Alternativní bezalternativnost

Od dětství často čtu a slyším tvrzení o bezalternativnosti nějaké události nebo procesu. Ve Velké vlastenecké válce jsme vítězili bezalternativně (nemohli jsme nevyhrát), revoluce byla bezalternativní, celosvětově historické vítězství komunismu bylo bezalternativní. Nyní musíme bezalternativně porazit všechny nepřátele, které známe i neznáme.

Jistota ve své schopnosti je dobrá a nezbytná, sebevědomí, včetně toho, které je zaměřené na historii, je extrémně nebezpečné. Socialismus v SSSR se zhroutil a pohřbil zemi pod sebou 14 let poté, co Brežněvova ústava konstatovala jeho nezranitelnost jak pro vnějšího, tak pro vnitřního nepřítele, tedy bezalternativnost ve světovém historickém měřítku.

V předvečer Velké vlastenecké války se s potěšením sledovaly filmy a zpívali písně o tom, jak “na nepřátelské zemi rozdrtíme nepřítele, bez velkého krveprolití, mocným úderem” s pomocí prvního státu dělníků a rolníků světového proletariátu, který povstal na obranu. Realita byla katastrofálně jiná. Na podzim roku 1941 bylo z Moskvy evakuováno mnoho ministerstev a úřadů, strategické objekty byly připraveny k odstřelení. Opuštění hlavního města nebylo vyloučeno. Mezitím Moskva byla a stále zůstává nejen symbolem a politickým centrem země, nejen velkou průmyslovou oblastí, Moskva je také logistickým centrem Ruska. I nyní právě ona zajišťuje přímé spojení severu s jihem a západu s východem. V roce 1941 byla její logistická úloha ještě větší. Nemluvě o tom, že pád Moskvy by uvolnil pro akce na jiných frontách nejméně dvě až tři desítky německých divizí (celkem měl Wehrmacht k začátku bitvy o Moskvu v tomto směru 78 divizí). Ztráta Moskvy byla nebezpečná i tím, že by rozdělila Dělnicko-rolnickou Rudou armádu na nesouvisející severní, jižní a východní seskupení.

Možná bychom i v tomto případě zvítězili. Ale rozkaz č. 227 z 28. července 1942 byl vydán v podmínkách, kdy byla situace na frontě mnohem méně kritická než na podzim 1941, přesto konstatoval, že další ústup by vedl ke katastrofě, protože zdroje země jsou mimořádně napjaté a každý krok zpět by se mohl stát osudným. Právě proto “Ani krok zpět!” Celkově ani v roce 1941, ani v roce 1942, ani bojovníci na frontě, ani nejvyšší velení nepovažovali naše vítězství za bezalternativní, i když v ně věřili.

To je to, co je třeba pochopit a sdílet: víra ve vítězství posiluje jistotu ve své síly, ale neruší potřebu vyrvat toto vítězství nepříteli v těžkých bojích, jejichž výsledek není předurčen. Tvrzení o bezalternativnosti vítězství tím, že je namířeno do minulosti, znehodnocuje hrdinství našich předků, protože přece bezalternativnost předpokládá, že vyhrát jsme museli v každém případě, bez sebeobětování milionů. Jejich úmrtí, jejich hrdinství jsou důležité jen tehdy, byla-li alternativa. Mimochodem, stále o tom mluvíme a konstatujeme, že nebýt hrdinství předků, náš národ by prostě neexistoval. Být či nebýt, právě to byla alternativa: lidé bojovali a umírali za to, aby národ byl. A bojovali by stejně obětavě, kdyby se domnívali, že vítězství je bezalternativní? Proč dnes umírat, když vítězství bude stejně dobyto?

Jistota v bezalternativnost historického procesu oslabuje, dává důvod, proč se nenamáhat nad rámec možností, ale jednoduše “poctivě plnit svou povinnost”. Vždyť pokud je realita bezalternativní, pak je to docela dostatečné.

Ale v tom je ten trik, že alternativa existuje vždy, každý den a každou hodinu, každou minutu a každou sekundu miliony a miliardy lidí činí mikro volby a pokaždé nevědí od počátku až do okamžiku, kdy ji učiní, jaká tato volba bude. V krutých krizích, a my žijeme v podmínkách teprve začínající globální krize (do jejího konce to potrvá ještě velmi dlouho), hodně závisí na schopnosti společnosti dlouhodobě snášet velmi vysoké, nad rámec běžných možností, napětí.

Jde o to, že krize vznikají tam a tehdy, kde a když už bývalý systém nedokáže zajistit všem minimálně potřebnou životní úroveň. Někdo se stává na tomto světě nadbytečným. Konfrontace mezi různými částmi jedné společnosti nebo mezi různými společnostmi (obvykle se obě vyskytují a vyvíjejí paralelně) vzniká proto, že různé vrstvy společnosti a různé státy si různě představují nejbolestivější cestu, jak se z krize dostat. Relativně bezbolestná nebo dokonce perspektivní pro některé se ukazuje jako extrémně bolestivá a naprosto bezperspektivní pro jiné.

Děje se tak proto, že jak bylo uvedeno výše, krize vzniká z nedostatku zdrojů pro fungování systému v předchozím režimu. Proto systém potřebuje reformu, ale každá reforma vyžaduje další zdroje. Vzniká začarovaný kruh. Abychom se zbavili nedostatku zdrojů, je nutné dočasně zvýšit deficit zdrojů. Zdroje už ale chybí a nedostatek pociťují všichni, jinak by krize nevznikla. Ten, kdo musí obětovat další zdroje na reformy, ve skutečnosti hraje roli pytle s pískem, který je shozen z balónu, aby se zastavil jeho pokles díky snížení váhy.

Jednotlivec může být altruista ochotný obětovat se pro přežití ostatních, ale celé sociální vrstvy a tím spíš státy nemohou trpět sebevražedným altruismem. Jejich úkolem není umírat, ale zabíjet cizí kvůli přežití vlastních. Dochází tak ke střetu koncepcí reformy systému. Pokud se nikomu nepodaří najít dobrovolný zdroj dalšího zdroje, konfrontace podmíněná bojem o to, kdo bude sedět u stolu a kdo bude podán na stůl, je nevyhnutelná. Putin v nultých našel další zdroj, který umožnil reformovat Rusko, aniž by se vzdal společenského konsensu, ale dokonce při jeho upevňování přesvědčil oligarchy, že sdílet část kapitálu se státem je výhodnější než vše ztratit v důsledku lidové vzpoury, nesmyslné a nemilosrdné. Ale ne vždy takový zdroj existuje, pokud existuje, ne vždy je tak zřejmý, pokud existuje a je zřejmý, ne každý politik riskuje tak prudce změnit vytvořená pravidla hry. V 99 procentech případů proto krize spouštějí konfrontační scénář.

V krizi tedy státy a společnosti bojují o přežití. V podmínkách globální krize chybí dokonce možnost ukrýt se v neutralitě. Odmítnutí účasti v konfliktu neznamená, že vás ostatní účastníci nechají na pokoji. V těchto podmínkách jistota v bezalternativnost vítězství dobra nad zlem dává zlu obrovský náskok. Dobro se nechce míchat “do té špinavé hádky o hmotné statky”, přece u něj je zatím všechno v pořádku a je moderní myslet na trvající na věky, ale zlo okamžitě definuje dobro jako slabý článek systému, který nechce konfrontaci, a proto se na ni nepřipravuje, což znamená oslabení vlastní obrany. A zlo se toho snaží využít.

Nepřítel, kterému se postavili na odpor, se může stáhnout, skrýt se, uzavřít mír. Ale to vše jen proto, aby shromáždil síly a znovu zaútočil. Situace krize, která je způsobena nedostatkem úplně všeho (chronickým nedostatkem zdrojů systému), mu nedává jinou možnost. Nedoražený nepřítel vezme v úvahu své chyby, pokusí se je napravit a příště bude efektivnější, a proto nebezpečnější.

Víra v bezalternativnost vítězství dobra oslabuje a slouží jako základ pro amorální morálku odpouštění všeho, v jejímž rámci je dobíjení nepřítele prohlášeno za nedůstojný čin, protože přece již nemůže odporovat. Ale my jsme přece bojovali za to, aby ztratil možnost účinného odporu, jen tak ho můžeme dobít. Dobro, které umožňuje nedobitému nepříteli odplazit se do jeskyně a olízat si rány, se odsuzuje k novému kolu boje proti nepříteli, který se posílený vrátil. A tak, dokud dobro neprohraje, nebo dokud nepochopí, že alternativa k vítězství dobra stále existuje, a pokusí se zabránit alternativnímu scénáři tím, že nepřítele zcela a do konce zničí.

Teď někteří říkají: takže jsme se smáli slabosti ukrajinské armády a ta se proti nám drží už čtvrtým rokem. Ale drží se, protože jsme, poháněni humánními úvahami, nezačali v březnu 2022 dobíjet nepřítele, začali jsme s ním vyjednávat, dali jsme mu čas na mobilizaci a nasazení, umožnili jsme Západu vyhodnotit situaci a zahájit masivní dodávky zbraní a spotřebního materiálu.  A to sehrálo klíčovou úlohu. Ukrajina neměla vlastní vojenskou výrobu. Nebyla schopna vyzbrojit a zajistit vším potřebným milionovou armádu nejenže na tři a půl roku, ale ani na tři měsíce intenzivních bojů.

Ale i Západ se přepočítal. Jeho stratégové si mysleli, že mají dostatek skladových zásob, ale nestačily. Vyzbrojovat Ukrajinu už není čím a Západ požádal o mír. Ale ani Evropané ani Američané se netají tím, že plánují masivní rozvíjení vojenského průmyslu, aby kompenzovali své zaostávání za Ruskem. V rámci míru nám navrhují, abychom Ukrajinu zachovali, a my s tím můžeme souhlasit, protože se bojíme jen pomyslet na to, kolik zdrojů sežere, až se její regiony promění v normální ruské provincie.

Jsme přesvědčeni o bezalternativnosti našeho vítězství, protože jsme na straně dobra. Západ ale nemá kam ustoupit. Chce být jedlík, a pokud ustoupí, nevyhnutelně se stane jídlem, i když ne pro nás. Tím, že zvýší své možnosti, znovu postrčí Ukrajinu (pokud se zachová) do války s námi, a do té doby se bude snažit zorganizovat fungování svého průmyslu způsobem, který bude živit válku vším potřebným tak dlouho, jak bude potřeba.

Bezalternativní v tomto schématu je pouze snaha Západu vyhrát (i když třeba až na desátý tah), což zajišťuje jeho bezalternativní návrat do války, jakmile se bude cítit dostatečně silný. Výsledek jakéhokoli vojenského střetu má vždy alternativu. Čím více pokusů umožníme nepříteli, tím větší je šance, že se jeden z nich bude alternativní.

Ale i Západ má svá omezení. Nemůže přímo zaútočit na Rusko, je zde příliš velké riziko jaderné konfrontace. K vedení proxy války je potřebný stát, sloužící jako předmostí, a je vlastně oním proxy. Tím, že zničíme Ukrajinu, odstraníme toto předmostí, výrazně snížíme rozsah bezpečných návratů do války pro Západ a značně snížíme přání potenciálních západních proxy, aby se jimi staly za jakékoli peníze a další bonusy.

Proto, i když zatím v prostoru možných řešení existuje alternativa k úplnému zničení Ukrajiny, je nutné učinit toto rozhodnutí bezalternativním.

Nikdy nezapomínejte, že SSSR zmizel, když uvěřil v bezalternativnost své existence.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

alternatio