Vnější a vnitřní hranice

Lenka Procházková
Lenka Procházková

Založení první republiky bylo těžce získanou trofejí ve štafetovém běhu, který trval po mnoho generací. Naši předkové, kteří vběhli do cílové rovinky, však dobře věděli, že nesmí usnout na vavřínech, neboť i vítězný věnec lze rozdrobit k ochucení cizí polévky. Jako bobkové listy. Proti hltavosti souseda se však uzavřené spojenecké smlouvy s přespolními ukázaly jako bezzubá pojistka. Odvolaná mobilizace více než milionu odhodlaných a dobře vyzbrojených mužů a následná kapitulace vytvořily trauma podobně hluboké jako kdysi Bílá hora ale v trpkosti odlišné. Zrada spojenců má jinou příchuť než porážka v bitvě.

Když 27. září 1938 oznámil v Dolní sněmovně britský premiér Chamberlain, že přijal pozvání Adolfa Hitlera do Mnichova, kde v přítomnosti Mussoliniho a Daladiera budou řešit hranice Československa, sklidil ovace poslanců. V lóži pro diplomaty jednání přihlížel i Jan Masaryk – vyslanec Československa v Londýně. Následně v kuloárech sdělil Chamberlainovi a lordu Halifaxovi své mínění: „Pánové, jestliže obětujete mou zemi, aby byl zachráněn světový mír, já první vám budu tleskat. Ale není-li tomu tak, pánové, ať Bůh spasí vaše duše!“

Mnichovský rozsudek za nás bez nás podepsali jiní, když porušili mezinárodní právo i smlouvy a pod záminkou, že zachraňují mír v Evropě si prodloužili čas na vyzbrojení pro válku. Lež o porušování lidských práv českých Němců o jejichž „útlaku“ věděli posuzovatelé jen to, co Henlein na pokyn Hitlera vykřikoval, nás připravila o třetinu území včetně opevnění. Československo přestalo být obrany schopné a o půl roku poději se torzo někdejšího demokratického státu v srdci Evropy rozlomilo na dva ostatky podřízené říšské moci. To jsou historická fakta, která ani rozmlžováním nezmizí.

Nezmizí ani svědectví o druhé republice. Už v tomto půlročním provizóriu se při čekání na budoucí sudbu oddělilo zrno od plev.

Kromě vnějších hranic státu totiž existují i vnitřní hranice, které si každý národ vytváří a jimiž udržuje svou identitu a existenci.

K obraně vnitřní, nebo chcete-li duchovní tvrze, se v českých dějinách vždycky našlo dost lidí, mužů i žen na slovo vzatých, kteří odmítli kapitulovat před cizími převýchovnými vlivy a drželi obleženou baštu

pro své následníky. Vždy se ale našlo i dost défétistů či přímo kolaborantů. Tento vnitřní boj o charakter národa probíhá napříč časem až do současnosti.

V období druhé republiky uvolnil kolaborantům cestu právě ten třístránkový rozsudek z Mnichova. I když věděli, že porušuje mezinárodní právo a naši ústavu, přijali jej a podřídili mu své činy.

Dnes to má opačnou chronologii. Současní zpochybňovači práva českého státu na suverenitu zrazují národní zájmy už v předstihu a tím sami umetávají cestu k cizímu diktátu. Netýká se to jen politiků, kteří nás údajně zastupují, ale i těch, které nikdo nevolil, a přesto zastupují něčí zájmy. Tón dnešních veřejnoprávních médií zní devótně, jakoby vysílala pro protektorát. Kdo přejímá sugestivní obraz světa a domova podle předvýběru ČT a ČRo, může mít i pocit důležitosti, že je vřazen do šiku těch, kdož něco podstatného statečně zachraňují. Podobný způsob lidové osvěty zvolil Emanuel Moravec. Ten taky burcoval mládež ke startu za Novou Evropu, pod skvělým vedením Říše. Kontroloval protektorátní tisk, naháněl umělce pod jeden prapor a spolu s nimi se pokoušel převychovat národ. A jaký to býval předtím vlastenec! Vždyť právě on chtěl držet hranice do posledního muže a poslední kulky. A když nám po mnichovském rozsudku zbyly jen ty vnitřní hranice, udržení té duchovní tvrze, pan Moravec držel s Němci. Když prohráli, tu poslední kulku si vpálil do hlavy, po vzoru svého Vůdce.

Současný zápas o duše lidí je veden podle hesla: „Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti!“ Nutno uznat, že je úspěšný, zdi naší pevnosti se vlivem odnárodněného školství a všudypřítomné propagandy poznenáhlu drolí. Až teď, když se nám ta bašta rozpadá před očima, se začínáme svolávat a domlouvat, co s tím. A začínáme počítat, s kým můžeme počítat. Mladí, až na čestné výjimky, si užívají dne, naše obavy z budoucnosti nechápou, připadají jim směšně zpátečnické. Jsou pro Evropu bez hranic, bez národů a bez tradic. A bez paměti.

Krysaři je ujišťují, že až vymřeme, budou ji mít. Jenomže my jsme pořád ještě tady.

Naše odhodlání uhájit alespoň vnitřní hranice starobylého českého národa v době, kdy celý svět prožívá epochální změny, sice připadá mnohým z našich dětí jako trapná umíněnost, ale naši vnuci nám začínají rozumět. Možná je ještě stihneme vychovat v muže a ženy na slovo vzaté, kteří nebudou stiženi křivicí ani ztrátou paměti nebo pochybnostmi o vlastní identitě. To je náš prvořadý úkol v tomto zkracujícím se čase, kdy do obrazu, vytvářeného z drobných kamínků po celá staletí, se znovu cizí formy tlačí, aby jej přeoraly pro setbu dračí.

Mnichovské trauma nepřebolí tím, že budeme potomky odsunutých Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a znovu věřit v dobré úmysly krajty. Dnešní diktát sice zní z Bruselu, ale to je jen převodovka. Malý národ žijící na křižovatce vlivů musí mít širší rozhled, než ten, který je mu vnucován. K rozhledu patří i poučení z minulých omylů. Když nás zklamali někdejší spojenci a předhodili Československou republiku jako kostičku vyhrožujícímu hltavci, není moudré opakovat tu chybu a spoléhat se dnes na spojence z NATO, že nám ochrání mírové nebe nad hlavou. Naopak je pravděpodobné, že kromě draze nakoupených válečných strojů budeme brzy nuceni přiživovat cizí válku i z vlastních lidských zdrojů.

To, že výročí „Mnichova“ není zařazeno mezi významné dny v našem kalendáři na rozdíl od 21. srpna, vypovídá o servilitěnaší“ politické „elity“ vůči momentálním „partnerům“ a neměnným zájmům nadnárodních korporací. Vytěsňování starých křivd novějšími nemůže národu, který se po dlouhá staletí udržoval krédem PRAVDA VÍTĚZÍ, zpevnit páteř. Spíše jej přeprogramuje v populaci nevolníků a kastu dozorčích.

Pokud budeme kapitulovat i my a nedokážeme vychovat naše vnuky, ať Bůh spasí naše duše.

 

4.5 17 hlasy
Hodnocení článku
12 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
reproduktor
reproduktor
před 4 měsíci

Přesně. Mnichov nebo společný boj proti Maďarům, který vedl Ota I a Boleslav. Jen se Francie a Britanie vypiradsly se svobodným státem s názvem Ceskoslovensko. Vznik byl sice posveceny Francii a ta po dlouhý leta kontrolovala vzniklý stat se svymi vojenskými poradci. Prostě se jim silná monarchie R-U nehodila do Evropy.. Však valku vyprovokovslo Rusko, Francie… Číst vice »

reproduktor
reproduktor
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  reproduktor

Oprava: vypořádaly se svobodnym státem, který vznikl díky jejich imperiální politice …. Ano, to bylo Ceskoslovensko.

Naposledy upraveno před 4 měsíci uživatelem reproduktor
skeptik
skeptik
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  reproduktor

Blábolíte nesmysly. SSSR II. světovou válku nevyprovokovalo a Rusko už vůbec ne.
Jestliže chcete vědět kdo měl zájem rozpoutat válku, tak jděte po stopě peněz.

cablik
cablik
před 4 měsíci

Naše zem byla obětovaná záměrně aby otevřeli cestu nacistům do Ruska naštěstí pro nás měl Hitler jiné plány. No nevím jestli nová generace chce chránit rodnou zem.

Primak
Primak
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  cablik

A jaké jiné plány Hitler měl? Spíš, že mu to jaksi s Ruskem nevyšlo, jak se od něho očekávalo. I ten pokus jeho nejvěrnějšího muže Rudi Hesse se nevydařil, jeho kýžení spojenci a podporovatelé ho nechali chytře ve štychu. Hess se dožadoval u venkovské policie mluvit s Churchillem, ale ten se někde zašil, neb viděl,… Číst vice »

cablik
cablik
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  Primak

Pane bože neznáte dějiny zaútočil první na ty západní šašky včetně Polska a smetl je představte si že by zaútočil na Rusy plnou sílou a s podporou západu přes naši zem. Tak by asi Moskvu a Leningrad obsadili a možná by to dopadlo špatně a už by jsme tu nediskutovali.

reproduktor
reproduktor
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  cablik

Ja bych tak jednoznačny nebyl. Dusledek Mnichova bych hledal uz pri vzniku Ceskoslovenska. Beneš záměrně lhal o Německý minorite a pritom jich bylo vic nez Slováků. A pozor, Slovaci měli jiný problem ohledně poctu Madaru. V podstatě volby do parlament pred Mnichovem totálně rozhodily karty Benešovi. Po valce 1945 zakázal nekolik politických stran. Tak se… Číst vice »

reproduktor
reproduktor
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  Primak

No a to byl záměr. Akce čistý ruce i když na nich byla krev v podání prasete Churchilla. Chudák Hess muž číslo 3 koncil ve Spandau. Byl jsem několik měsíců ve Spandau a taková okrajová vesnice jako Ďáblice.

spartak
spartak
před 4 měsíci

Můžeme hodnotit minulost ,protože ji prožíváme (já již více než 70let). Přátelství s Ruskem je pro nás zásadní. Socialismus dokázal držet vnitřní nepřátele a mír byl na 1místě. V budoucnu se bude znovu měnit politika ČR ,tak doufám ,že se voliči změní a budou požadovat morálku a tedy pravdomluvnost.

jbskalensky
jbskalensky
před 4 měsíci

Určitě nesmíme kapitulovat. Nejen naši vnuci, ale už i probouzející se část našich dětí začíná vnímat, že nejsme na správné straně. Právě jsem poslouchal na Primě exprezidenta Zemana. Mluvil vcelku rozumně. Jen poněkud “nevyváženě” hodnotil “nacismus” slovenského Kotleby (kategoricky) a o dost mírněji nacismus ukrajinský. To, že značná část občanů ztratila soudnost a nebo… Číst vice »

Havloidni zmetek
Havloidni zmetek
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  jbskalensky

Zemana jsem neposlouchal, ten se u mě zprofanoval na konci svého úřadu, a u něho už žádnou inspiraci nehledám, ale když už se tu mluví o fašismu, tak jsem o tom napsal článek, “Kam Čech nemůže”, takže Ukrajinci si zde mohou nosit fašistické symboly a Češi ne, o tom měl Zeman mluvit, když už něco kecá. Kam… Číst vice »

Plebej
Plebej
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  jbskalensky

Jak jinak by dnes mohl Zeman hovořit, když i v dobách, kdy Porošenkovy nacistické armádní legie decimovaly východoukrajinské obyvatele v jimi vedené zločinné tzv. anti-teroristické operaci, Porošenka nazýval mírovým(!) prezidentem. Má ten (Z)eman tolik másla na hlavě, že se vůbec nedivím reakci M. Kelnara (alias Havloidního zmetka) na váš příspěvek. Ze strany (Z)emana, kterého… Číst vice »