Erupce sopky versus chladnokrevně organizované masové vraždění

BLYŠTIVÉ ŠPERKY MRTVÝCH ŽEN, které zabila erupce Vesuvu (79 n. l.), jsou dnes vystaveny v Herculaneu a budí nadšení současných živých. Snad i úžas nad tím, jak dokonalou práci tehdy odváděli klenotníci a jak útlé bývaly prsty těch, kterým Vyšší moc nečekaně a bez lidského zavinění ukončila žití. Smrt obyvatel Herculanea a Pompejí (možná až šestnácti tisíc osob) nastala během několika vteřin na následky tepelného šoku. Archeologové dodnes pod nánosem pyroklastických hornin nacházejí jejich kosterní pozůstatky.

Ve vitrínách renesančního zámku Hartheim (poblíž rakouského Lince) jsem fotografovala osobní předměty lidí řízeně usmrcených administrativou Třetí říše v Akci T4, protože „si nezasloužili žít.“ Jednalo se o duševně nemocné, tělesně postižené nebo přestárlé. O rozsudku rozhodovali lékaři v nemocnicích a blázincích. Tajně vytipovaní „bezperspektivní jedinci“ byli pod záminkou další odborné péče sváženi autobusy do objektů uzpůsobených pro jejich likvidaci. V hornorakouském zámku Hartheim nepřespali ani jednu noc. Po počátečním vraždění injekcemi systém přešel na produktivnější a finančně úspornější masové zabíjení plynem. Hromadné umírání trvající i desítky minut sledovali s vědeckým zájmem lékaři (skrytým okénkem). Po počátečním pohřbívání zabitých „pacientů“ v hromadných hrobech byla likvidace zavražděných zmodernizována a hned vedle márnice byly instalovány kremační pece.

V síti „léčeben“ zbudovaných pro Akci T4 (v Německu a na jím kontrolovaných územích) bylo celkem zavražděno téměř 200 tisíc lidí. V posledních letech války byli do renesančního zámku Hartheim sváženi na „milosrdnou smrt“ i političtí vězni, aby se dokonale promyšlená a sehraná mašinérie usmrcování nezastavila. Dnes je tu muzeum. Na pamětních plaketách v ochozu jsem mezi jmény obětí viděla i česká příjmení.

Zatímco do areálu Pompejí a Herculanea denně přijíždějí výpravy turistů, kteří s mapkami v ruce dychtivě procházejí uličkami „vykopaných“ měst, fotografují zbytky lázní, amfitetátrů, sochy na fóru, fresky na stěnách vil a chrámů, sloupoví, kašny a vodní nádrže a obdivují zmizelý životní styl a půvab antického světa, zájemci o nedávnou temnou historii renesančního zámku Hartheim procházejí jeho chodbami a sály s expozicí ztichle a se sevřenými hrdly. Osobní předměty ve vitrínkách, které oběti až do poslední chvíle měly u sebe a odložily je až v šatně, než vstoupily do „sprch“ a vzduchotěsné dveře se zaklaply, byly nalezeny v zasypaných jámách při zkoumání terénu zámecké zahrady. Pro někdejší personál zajišťující chod „léčebny“ (pracovalo zde na směny 70 osob, které se na vraždění podílely) to byl jen materiál k odklizení, a přitom každé brýle, růženec, hrníček nebo tabatěrka symbolizují lidskou bytost. Život, který byl svěřen do ústavní péče odborníkům a pak drasticky ukončen v programu Akce T4, protože pro společnost byl zátěží. Pozůstalí dostali lživou zprávu, že jejich příbuzný zemřel na závažné onemocnění. Protokol o úmrtí vypracovali lékaři a vedli si o všech „případech“ dokumentaci a vyplňovali tabulky podle nacistické nauky o rasové hygieně.

Vesuv si své oběti předem nevybíral, zabíjel městskou elitu, řemeslníky, obchodníky, umělce i nevěstky. Zkrátka každého, kdo byl ve špatné chvíli na špatném místě a neměl dost předvídavosti a sil prchnout na lodích. Dokonce byla v rychlosti organizovaná záchrana a mnozí vojáci v jejím průběhu zahynuli, jak zjistili archeologové po stovkách let. Proto při prohlídce Pompejí a Herculanea pociťují návštěvníci kromě pokorného poznatku, že nevíme dne ani hodiny i úctu k antické kultuře, v níž rozvoj ducha souvisel s péčí o zdraví a tělo. Autorita antických bohů a bohyň zajišťovala soudržnost komunity při účasti na náboženských rituálech a inspirovala umělce a stavitele. Při erupci Vesuvu však „institut“ Deus ex máchina nezasáhl. Lidé byli odkázaní sami na sebe a své schopnosti.

Proti nacistické „eutanázii“ odvážně vystoupil mǖnsterský biskup Clemens von Galen, který ve veřejném kázání nacistický projekt odsoudil. „Jsou nyní zabíjeni, brutálně vražděni bezbranní nevinní. Jsou utlačováni i lidé jiné rasy, jiného původu… Stojíme tváří v tvář neslýchanému vražednému šílenství národa!“ (kázání z 3. srpna 1941). Statečný biskup Galen byl následně omezen v pohybu, neustále sledován, ale nezatčen, protože měl mnoho přívrženců a pocházel z významného šlechtického rodu. Adolf Hitler sice římskokatolickou církev nenáviděl, tvrdil, že nacismus sám je náboženskou vírou, ale cítil k organizaci církve obdiv. Po válce byl biskup Galen jmenován kardinálem a posmrtně blahořečen (2005) „německým“ papežem Benediktem XVI. Zato Hitlerův pověřenec pro „záležitosti eutanázie“ doktor Karl Brandt byl spolu s dalšími lékaři obžalovanými za nelidské pokusy a zacházení s vězni odsouzen v Norimberku a popraven. Svoji obhajobu Karl Brandt postavil na tvrzení, že jakákoliv osobní etika musela ve Třetí říši ustoupit před totálním charakterem války.

Na závěr shrnutí.

Přírodní katastrofy v nás pořád probouzejí lítost a solidární jednání, i když jde o země vzdálené. Dokážeme se s obětmi a jejich rodinami identifikovat, a tak se snažíme pomáhat. Ale při nastolování totalitních metod naše osobní etika selhává. Démon souhlasu nás opět nutí mlčet a zbaběle držet krok. Někteří dokonce „uvědoměle“ zpívají. SS – Gruppenführer prof. dr. Karl Brandt zaníceně řečnil ještě 2. 6. 1948 na popravišti, než mu kat nasadil černou kápi a utáhl smyčku.

**