Život v soukolí posledních let II.

Stoupenci invaze měli za úkol obnovit nekompromisní vedení a netolerantní správu všech oborů a odvětví z dob, které ještě nepoznaly „tání“, nepoznali čas obrody. Měli se obrozenci vidiny budoucnosti zříci?

Měli jsme zapomenout na vlídnou a laskavou vizi budoucnosti, v níž „ulicí bílou půjdou děti rozesmáté“? Měli jsme se vrátit do stavu podezření, napětí, pouček a dogmat? Měli jsme zapomenout na uvolňovací a osvobozovací „tání“ moci? Měl nastat nový despotický fanatismus a bezohledné metody stranických funkcionářů? Měli jsme zapomenout na dědictví pokračujícího vývoje naší všeobecně lidské kultury?

Mohu podat svědectví o životě s trestními následky „nápravné“ invaze. Byla jsem po 7 letech opět na Fakultě a stoupenci nápravné „normalizace“ mě potrestali za spis, který se nedržel uznávaných pouček a hledal životní cestu podle vlastního vědomí a svědomí.

V čele nově nastolené „normalizační“ celospolečenské politiky, vládnoucí nezpochybnitelné ideologie i bdělé správy všech oborů a odvětví, stanuli prověření a v minulosti osvědčení straničtí funkcionáři. Zaujímali zásadně nepřístupné stanovisko k neprověřeným soudruhům, které teď měli za nepřátele. Oficiálně nesměli ani nechtěli vidět, jak citelné tresty ty či ony soudruhy postihly, a jak byly uděleny často i nespravedlivě.

A přesto vše jsem zjistila, že se utvářely situace zcela neočekávané a nepředvídatelné.

Ukázalo se, že v řadových pozicích existovali jedinci, neuznávající tresty udílené vládnoucí nomenklaturou. Za zády funkcionářů a bez jejich vědomí se tajně a skrytě ujímali potrestaných.

Při tom jednali s ohledem na charakter činnosti a díla těch osobností, které si vzali na starost. Dlouho mi trvalo, než jsem na to přišla a podrobnosti jsem se nikdy nedověděla. Netušila jsem, jak působí skrytá diferenciace vlivů v socialistické společnosti. Co se mi stalo?

Propuštěna ze zaměstnání jsem dlouho marně sháněla místo, za pomoci ROH se soudila o přijatelný pracovní posudek a pak konečně nastoupila nouzové zaměstnání, vzdálené dlouhou rychlíkovou cestou od domova a od rodiny. Bez útěchy, bez naděje. A tu jsem jednoho dne dostala pozvánku k externí činnosti na oficiálně vyhlášeném „Celospolečenském projektu estetické výchovy.“ Bez souhlasu a bez svolení zaměstnavatele jsem se pak občas tajně setkávala s řadou prověřených členů strany i se skrytými externisty, jako jsem byla já. Ale nad rozdíly mezi nimi jsem se nezamýšlela. Znali “Slova o lidech a estetičnu“, vydaného “ Ústředním domem lidové umělecké tvořivosti“ z r. 1971. Znali i leccos z teorie a praxe estetické výchovy, kterou jsem se zabývala.

Pozoruhodná celostátní akce se tehdy konala v místech našeho kulturního dědictví na Moravě. Její hlavní organizátor za Výzkumný ústav kultury v Praze, Miloš Chyba, znalec a vykladač více druhů umění, padal tam přemírou práce. Ale stihl mě zavést do slavnostní místnosti, kde jsem dostala pěknou medaili Josefa Mánesa z 9. března 1973. Stálo na průvodním listě u ní, že ji dostávám „Za záslužnou činnost i angažovanou vědeckou práci pro naši socialistickou společnost.“

Jindy si zase vynikající novinářka, Agáta Pilátová, přečetla citát, v kterém uvažuji o významu estetického vztahu nejen k umění,ale i k práci. Vzala mě k účasti na bohatém výzkumu na více pracovištích a umožnila mi, mimo jiné, sepsat kapitolu o „Práci, která je víc než hra“, inspirovanou ideou Vladislava Vančury.

Až do Listopadového převratu r.1989 platily ideové směrnice pro oblast kultury a jejího rozvoje v naší vyspělé socialistické společnosti, schválené na sjezdu KSČ. Vedení Výzkumných kulturních ústavů stejně jako vedení Osvětových ústavů poskytovala stránky svých sborníků i autorům, kteří nebyli „stranicky prověřeni“. Publikovali i mné články k problematice mezilidských vztahů a zvali mě k přednáškové činnosti k axiologickým, etickým a estetickým otázkám.

Při oficiálně kontrolovaném zaměstnání jsem tak působila neoficiálně na různých místech oborů kultury a osvěty. Takových míst bylo mnoho. Na příklad: Osvětová zařízení lokální a regionální. Kulturní kluby. Družstevní kluby. Ústřední výzkumné ústavy kultury, Domy kultury, Domy osvěty, Muzea, Lidové knihovny, Lidové hvězdárny, Družstevní kluby, Park kultury a oddechu, Výstavní síň a galerie, Zoo zahrada atp.

Ve styku s kulturními a osvětovými pracovníky jsem si vzpomínala na minulá léta, jak různé mohou být postoje k vládnoucímu režimu.

Byli pracovníci oddaní režimu bez námitek. Byli i oprávci režimu, kteří byli pro jeho zlepšení a pokrok. Od 21. srpna 1968, od vyhlášení normalizace, se projevily i postoje zcela nepřátelsky zaujaté. Opoziční. Militantní. Jako měli disidenti a emigranti. Přibývalo jich vlivem undergroundu i vlivem zahraničí.

Žasla jsem, když mě někdy v létě roku 1989 vezl řidič z centra osvětového ústavu do školícího zařízení. Celou cestu mě bavil historkami antirežimního zaměření. Ocenil „Šmouly“, hrdiny americko-belgického seriálu, zahraniční televizní dodávku. Pochválil, že konečně naše televize nesetrvává jen u domácích tvůrců a děl, jako dosud setrvávala. S jakousi ironií napadl Loděnice, obec u Berouna, a tamější výrobnu gramofonových desek. Odsuzoval ji pro nějaké politické veličiny a jejich podlé gramofonové „kšefty“, o kterých jsem neměla nejmenší představu. A se suverénním protistátním posměchem mi vykládal, jak Plzeň na jaře 1945 osvobodili Američané a jak děvčatům obohatili život čokoládou a silonkami. Všechno, co říkal, vyznívalo nesmiřitelně k současnému socialistickému zřízení.

Po převratu 17. listopadu 1989 postupně po řadě dní v Praze i v jiných městech se dál  celospolečenský mocenský posun. Posléze byla vyhlášena nová vláda a stanoveno nové politické zřízení. Všeobecně jsme čekali nápravu dosavadních nedostatků, kritizovaných chyb a omylů. Samozřejmě při zachování trvajících společenských základů. Místo toho však nastávaly nečekané podstatné změny. Objevila se masivní privatizace výrobních prostředků i netušená restituce dříve zabaveného majetku. Postupně se u nás obnovoval kapitalismus. A to v nové, globální neoliberální podobě,o které jsme se doslechli, že na Západě nastala již před 20 lety.

Držiteli moci jsou na světě nebetyční oligarchové, miliardáři a tuneláři. Po jejich vzoru i u nás byl vyhlášen zákon o neomezených svobodách a právech jedince. Tím byl ovšem potlačen odvěký kulturní zřetel k společnosti a k normám, sociocentrismus a normocentrismus. Jako by už přestaly platit zřetele a ohledy na určující společnost, její existenci a vývoj. Jako by už nešlo o závaznost a odpovědnost vůči ideálům, sociálním normám a tradicím. Již nejde o rodinu, obec, vlast a národ. Jde o jedince, jako by nově platil už jen nový určující princip, vševládný egocentrismus. Jako by nešlo o nic jiného, než aby jedinec prosadil své osobní svobody proti zákonům přírody i společnosti a aby uskutečnil svá práva bez všech omezení a usměrnění.

Nebudu se obírat narůstajícím chaosem naší společnosti, zůstanu jen u zmíněného Celospolečenského projektu estetického rozvoje. Historicky vzato byl vytvářen od nejstarších dob v osvíceném školství, v buditelských směrech a snahách našich národních pracovníků, v osvětě, v politice, v občanské a stranické výchově.

Rázně pak byl stranou a vládou prosazovaný CPER ukončen převratem r. 1989. Zaměstnanci, kteří se ve svých oborech na něm podíleli, ztratili zaměstnání jako bez významu a honoráře. Ustav pro výzkum a šíření kultury se stal jen dokumentem minulosti.

Projekt teorie a praxe všestranného estetického a uměleckého rozvoje, projekt celospolečenské osvícené estetické výchovy a jejích tradic byl vystřídán vševládnou komercí a penězi. Jde o protichůdné prostředky, které působí na rozvoj osobností i společnosti zcela protichůdně. Bez radosti sledujeme v některých televizních pořadech např. pokles jazykové úrovně, spisovné řeči bez vulgarit.

S uspokojením i s lítostí sledujeme na příklad u nás v současnosti třeba hudební tvorbu v 70. a 80. letech.Tvořiví hudební umělci tu konstatují, jak v současnosti našeho umění ubylo, protože se předvádějí cizozemci a naši se po nich opičí a napodobují je.

Místo obecně uznávaného kulturního způsobu života, místo výsledků klasického vývoje kultury, vzdělanosti a estetického rozvoje, ovládla většinu veřejnosti a sledované televize převážně nenáročná zábava. U náročnějších diváků budí ošklivost.

Kdeže jsou hodnoty národního i světového kulturního vývoje! Předvádí se sprostoty a sprosťačinky, nestydaté vtipy, smích, výraz, gestikulace – všechno, co působilo v minulosti stud a co dneska se zdá jako zábavné. Neoliberální komerce si nezadá s dříve odmítnutou hrubostí a nestydatostí.

Zapomenuty jsou ideální vize řeči i vystupování, společenské normy, zásady a pravidla chování.

Zato se nosí nevázanost všeho druhu. To se cení jako zábava za snadno dostupné peníze. Zábava bez námahy, bez nároků. A to je hájemství neoliberálního zrušení kulturních snah. Kde zůstal smysl našeho lidství, bohatství našeho národa, jeho hrdost a čest?

*

Autorka: Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., zdroj: České národní listy