sprosťačinky, nestydaté vtipy, smích, výraz, gestikulace – všechno, co působilo v minulosti stud a co dneska se zdá jako zábavné. Neoliberální komerce si nezadá s dříve odmítnutou hrubostí a nestydatostí.

Zapomenuty jsou ideální vize řeči i vystupování, společenské normy, zásady a pravidla chování.

Zato se nosí nevázanost všeho druhu. To se cení jako zábava za snadno dostupné peníze. Zábava bez námahy, bez nároků. A to je hájemství neoliberálního zrušení kulturních snah. Kde zůstal smysl našeho lidství, bohatství našeho národa, jeho hrdost a čest?

*

Autorka: Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., zdroj: České národní listy

 

3 16 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Praded
Praded
před 7 měsíci

Paní profesorka byl úžasný člověk a myslím si, že kdyby se jí někdo zeptal jak hodnotí svůj předešlý život, řekla by: By úžasný. Já jsem prožil za minulého režimu také takové kličkování, ale stále jsem cítil, že mám stále naději vyrovnat se s problémy poctivě. Historicky za každého režimu se parazité snaží… Číst vice »

oldo
oldo
před 7 měsíci

Neměla by nám ta chytrá paní tedy říci kde je ta chyba?Socializmus špatně,kapitalizmus špatně,ale ono nic jiného není.
Není ona ta chyba v lidech ,v jejich vlastnostech?Není nakonec tvor s “rozumem”jen omyl,který není životaschopný?Nevím.

Naposledy upraveno před 7 měsíci uživatelem oldo
Jarin G.
Jarin G.
před 7 měsíci
Odpověď uživateli  oldo

To myslíš jako fakt vážně?
Fakt nemáš vůbec žádný přehled,co se na vlastenecké scéně děje. Přitom i tady byl nekrolog atd. atp.
Jak ti má odpovědět, když profesorka Kučerová zemřela 23.8. 2023 ve věku, požehnaných 95 roků.
Tyto její články jsou vzpomínku, na její skvělou dráhu pedagožky,historičky, akademičky, spisovatelky atd. atp.

vachav
vachav
před 7 měsíci
Odpověď uživateli  Jarin G.

Pan Oldo se možná ,vzhledem k odchodu paní profesorky,vyjádřil trochu nevhodně,nicméně na jeho myšlence je dost pravdy.Člověk je tvor nedokonalý a krajně nepoučitelný a přitom není schopen a ochoten si to většinově připustit.Ostatně z článků p.profesorky to dost často vyplývá.Již zemřelý filosof Milan Machovec kdysi napsal: “Ten ,kdo nazval živoč.druh Homo sapiens sapiens člověkem rozumným,se… Číst vice »

cablik
cablik
před 7 měsíci
Odpověď uživateli  oldo

Na to je jednoduchá odpověď kdo žil v socialismu tak ví jaké to bylo a dnešní hnus se líbí těm co na tom profitují. Když jsme u té morálky tak doporučuji dokument Amerika jak ji neznáte jsou to dva díly poté pochopíte proč jsou v USA tak vymaštění a vnucují nám šílenosti takže s morálkou opatrně.