Až do úplného vítězství a také za naše peníze

převzato
Ukrajinské ministerstvo financí minulý měsíc v návrhu rozpočtu pro rok 2024 uvedlo očekávané výdaje na obranu ve výši přesahující 21 % hrubého domácího produktu (HDP). Ukrajinský premiér Denys Šmyhal po hlasování parlamentu řekl, že “… priority jsou v rozpočtu jasně určeny. Všechny naše domácí prostředky se utratí tak, abychom vydrželi a zvítězili nad nepřítelem!” Podle téhož zdroje (EuroZprávy.cz) ukrajinský rozpočet pro rok 2024 plánuje ekonomický růst 4,6 procenta (!) a deficit přibližně 43,58 miliardy dolarů (40,84 miliardy eur). Rozpočtové příjmy jsou stanoveny na 1,77 bilionu hřiven (45,39 miliardy eur) a výdaje 3,35 bilionu hřiven (86,80 miliardy eur).
 
Nejsem sice ekonom, ale nedávalo mi to smysl. Stále tam „falírovalo“ více než 1,5 bilionu hřiven. Pak jsem se ale dočetl, že zbrojovka Excalibur Army ze zbrojařského holdingu Czechoslovak Group (CSG) získala kontrakt na modernizaci bezmála stovky tanků T-72 pro Ukrajinu. Tu ale nebude financovat sama Ukrajina, ale údajně „v rámci vojenské pomoci Ukrajině“ rukou společnou a nerozdílnou USA a Nizozemsko. Kyjevská vláda viditelně neplánuje „vyhazovat“ za válku vlastní peníze, ale hodlá je podle dosavadních zvyků vytahat z cizích kapes, včetně těch našich.

CSG v souvislosti s touto obří zakázkou hodlá významně investovat do nových výrobních kapacit. Tomu jako člověk, který se dlouhá léta zabývá bezpečností ČR a ví, v jakém marasmu se nachází český obranný průmysl, rozhodně tleskám. Za současné bezpečnostní situace v Evropě je rozvoj domácí zbrojní výroby, celá desetiletí úspěšně likvidované předchozími vládami, nespornou prioritou a krokem správným směrem. Bojím se ale, že tato investice se nakonec může ukázat pro úspěšnou českou firmu ztrátovou, a v konečných důsledcích dokonce likvidační. Proč si to myslím?

Tak především nikdo dnes není schopen odhadnout, jak dlouho bude konflikt na Ukrajině ještě trvat. I přes snahu americké administrativy ujistit optimisticky laděnými proklamacemi jak ukrajinské, tak (především) evropské představitele, že „povedou válku až do vítězného konce“, je na všech stranách znatelná únava jak z konfliktu, který nepřinesl (a podle všech indicií ani nepřinese) Ukrajině hmatatelné úspěchy na válečném poli, tak z jejího vůdce Zelenského. Připravovaná ruská zimní ofenziva, o níž v odborných kruzích dnes už téměř nikdo nepochybuje, se spolu s očekávaným nasazením nových typů zbraní může stát oním pomyslným posledním hřebíčkem do rakve snah Zelenského režimu udržet zájem zahraničních sponzorů.

Politické elity v Evropě, až dosud „neochvějně“ prosazující pokračování války, dodávky zbraní a další a další finanční „injekce“ ekonomicky a politicky mrtvému konstruktu s názvem „Ukrajina“, začínají kapitulovat před realitou ekonomických,  sociálních a politických dopadů na vlastní obyvatelstvo, stále více znechucené neustálým omíláním nutnosti přinášet další a další oběti na oltář válečného molocha. A nyní navíc postavené tváří v tvář realitě nové války na Středním východě, která kromě očividné hlouposti dlouhá léta proklamované a finančně vyjadřované podpory různých palestinských hnutí ukázala především na západě a severu Evropy reálnou sílu islámu, zbabělost a defétismus západních politiků a také zoufalou neschopnost mocenských nástrojů západních vlád, policie a armády, se této síle postavit a eliminovat ji.

Dále, pokud se někdo domnívá, že v případě pádu Zelenského režimu a zastavení války budou USA a Nizozemsko pokračovat ve financování rozpracovaného projektu, může se velmi ošklivě zmýlit. Podle našich, českých, časem prohloubených zkušeností jak administrativy, tak soukromé firmy západních zemí ukončují jakýkoliv projekt v okamžiku, kdy se stane nerentabilním. S ukončením konfliktu se tak může stát, že CSG zůstanou na krku desítky rozpracovaných „neperspektivních“ sovětských tanků, stovky zaměstnanců nových provozů, pro které nebude využití a raketově rostoucí dluhy. Domnívat se, že to snad zaplatí Ukrajina, je v rovině čiré sci-fi. Rád bych věřil, že vedení holdingu, kterému osobně fandím už jen pro záchranu kopřivnické Tatrovky, má tuto eventualitu velmi dobře smluvně ošetřenou. Samozřejmě nikoliv na úkor českého státu a nás, daňových poplatníků.
 

Je také velmi naivní se domnívat, že USA nebo Holandsko budou podporovat potenciální zbrojařskou konkurenci. Navíc v bývalé „komunistické“ zemi, patřící z jejich pohledu do skupiny států, poražených ve studené válce, kterým de facto nepatří do rukou zbraně, natož průmysl, schopný je vyrábět. Naopak, bylo by jim potěšením porvat se o zbytky bývalého Strnadova zbrojařského impéria a urvat, co se dá. A spoléhat se na to, že český stát, resp. to, čemu tak čistě ze setrvačnosti říkáme, bude podporovat česká obranný průmysl a zajistí mu zakázky, které by tuto ztrátu kompenzovaly, je naprosto chimérické. Jediným zájmem „krvavé Jany“ je nakoupit co nejdráž zbytečné F-35 a další zbraně z USA a Švédska. Ty první z politických, ty druhé z čistě kšeftařských důvodů. A německý „danajský dar“ v podobě Leopardů je v tomto případě už úplně mimo mísu.
 

Válečné šílenství na Ukrajině už stálo stovky tisíc lidských životů a vedlo k devastaci obrovských území, na nichž probíhají intenzivní boje. Pro naše evropské „elity“ je asi největším šokem zjištění, že Rusko není závislé na EU, ale naopak plány EU přímo životně závisí na RF. Rusko se pod náporem sankcí nejen ekonomicky a sociálně nezhroutilo, jak očekával západ v čele s USA, ale naopak posílilo ekonomicky, vojensky, sociálně, technologicky i zahraničně-politicky. Kdo na to doplatil, jsme my, občané (především východních) států EU.

Jediné, co zatím aspoň trochu hovoří v náš prospěch, jsou poměrně slabé a neetablované muslimské komunity v ČR. Jsem si ale jist, že naši západní spojenci udělají vše pro to, aby bylo i centrum Prahy a Smetanovo nábřeží co nejdříve tak plné muslimů, protestujících proti Izraeli a za podporu Palestiny, jako jsou dnes ulice Londýna, nebo Paříže. Válka mezi Hamásem a Izraelem je radikalizovala a dala jim popud ukázat (nejen) v Evropě sílu islámu. Až se rozhodnou převzít definitivně moc, není zde síla, schopná se jim v chudnoucí, duchovně vyprázdněné a morálně rozložené Evropě postavit. Bůh s námi, končí komentář Jaroslav Štefec.
 
(na snímku ukrajinský premiér Denys Šmyhal )