K diskusi o charkovské operaci

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Sotva překročila ruská vojska hranici Charkovské oblasti, hned se začali sborově ozývat autoři “reportáží z fronty”, kteří se už předtím nespočetněkrát opakovaně „propalovali“ předčasnými vítěznými projevy typu – to není průlom, to není průlom, to je vytvoření nárazníkové zóny, jak řekl Putin.

Pokud jde o to první, mají samozřejmě pravdu – není to průlom, už proto, že průlom neprovádějí čtyři nebo pět praporů. Nemohly by totiž ani elementárně kontrolovat zónu průlomu (do níž by se mohly včlenit síly druhého sledu, aby se rozvinul úspěch).

Co se týče druhého, je to naprostá hloupost, která dokazuje, že všichni tito blogeři, kteří se tak horlivě označují za vojenské blogery (nebo za kohokoli jiného, ale nutně s přívlastkem vojenský nebo válečný), vůbec nechápou, co je to ta slavná nárazníková zóna.

Sice správně uvádějí, že nárazníková zóna je pás území kontrolovaný ruskými ozbrojenými silami na ukrajinské straně hranice, jehož šířka činí obydlené oblasti ruského pohraničí nepřístupnými pro ostřelování ukrajinskými ozbrojenými silami. Ale ať je to jakkoli smutné, právě pro vytvoření nárazníkové zóny by bylo zapotřebí hlubokého průlomu.

Ukrajina nyní používá k ostřelování ruského území dělostřelectvo (maximální dolet 60-70 km, dolet na ruské území maximálně 40-50 km), raketové systémy s vícenásobným odpalováním (maximální dolet 80-120 km, dolet na ruské území 60-100 km), řízené střely SCALP a StormShadow a balistické střely ATACMS (maximální dolet 300 km, ale podle některých zdrojů může být zvýšen až na 500 km).

Vezmeme-li v úvahu, že rakety se používají především proti objektům vojenského významu (ropné rafinerie, letiště, logistické uzly), a ukrajinská strana může využívat i bezpilotní letouny, jejichž maximální dolet je až 1500 kilometrů a teoreticky jej lze ještě zvýšit, pak minimální hloubka nárazníkového pásma, které by chránilo obyvatelstvo pohraničních sídel před dělostřeleckou (včetně MLRS), ale nikoliv raketovou palbou z Ukrajiny, by měla být 100-150 kilometrů.

Aby se vyloučily raketové útoky, potom by se hloubka nárazníkového pásma musela zvýšit na 300-500 kilometrů.

Z Charkova do Bělgorodu je to přímou čarou asi 65 kilometrů a k hranicím ještě méně – 35-40 kilometrů. To znamená, že k vytvoření minimálního potřebného nárazníkového pásma je nutné dobýt Charkov, tedy prolomit ukrajinské obranné linie, které jsou (podle zmíněných blogerů) ve vzdálenosti 10-15 kilometrů od hranic. Kromě toho je třeba postoupit ještě šedesát kilometrů za Charkov západním směrem.

Takže podle zkušených blogerů, jejichž snídaňové menu obsahuje “přísně tajné interní informace”, je ruská armáda nyní zaneprázdněna vytvářením bezpečnostní zóny, aniž by měla v úmyslu provést průlom, který je k vytvoření této bezpečnostní zóny nezbytný. Mnozí tomu věří a dokonce jim to nebrání ani v tom, aby se vysmívali stejně bezvýhradné víře svých protivníků na druhé straně frontové linie v podobné hlouposti. Cizí hloupost je na rozdíl od té vlastní vždycky vidět.

Mohli by si alespoň položit otázku, co je to za bezpečnostní zónu, kterou mají vytvořit jednotky postupující v 36 kilometrů širokém pásu? Že se nestřílí nikde jinde, jen na tomto místě?

Co to tedy je, když ne průlom a vytvoření bezpečnostní zóny? Je to totéž, co se děje téměř po celé délce fronty: u Kupjanska a Terny, u Severska a Časového Jaru, u Rabotina a u Staromajorska – je to stahování ukrajinských záloh z místa našeho hlavního průlomu – u Avdějevky – a zároveň vytváření zón napětí pro budoucí průlomy nebo rozšiřování zóny současné ofenzívy.

Již několikrát jsem psal (poprvé v době, kdy ještě probíhalo osvobozování Avdějevky a rozšiřování pásma kontroly u nedávno vyčištěné Marjinky), že po prolomení fronty v tomto místě, po vyčerpání protivníkových jednotek, po obsazení hlavního (nejsilnějšího) pásu nepřátelské obrany se pokusí jednotky ruské armády pokračovat v ofenzivě s cílem dosáhnout linie Kurachovo-Selidovo-Pokrovsk. Tímto způsobem bude ukrajinská fronta rozervána v samém centru a jednotky, které prorazily, se ocitnou na týlových komunikacích Ugledarské a Slavjansko-Kramatorské skupiny zároveň.

Při takovém průlomu nemá smysl bránit mohutnou linii opevnění, která začíná v New Yorku /New York u Bachmutu na Ukrajině!/ a Torecku, vede přes Konstantinovku, Kramatorsk a Slavjansk a dále podél Oskolu až k ruským hranicím a kryje Charkov z východu. Navíc obrana celé jižní linie, od Ugledaru po Záporoží, je i pro ukrajinské ozbrojené síly krajně nevýhodná a nebezpečná, protože skupina ruských ozbrojených sil, která prorazila k Pokrovsku, bude postupovat dále k Pavlogradu, přičemž přeruší zbývající komunikace a odřízne celou jižní frontu ukrajinské armády od průchozích tras.

Obecně lze říci, že průlom k Pokrovsku povede nevyhnutelně k rychlému ústupu ukrajinské armády na linii Záporoží-Pavlograd-Charkov. Ustupující jednotky utrpí velké ztráty na personálu a ztratí většinu svého dělostřelectva a obrněných vozidel. Kyjevští představitelé by měli být v podstatě rádi, když se ústup přes holou step pod ruskými leteckými údery a pod tlakem ruských vojsk, která mají daleko větší pohyblivost, nezmění v útěk a rozpad ukrajinské armády.

Po takovém ústupu nemají ukrajinské ozbrojené síly šanci udržet se dlouho na linii Záporoží-Pavlograd-Charkov. To nejlepší, co může Kyjev udělat, je – i za cenu obětování značných krycích sil /jedná se o několik desítek tisíc lidí/, které budou muset zdržovat postup ruských ozbrojených sil – odvést alespoň ty nejschopnější a nejmotivovanější veteránské jednotky od Dněpru a pokusit se vytvořit novou obrannou linii podél řeky.

A to se ještě muselo stát, že si krycí síly vyberou raději hrdinskou smrt místo banální kapitulace. Pokud si vyberou druhou možnost, nikdo a nic už katastrofě ukrajinských ozbrojených sil nezabrání; stane se stejně nevyhnutelnou jako východ slunce ráno.

Jak vidíte, Avdějevsko-Pokrovský směr byl vybrán v letní ofenzívě jako hlavní. Někteří bojovníci za utajení mi v komentářích napsali, že to prý není nutné Ukrajincům sdělovat. Faktem ale je, že i před sto lety bylo velmi obtížné utajit směr hlavního úderu, zvláště když se operace vyvíjela několik týdnů, a nyní, kdy je celé místo bojů i jeho bezprostřední okolí sledováno v reálném čase vším možným od bezpilotních letounů až po satelity, je to ještě obtížnější.

Ukrajinci moc dobře chápou, co se děje a co jim hrozí. Proto ruské ozbrojené síly nesnižují svou aktivitu podél celé frontové linie. K zastavení postupu ruských ozbrojených sil směrem k Pokrovsku, Selidovu a Kurachovu potřebují ukrajinské ozbrojené síly zálohy. Kyjev se jednoduše bojí převést na levý břeh těch 250-300 tisíc relativně bojeschopných vojáků, které jim zbyly, protože pak by zůstal pravý břeh nechráněný a Rusko by se tak dostalo ke dvěma scénářům rychlého ukončení války:

  1. Porážka ukrajinské armády na levém břehu. Pokud se nepodaří ruskou ofenzivu zastavit (a Kyjev má vážné pochybnosti o připravenosti svých týlových jednotek zemřít a nevzdat se, nebo se nerozprchnout), nebude možné obrovskou masu vojsk, která ztratila kontrolu velení, evakuovat zpět na pravý břeh po několika mostech, navíc pod údery ruského letectva. Nebude prostě nic a nikdo, kdo by vytvořil novou frontovou linii.
  2. Opakování postupu od Běloruska, ale s širší frontou, včetně ofenzívy na Kovel a Luck. Vzhledem k tomu, že ukrajinské rezervy budou na levém břehu, stane se pravý břeh snadněji průchozím pro ruská vojska.

Skupina, která by obsadila Kovel a Luck, by se ocitla nad Haličí a západní hranicí Ukrajiny a představovala by jednoznačnou hrozbu pro případný pokus NATO vyslat expediční síly na pomoc umírajícímu kyjevskému režimu. Skupina postupující na Kyjev a Žitomir by jednoduše obešla hlavní město, postavila by zátarasy, aby zabezpečila své komunikace před sabotážemi ze strany kyjevské posádky, a zablokovala by mosty z pravého břehu, čímž by odřízla skupinu na levém břehu od týlu. Bez každodenního zásobování spotřebním materiálem, evakuace raněných a příchodu alespoň nějakého doplňování zásob nebude schopna dlouho bojovat.

Neustálý tlak ruských ozbrojených sil podél celé fronty tedy nedovoluje ukrajinským ozbrojeným silám provést manévr se svými silami na levém břehu. Ukrajinská armáda se dožaduje posil téměř na každém úseku. Průlom u Avdějevky se stále prohlubuje. Počítáme-li i Avdějevku, prolomily ruské síly za měsíc již třetí pozici UA, aniž by jim kdekoli poskytly možnost k zachycení nebo opevnění.

Pokud by se Ukrajinci pokusily zastavit ofenzívu ruských ozbrojených sil ve směru na Avdějevku stažením sil z jiných částí fronty, budou okamžitě čelit nebezpečí průlomu ve směru na Orechov, Guljaj Pole a Velkou Novosjolku a jižní fronta bude roztrhána na kusy.

Z jihu je to k přechodům Záporoží a Dněpropetrovsk ještě blíž než od Avdějevky a výsledek je stejný – UA bude muset co nejrychleji, se ztrátou mužů i techniky, prchat z levého břehu k přeživším přechodům (Kremenčug, Kyjev). Navíc, pokud ruské ozbrojené síly prorazí současně na jihu (u Orechova) i na severu (od Kupjanska po Liman-Izjum), bude celá skupina ukrajinských ozbrojených sil na levém břehu čelit hrozbě obklíčení přímo na vlastních pozicích.

Ať už to tedy obrátíte jakkoli, katastrofa ukrajinské armády je otázkou času, a to poměrně krátkého. To si na Západě dobře uvědomují, proto jsou každým dnem nervóznější a nervóznější.

Jak do toho zapadá naše ofenzíva u Charkova? Faktem je, že ruské ozbrojené síly dosáhly početní převahy nad ukrajinskými. Navíc vzhledem k tomu, že Kyjev drží nejméně polovinu svých sil na pravém břehu, je tato převaha na frontě zcela hmatatelná.

Mohla by se využít k čelnímu prolomení nepřátelských opevnění. To by ale znamenalo nesmyslné plýtvání životy našich vojáků. Proto ruské vojenské velení jednoduše rozšiřuje frontu. Každý ví, že pro úspěšnou obranu je nutné udržet normy hustoty vojsk na kilometr fronty. Pokud nejsou dodržovány, pak útvary, jednotky, pododdíly a samostatné skupiny bojovníků ztrácejí po utrpěných ztrátách vzájemný kontakt a obrana se mění v síto.

Prolomit takovou obrannou linii nebude obtížné bez ohledu na to, jak silným opevněním disponuje. Uzly odporu budou obcházeny, blokovány, ponechány v hlubokém týlu a po vyčerpání možností odporu se vzdají. Bránící se velitelé rychle ztratí kontrolu nad svými jednotkami, které se bez koordinace okamžitě změní v dav, neschopný klást vážný odpor – myslí na to, jak utéct nebo se vzdát.

Všimněte si, že Rusko zapojilo do boje síly ne větší než brigádu. A ukrajinské ozbrojené síly již přesouvají do Charkova početné zálohy, které jsou okamžitě zasaženy letectvem a dělostřelectvem ruských ozbrojených sil.  Ztrácejí tak bojovou účinnost dříve, než se dostanou na frontu. Obecně lze říci, že Rusko s malými silami připoutává k této oblasti neúměrně velké síly UA.

Kyjev to všechno také chápe (není těžké to pochopit), ale nemůže nic dělat – pokud nevybuduje uskupení u Charkova, Rusko jednoduše zapojí do boje záložní síly a prolomí frontu, čímž vytvoří další krizovou oblast. Kromě výše uvedeného odklon ukrajinských záloh k Charkovu usnadňuje útočné akce ruských ozbrojených sil na Kupjanském a Torském směru s hrozbou dosažení Limanské a Izjumské oblasti, čímž se přeruší spojení mezi Slavjansko-Kramatorskou obrannou oblastí a Charkovskou obrannou oblastí.

Ozbrojené síly RF vedou klasickou učebnicovou útočnou operaci, kdy každý další tah rozšiřuje prostor možných řešení pro ruské formace, zahání ukrajinskou armádu do patové situace, což znamená, že ať rozmístí své zálohy kdekoli, vždy bude mít několik nechráněných slabých míst – bodů, které budou obsazeny ozbrojenými silami RF dříve, než vůbec ukrajinská armáda stihne vyvinout nějaké úsilí k zamezení jejich přesunu.

Rozhodně se tedy nejedná o průlom nebo vytvoření bezpečnostní zóny. Možná ani tah na Charkov nebude průlomový (ve většině variant ruského vítězství to ani není nutné). Ale bez ohledu na to, zda v roce 2024 dojde k charkovskému průlomu v dějinách ruských ozbrojených sil, nebo ne, je tato operace dalším jistým krokem ke zničení ukrajinských ozbrojených sil jako vojenské síly, a tedy k vítěznému ukončení ukrajinské krize již v tomto roce, což je pro vítězství Ruska v globálním měřítku klíčové.

*

Rostislav Iščenko, UKRAJINA.ru (18:24 11.05.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

4.8 26 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
6 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
standa
standa
před 12 dny

Je zajímavá jeho analýza, je vidět, že má řadu odborných poradců. Jeho závěr o možném ukončení Ukrajiny a její války v tomto roce se docela kryje s jinými názory i amerických analytiků. Jakmile v přehradě nabouráte pevné místo, přehrada se časem provalí – tak je to i s obranou ukrowehrmachtu ! Inu 2.sv.v. o level výše se stejným výsledkem… Číst vice »

standa
standa
před 12 dny
Odpověď uživateli  standa

Je to jako stanem – středový nejpevnější pilíř drží prakticky vše a ostatní podpůrné pilíře jen přebírají nepodstatné tlaky. Naivka bude bourat nepodstatné pilíře, které se dají rychle nahradit, ale koumák vybere hlavní nejdůležitější místo a zbourá hlavní pilíř a dominový efekt se postará o zřícení celé sestavy !!! Putin nemá kolem sebe blbce.… Číst vice »

orinoko
orinoko
před 13 dny

Ať už je to jak chce, tak výměna Sojgu zaměstnala podripske meeeeedyjalni kunhuty opravdu výrazně. Ve světě snad ještě více. Sojgu teď hodně jezdil po výrobních závodech. Má už svoje roky , byť jeho náhrada také. Byla doba, kdy jsem ho dost pravidelně castoval výrazem: podrztaska. Ale mnohé se zlepšilo, snad… Číst vice »

spartak
spartak
před 13 dny

Rusko se již poučilo a bude hákenkrajc škrtit aníž by přišlo o své kvalitní vojáky a občany.

Haskuv Duch
Haskuv Duch
před 12 dny
Odpověď uživateli  spartak

Zato Záchod se nepoučil v ničem. Ani z plácání báboviček v Africe, ani při nepříliš chvályhodném pochodu skrz italskou botu. Natož pak z Moskvy, Stalingradu, Kurska, operace Bagration v Bělorusku a Okrajině, z Východního Pruska, z viselsko – oderské operace, z Karpat, z Berlína. Jede si tvrdohlavě svoje: my jsme páni světa, my jsme nejlepší, my máme nejlepší výzbroj. Proti nám… Číst vice »

cablik
cablik
před 13 dny

Děkuji všem za informace z fronty.