Degradace jako cesta rozvoje. Nová šestice “de-” neonacistické Ukrajiny

Pro hloupé je to dvojnásob skvělé: nemusíte hledat antonyma (zejména pokud nevíte, co to je). Jakmile se Ukrajina vydala na kluzkou cestu “evropské integrace”, která znamená odmítnutí dřívějších vazeb a orientací a přeformátování země podle nových modelů, vyzkoušel jsem si podobné experimenty také. A nějak jsem vytipoval takzvaných pět “de-“, ke kterým Ukrajina dospěla.

Ukrajinský propad začal již dávno, od samého počátku roku 1991. Pád do propasti “de-” pokračoval v roce 2004 během prvního státního převratu i bezprostředně po něm. A pak bohužel pokračoval i za vlády “krvavé pandy” (jak se tehdy této bandě prezidenta Viktora Janukovyče říkalo), který zahájil svou zhoubnou cestu hned v roce 2010 po vítězství v prezidentských volbách. Pro svou pomalost, ale i kvůli konečnému prozření v prosinci 2013, když zjistil, že jím zvolený kurz je zhoubný, byl odstraněn. V prosinci totiž prozřel a uvědomil si, že ho může zachránit jen Rusko, ale už v únoru 2014 byl svržen…

Těchto pět “de-” se pak ukázalo jako primitivní, ale bohužel očividné:

1) de-suverenizace – ztráta státní suverenity ve jménu pomyslných výhod plynoucích z členství v Evropské unii, která nechtěla a nechce přijmout Ukrajinu za svého plnoprávného člena;

2) de-industrializace – zničení ukrajinské ekonomiky, která mohla být konkurentem evropské nebo nadnárodní ekonomiky;

3) de-populace – snížení počtu obyvatel, kteří jsou pro reformovanou Ukrajinu “nadbyteční”, především důchodci, staří a nemocní lidé;

4) de-demokratizace – nahrazení obecně uznávaných demokratických metod formování a obnovy moci technologiemi od volební manipulace s výsledky voleb až po přímé státní převraty v podobě majdanů a “barevných revolucí”, které na Ukrajině proběhly hned dvě. Uzurpace moci;

5) de-intelektualizace – snižování vzdělanostní a intelektuální úrovně “lidu” opuštěním dřívějšího vzdělávacího systému a zaváděním technologií manipulace a klamání myslí především mladších generací.

To vše se v posledních letech na Ukrajině děje, překonává to všechny myslitelné i nemyslitelné antirekordy a redukuje celou její existenci na jediné, ale zato hlavní “de-” – degradaci.

Protože se však ukrajinského “lidu” nelze zbavit úplně (na “osvobozených” a “zdemokratizovaných” územích a zemích musejí i nadále zůstat domorodci, kteří budou pracovat “na strýčka”), bylo nutné zavést do hlav nových pět “de-” na základě zoologického horlivého nacionalismu, vlastně neonacismu. Ukrajinského.

Proč? Legitimní, ale hloupá otázka. Oklamat a správně zombifikovat zbývající obyvatelstvo na Ukrajině, vymýt mu mozky a přeformátovat je (mozky) podle nových stanovisek a postulátů. Na úplné odmítnutí minulosti s cílem vybudovat novou budoucnost.

Po státním převratu v roce 2014 začali s prvním de-  – s dekomunizací (č. 1), tedy s odmítnutím škodlivé komunistické ideologie a veškeré minulosti s ní spojené. A vše se podařilo: násilně ideologicky vymazali a fyzicky zničili vše, co tak či onak spojovalo Ukrajinu s komunistickou minulostí, s komunisty a jejich komunistickými představiteli. Jen pomníků Vladimíra Iljiče Lenina bylo zničeno více než 1300 – demonstrativně a symbolicky. A pomníky jeho spolubojovníků a dalších nejrůznějších leninistů – to se nedá spočítat.

Poté byla síť rozhozena šířeji a začala desovětizace (č. 2) – likvidace paměti obecně spjaté se sovětskou minulostí a vším, co tvořilo duchovní základy ukrajinské sovětské společnosti. Pod nůž šly především výdobytky, které byly morálním základem života společnosti. Například vzpomínka na Velkou vlasteneckou válku celého sovětského lidu (1941-1945), v níž při obraně vlasti zahynulo až 7 milionů obyvatel Ukrajiny.

Na jejich místo nastoupili noví “hrdinové” – kolaboranti-nacionalisté z OUN a UPA, kteří sloužili německým nacistům, ale údajně prý bojovali za nezávislou Ukrajinu. A ze všech úspěchů ukrajinského lidu v období 1918-1991 se na první místo nedostala industrializace, která Ukrajinu přivedla do kategorie vyspělých mocností, ale hladomor v letech 1932-1933, propagovaný a vnucovaný do povědomí veřejnosti jako “genocida ukrajinského lidu”.

Další záběr je už širší a hlubší. Když skončily symboly komunistické a sovětské minulosti čistě vizuálně, přišla na řadu dekolonizace (č. 3) – zobrazení celé předchozí historie Ukrajiny jako součásti Ruské říše (od roku 1654) a poté jako součásti SSSR (od roku 1922) jako historie její kolonizace a zbavení či bránění vzniku vlastní státnosti. V rámci tohoto procesu se stává obětí “dekolonizace“ dokonce i hetman Bohdan Chmelnický, který jako první uvedl ukrajinský stát na mapu světa. A nejen uvedl, ale v situaci, která se vytvořila v polovině 17. století, uzavřel spojenectví s ruským státem a vstoupil do něj na právech nejširší autonomie, kterou pak všichni jeho následovníci promrhali a vyždímali pro vlastní prospěch. To je skutečné předivo dějin, jež však noví vládci nešťastné země navrhují považovat za období “kolonizace Ukrajiny”, a proto vše nyní “dekolonizují”.

Pomyslné násilné a záměrné osvobození od “koloniální závislosti” se přirozeně a organicky, ale stejně násilně zvrhává v derusifikaci (č. 4). Totální a zoufalou. Vnucuje se zdola nahoru ve všech sférách života – od předškolního a školního vzdělávání až po komunikaci v běžném životě, jejímž vrcholem může být nápad vytvořit tzv. jazykové komisaře, kteří by dohlíželi na používání ruštiny ve službách, ve školách, na ulicích, na veřejných místech. A mohli by i pokutovat lidi za komunikaci v “psjačej move”/jazyk psů/, tj. v ruštině. Odtud všechny ty výzvy nejen zakázat ruštinu, ale odstranit, zničit, vyhnat ze země, prohlásit rusky mluvící občany Ukrajiny za občany druhé kategorie. A to už se nejedná jen o hlavní proud zběsilých a bezohledných neonacistů a neofašistů. To nejsou žádné fantazie a výmysly. Jsou to skutečnosti. To je státní politika. Již byl přijat zákon o vzdělávání, který z této sféry fakticky vyřazuje jazyk, jímž mluví dvě třetiny obyvatel země. Již nyní házejí drobnými po rusky mluvících lidech v obchodech a na náměstích je jim pliváno do tváře. A to je teprve začátek!

A pak se dali do pohybu věci duše, víry a myšlenky. Začal proces, který by se dal dobře nazvat “pravoslavnou de-christianizací” (č. 5) – pokusem násilně vytrhnout nejen věřící Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu (UPC MP) zpod kanonického a organizačního vlivu Ruské pravoslavné církve (RPC), ale dokonce vytvořit jakousi autokefální pravoslavnou církev na základě již de facto existující UPC s vlastním neuznaným “kyjevským patriarchátem”. Ta vznikla v roce 2018 v podobě Pravoslavné církve Ukrajiny (PCU), jež dokonce už v lednu 2019 obdržela z Istanbulu tomos (osvědčení o autokefalii*) od ekumenického patriarchy Bartoloměje, bývalého kapitána turecké armády na výplatní listině americké CIA.

V současnosti je mnoho lidí přesvědčeno, že pravoslaví na Ukrajině chtějí postupně nahradit uniatstvím – směsicí katolického a pravoslavného vyznání. Tato směsice je od podepsání tzv. brestlitevské náboženské unie v roce 1596 považována za prostředek kolonizace pravoslavného světa na východě Evropy (včetně zemí dnešní Ukrajiny). Úplně stejnou roli prostřednictvím pomalého, ale systematického a vytrvalého prosazování katolické víry plní nyní uniatství. “Katolické Vánoce” byly již na pravoslavné Ukrajině vyhlášeny státním svátkem a dnem volna.

Ano, tak významný den byl z pravoslavných Vánoc odstraněn. A doprovází to známé historky o tom, že kdyby Ukrajinci přijali katolicismus, který oslavuje lidský pragmatismus, a nikoliv pravoslaví, které se stará spíše o duši, ne o tělo, žili by dnes sytě a blahobytně jako na Západě, a ne chudě a otrocky poníženě jako v “pravoslavném Mordoru”…

A výsledek takového přístupu zahraničních kurátorů a inspirátorů k Ukrajině je již patrný. Běžné křesťanské vyznání je ničeno, nahrazováno novými sektami, kulty a vírami (od starověkých pohanských až po nové mentální objevy určené pro prosťáčky).

A když se k ničení materiálního přidá i ničení duchovního, k všeobecné degradaci se přidá i všeobecná dehumanizace (č. 6). I u té hrozí, že se stane úplnou a nevratnou. Dějiny lidstva – bohužel – znají zánik civilizací, nemluvě o národech a lidech, kteří ztratili cestu a zabloudili v sebeklamu a obratně podstrčené lži.

Ruská speciální vojenská operace na Ukrajině extrémně obnažila všechny zmíněné negativní procesy, ale jejím cílem je procesy degradace, do nichž se těchto jedenáct “de-” spojilo, zastavit. Všichni však nyní řeší, jaká vlastně bude ta Ukrajina, která je již nyní proměněná v protiruskou – de-Ukrajinu, abych se i v závěru držel svého jazykového exkurzu.

**

Autor: Vladimír Skačko,zdroj: UKRAJINA.ru (13:06 10.09.2023),  z ruštiny pro Novou Republiku přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Pozn.

*Autokefální církve mají určitou samostatnost a svého patriarchu. Na rozdíl od centralizované římsko-katolické církve s papežem coby nejvyšší hlavou pozemské církve.

Autos – svůj; kefalé – hlava /z řečtiny/