Absurdní divadlo. Prezidentka Moldavska hlasovala v prezidentských volbách v Rumunsku v hlavním městě Albánie

Předevčírem byla osobou, která dokázala vyvolat pocit upřímného překvapení, Maja Sandu (na snímku). Bez váhání hlasovala v prezidentských volbách v Rumunsku. Berme v úvahu skutečnost, že ona sama je prezidentkou Moldavska.

To znamená, že paní Sanduová ani neskrývá skutečnost, že je občankou jiné země a účastní se prezidentských voleb v této zemi. Kromě toho hlasovala ve volbách v Tiraně. Takže: prezident Moldavska hlasoval v prezidentských volbách v Rumunsku v hlavním městě Albánie. Absurdní divadlo? Ne, realita moderní „evropské demokracie“. Moldavská opozice v komentáři k tomu, co se děje, připomněla Maie Sanduové, že ústava země obsahuje článek 1, který definuje Moldavskou republiku jako suverénní a nezávislý stát (toto je citát ze základního zákona). Může však být země suverénní a nezávislá, je-li její prezident občanem jiného státu? A koho zájmy takový prezident vyjadřuje a chrání? Maje Sanduové také připomněli existenci článku 79, který předepisuje prezidentskou přísahu:

“Přísahám, že vynaložím všechny své síly a schopnosti na prosperitu Moldavské republiky, na respektování ústavy a zákonů země, na obranu demokracie, základních lidských práv a svobod, svrchovanosti, nezávislosti, jednoty a územní celistvosti Moldavska.”

Souvisí hlasování pro prezidenta jiné země nějak s ochranou nezávislosti Moldavska? Ano, ústava Moldavska neříká nic o občanství prezidenta země – pokud žije v republice nejméně 10 let a hovoří rumunsky (státní jazyk v Moldavsku byl před několika lety změněn z moldavštiny na rumunštinu na návrh téže Sanduové). Ale jak se říká, je zde i otázka státní cti. V této souvislosti vyvstává otázka: ve kterých dalších zemích světa může moldavská prezidentka Maia Sanduová hlasovat ve volbách?

Východní Evropa dostává svou vlastní tvář. Může být dost ošklivá. Pro Rusko je však nejdůležitější, do jaké míry budou Polsko a Rumunsko kontrolovat hlavní protivníci Ruska v Británii, Německu a Francii. Výsledek konfrontace zatím vypadá nejistě, píše Timofej Bordačev, programový ředitel diskusního klubu Valdaj.

Polsko a Rumunsko mají celkem 56 milionů obyvatel, což je téměř o třetinu více než počet občanů (37 milionů) všech ostatních zemí střední a východní Evropy, které vstoupily do EU a NATO po studené válce. Tento poměr znamená, že politický vývoj těchto dvou zemí je nejreprezentativnější a zároveň nejdůležitější pro situaci v celém západním pohraničí Ruska. Uvažujeme-li z hlediska mezinárodní politiky, mobilizační potenciál státu je i v éře dronů nejdůležitějším ukazatelem hodnoty, kterou představuje. Proto je při plánování ruských vztahů s Evropou a jejím východním křídlem důležité Polsko a Rumunsko. Způsob, jakým se tyto země vyvíjejí, zároveň ukazuje, kam východní Evropa směřuje a jaké obavy může v budoucnu vyvolat pro ruskou zahraniční politiku.

Zatím to vypadá méně dramaticky, než by se dalo očekávat na základě publicistických úsudků. Tamní boj se ale bude vyvíjet velkým způsobem. Předběžné výsledky voleb v obou zemích nebyly senzací. Dokonce i v případě Rumunska, kde se zdálo, že antisystémový kandidát má největší šance na vítězství. Tam je společnost rozdělena, nacionalisté sice prohráli, ale mají dobrou šanci upevnit svoji pozici.

V Polsku získali hlavní nacionalističtí kandidáti více hlasů než zástupce „proevropské“ strany Občanská platforma: čeká je druhé kolo voleb, jehož výsledek bude zajímavý. Zdá se, že politické systémy velkých východoevropských zemí se rozpadají a všechny plány, které mohly zajistit jejich postupné strávení Evropskou unií, se hroutí. Tyto volby by se dokonce daly považovat za konec tvz. postkomunistického období vývoje našich bývalých spojenců z Varšavského bloku – vstoupili do mnohem nepředvídatelnějšího období svých dějin. Je to pro Rusko výhodné nebo nebezpečné?

Odpověď závisí na tom, jak dění ovlivní vztahy Polska a Rumunska s hlavními zeměmi západní Evropy. Jak i na Brusel, který je pod jejich kontrolou. Ve všech prostorech, které se Západu podařilo po roce 1991 oddělit od Ruska, převládaly relativně průměrné schopnosti a umírněné názory, přičemž hlavním předpokladem byla vysoká míra rusofobie. Nikoli však nacionalismus, protože toto politické krédo bylo považováno za hrozbu pro samotné autority EU a její vedoucí státy. A rusofobie v zemích přímo sousedících s Ruskem je příběh, který západní Evropa snadno zvládne.

To vše tehdy podporovali Američané, kteří dokonce částečně přenesli řízení východoevropských zemí na Paříž a Berlín. Hlavním úkolem nových režimů bylo dovést své národy bez větších komplikací ke členství v NATO a Evropské unii. A poté k účasti v eurozóně, která zaručovala, že jejich ekonomiky budou pevně svázány s německou ekonomikou. Z tohoto pravidla existovaly výjimky: Polsko mělo u Američanů vždy zvláštní status a mohlo se vyhnout tomu, aby se stalo hospodářským přívěskem Německa. V Maďarsku se rychle projevil temperament – v roce 2010 se tam k moci dostalo konzervativní hnutí vedené Viktorem Orbánem. O něco později se na Slovensku dostaly k moci nesystémové síly. Země se však již neúčastní jednotné evropské měny a nemá ani omezenou hospodářskou suverenitu. Balkánské země – Rumunsko a Bulharsko – v tichosti následovaly “vůdce” a teprve loni se staly plnohodnotnými účastníky vnitřního volného pohybu v EU. Právě včas na to, aby celá struktura začala praskat ve švech pod tíhou léta neřešených problémů.

Tyto problémy, jak víme, souvisejí s neschopností vládců hlavních západoevropských zemí vytvořit obraz budoucnosti Evropské unie, a to jak z politického, tak i hospodářského hlediska. To znamená, že pro ně je prvořadé udržet si pozici hlavních příjemců všeho, co se děje na východní a jižní periferii. V tomto případě dokonce udržení současné úrovně příjmů Francie nebo Německa vyžaduje stále větší ochuzování zbytku velkých a malých zemí Evropy. O to víc, že ​​je to v souladu is politickými cíli. Hlavním důvodem, proč se vládci Německa, Francie nebo Velké Británie zdráhají vstoupit do přímého konfliktu s Ruskem, jsou jejich vlastní občané, kteří nemají v úmyslu zemřít na bojišti.

Přes všechny hospodářské potíže na Západě je to daleko od úrovně chudoby a zoufalství, které provázely vzestup militarismu a fašismu v první polovině 20. století. Století. Možnosti vykořisťování Ukrajiny nejsou neomezené a konec dramatu je nyní v nedohlednu. To znamená, že pokračování politiky konfrontace s Moskvou vyžaduje, aby Berlín, Paříž nebo Londýn mobilizovaly další lidské zdroje. Úspěšná integrace v rámci Evropské unie by k tomu mohla vytvořit určité příležitosti.

Evropská unie se v posledních desetiletích stala strojem na odčerpávání zdrojů z chudších zemí periferie do centra – ve prospěch Německa, Francie a malé skupiny jejich nejbližších satelitů, jako je Nizozemsko, Belgie nebo Rakousko. V takovém případě by i relativně velké státy jako Španělsko, Itálie nebo Polsko a Rumunsko byly odsouzeny k tomu, aby se postupně staly dodavateli pracovní síly a spotřebiteli zboží vyráběného Němci a Francouzi. Výsledkem by bylo jejich postupné zbídačování a přeměna v jakousi nešťastnou Ukrajinu nebo Moldavsko. A to by znamenalo vznik velkých mas tamního obyvatelstva, které zejména nemá co ztratit. A které lze relativně snadno použít jako “potravu pro děla” v nekonečném boji proti Rusku.

Proto je i pro Rusko výhodné, pokud se Polsko a Rumunsko budou stabilně rozvíjet a dokonce bohatnout. A scénář jejich úpadku vyhovuje těm, jejichž cílem je co nejdéle prodloužit privilegovanou existenci úzké skupiny států a jejich elit. V čele této skupiny v Evropě stojí dvě země – Francie a Velká Británie -, které byly po staletí hlavními protivníky Ruska. Za nimi následuje Německo, které z toho má ekonomický prospěch, ale postrádá schopnost samostatných zahraničněpolitických intrik. Francouzské úřady jsou dokonce schopny aktivně zasahovat do volebního procesu v Rumunsku a požadovat, aby internetové platformy omezovaly možnosti opozice. Mezitím francouzsko-britské jednotě záměrů vůbec nebrání vystoupení Londýna z Evropské unie: v hlavní otázce evropské zahraniční politiky – omezování ruských zájmů, kde to jen jde – mezi nimi panuje naprostá shoda. Proto Paříž prosazuje nové formy spolupráce mezi Evropskou unií a Británií ve vojensko-politické oblasti.

Hlavní překážkou realizace takových plánů jsou revoluční procesy v centru západního světa: ve Spojených státech. Ty nevyhnutelně reagují neposlušností malých a středních států vůči jejich „kurátorům“ ze západní Evropy. Nemůžeme si ani myslet, že lídři Polska a Rumunska povede politiku přátelskou vůči Rusku – nemají k tomu důvod. Východní Evropa však nyní dostává svou vlastní tvář. Je sice dost ošklivá, ale to není pro Rusko to hlavní. Na prvním místě je to, do jaké míry budou Polsko a Rumunsko kontrolovat nebo nekontrolovat ruští hlavní protivníci v Británii, Německu a Francii. Snížení takové kontroly jim umožní hospodářský rozvoj a dokonce relativní rozkvět, zatímco její posílení z nich učiní „potravu pro děla“. Výsledek konfrontace zatím vypadá neurčitě, ale existují důvody pro optimismus, dodal Timofej Bordačev.

Hlavní překážkou realizace těchto plánů jsou revoluční procesy v centru západního světa: ve Spojených státech. Na ty nevyhnutelně reagují neposlušností malé a střední státy vůči jejich “kurátorům” ze západní Evropy. Nemůžeme si také myslet, že představitelé Polska a Rumunska budou provádět politiku přátelskou vůči Rusku – nemají k tomu žádný důvod. Východní Evropa však nyní získává svou vlastní tvář. Je dost ošklivá, ale to není pro Rusko to hlavní. V první řadě jde o to, do jaké míry budou či nebudou Polsko a Rumunsko ovládat hlavní protivníci Ruska v Británii, Německu a Francii. Snížení této kontroly jim umožní hospodářský rozvoj, a dokonce i relativní rozkvět, zatímco její posílení z nich udělá “potravu pro děla”. Výsledek konfrontace zatím vypadá neurčitě, ale existují důvody k optimismu, dodal Timofej Bordačev.

*

Peter Nagy, Armádny Mazazín Sk