Anglonacistické globální impérium, chybělo málo a mohlo existovat

S blížícím se Dnem vítězství v Evropě se západní představitelé, experti a novináři se snaží zneužít 80. výročí porážky nacismu k politickým účelům. Evropští vůdci pohrozili účastníkům velkolepé ruské vítězné přehlídky 9. května nepříznivými důsledky. Mezitím nespočet zdrojů srovnává politiku usmíření s nacistickým Německem v průběhu 30. let a pokračující snahu Trumpovy administrativy o uzavření dohody s Moskvou o ukončení zástupného konfliktu na Ukrajině.

Jak v březnu napsal deník The Atlantic, „Trump nabízí Putinovi další Mnichov“ – odkaz na Mnichovskou dohodu ze září 1938, podle níž západní mocnosti v čele s Británií darovaly nacistickému Německu rozsáhlou část Československa. Hlavní proudy narativů o appeasementu uvádějí, že to představovalo apoteózu této politiky – její poslední akt, o kterém se věřilo, že trvale ukojí expanzivní ambice Adolfa Hitlera, ale ve skutečnosti učinil druhou světovou válku nevyhnutelnou.

Appeasement je dnes na Západě všeobecně přijímán jako dobře míněný, ale nakonec katastrofálně neúspěšný a mylný pokus vyhnout se dalšímu globálnímu konfliktu s Německem, v zájmu míru. Podle tohoto výkladu evropské vlády učinily Hitlerovi určité ústupky, zatímco přivíraly oči před do očí bijícími porušeními Versailleské smlouvy po první světové válce, jako bylo vytvoření Luftwaffe v únoru 1935 a vojenská okupace Porýní nacistickým Německem v květnu následujícího roku.

Ve skutečnosti však z britského pohledu měla být Mnichovská dohoda pouze začátkem širšího procesu, který by vyvrcholil „světovým politickým partnerstvím“ mezi Londýnem a Berlínem. Dva měsíce předtím navázala Federace britského průmyslu (FBI), dnes známá jako Konfederace britského průmyslu, kontakt se svým nacistickým protějškem, Reichsgruppe Industrie (RI). Oba se dychtivě shodli na tom, že by jejich vlády měly zahájit formální jednání o anglo-německé ekonomické integraci.

Zástupci těchto organizací se setkali tváří v tvář v Londýně 9. listopadu téhož roku. Summit proběhl hladce a na příští březen byla naplánována formální konference v Düsseldorfu. Shodou okolností později téhož večera v Berlíně vypukla Křišťálová noc , kdy nacistické paramilitární jednotky zapalovaly a ničily synagogy a židovské podniky po celém Německu. Nejznámější pogrom v historii neodradil od pokračujících diskusí a schůzek mezi zástupci FBI a RI. O měsíc později podepsali formální dohodu o vytvoření mezinárodního anglo-nacistického uhelného kartelu.

Britští představitelé plně podporovali tento rozvíjející se vztah a věřili, že poskytne klíčový základ pro budoucí spojenectví s nacistickým Německem v dalších oblastech. Navíc se doufalo, že berlínská průmyslová a technologická zdatnost oživí britskou ekonomiku doma i v celém impériu, které stále více zaostávalo za vzestupem USA. V únoru 1939 se zástupci britské vlády a průmyslu vydali na pouť do Berlína, aby se před společnou konferencí konanou příští měsíc pohostili s vysoce postavenými nacistickými představiteli.

Když se zástupci FBI v březnu připravovali na odjezd do Düsseldorfu, britský šéf kabinetu Walter Runciman – vášnivý zastánce appeasementu a hlavní architekt rozdělení Československa – je informoval : „Pánové, mír v Evropě je ve vašich rukou.“ Kuriózní je, že přijeli 14. března, kdy se československý prezident Emil Hácha setkal v Berlíně s Hitlerem. Když Háchovi bylo nabídnuto, aby si vybral, zda dobrovolně povolí vstup nacistických vojsk do své země, nebo Luftwaffe před totální invazí promění Prahu v trosky, dostal infarkt.

Po oživení Hácha zvolil první možnost. Düsseldorfská konference začala následujícího rána, kdy nacistické tanky bez překážek vtrhly do zbývajícího Československa. Na tomto obludném pozadí FBI a RI vypracovaly dvanáctibodovou deklaraci. Ta předpokládala „světové ekonomické partnerství mezi obchodními komunitami“ Berlína a Londýna. V srpnu téhož roku se zástupci FBI tajně setkali s Hermanem Göringem, aby dohodu stvrdili. Mezitím britská vláda tajnými kanály formálně nabídla nacistickému Německu širokou „spolupráci“.

„Politické partnerství“

V dubnu 1938 byl nacistickým velvyslancem v Londýně jmenován diplomatický koncipient Herbert von Dirksen. Jakožto oddaný nacistický socialista a vášnivý antisemita choval obzvláště niterný odpor k Polákům, považoval je za podlidi a horlivě podporoval úplné vymazání Polska. Navzdory tomu díky své plynné angličtině a aristokratickým způsobům okouzloval britské úředníky i občany a v místním prostředí byl všeobecně vnímán jako úctyhodná tvář nacistického Německa.

Ještě důležitější však bylo, že Dirksen – stejně jako mnoho vlivných představitelů britského establishmentu – byl přesvědčen, že válce se lze nejen vyhnout, ale že Londýn a Berlín místo toho vytvoří globální ekonomické, vojenské a politické spojenectví. Osmnáct měsíců před vypuknutím druhé světové války strávil v Británii neúnavnou prací na dosažení těchto cílů, kdy navazoval a udržoval komunikační spojení mezi úředníky a osobami s rozhodovací pravomocí v obou zemích a zároveň se snažil zprostředkovat dohody.

Dirksen vydal v roce 1950 oficiální paměti , v nichž podrobně popsal svou dlouhou diplomatickou kariéru. Mnohem více informací o období bezprostředně předcházejícím druhé světové válce a o zákulisních snahách o dosažení trvalého détente mezi Británií a nacistickým Německem však obsahují prakticky neznámé Dirksenovy spisy, dvousvazkový dokument, který bez jeho souhlasu vydalo sovětské Nakladatelství cizích jazyků. Obsahují soukromou komunikaci zasílanou Dirksenovi a od něj, deníkové záznamy a poznámky, které si psal sám pro sebe a které nikdy nebyly určeny pro veřejnost.

Dokumenty a materiály týkající se období před druhou světovou válkou
21,6 MB ∙ PDF soubor

Stáhnout

Obsah byl získán z rozsáhlého souboru dokumentů, které Rudá armáda nalezla po dobytí Gröditzbergu, hradu vlastněného Dirksenem, kde strávil většinu druhé světové války. Historici hlavního proudu Dirksenovy dokumenty výrazně nevyužívají. Zda je to proto, že jejich bombastické odhalení představuje pro zavedené západní vyprávění o druhé světové válce řadu vážných hrozeb a odhaluje mnohé, co si britská vláda přeje navždy utajit, je otázkou spekulací.

Bezprostředně po vypuknutí druhé světové války Dirksen “silně” cítil “povinnost” napsat podrobnou pitvu neúspěchu britských mírových snah vůči nacistickému Německu i svých vlastních. K jejímu sepsání ho přiměla zejména skutečnost, že po formálním vyhlášení války Británií 3. září 1939 byly spáleny “všechny důležité dokumenty” na berlínském velvyslanectví v Londýně. V úvahách o svých zkušenostech Dirksen hovořil o “tragické a prvořadé věci na vzniku nové anglo-německé války”:

„Německo požadovalo rovnocenné postavení s Británií jako světové mocnosti… Británie byla v zásadě připravena ustoupit. Zatímco však Německo požadovalo okamžité, úplné a jednoznačné uspokojení svých požadavků, Británie – ačkoli byla připravena vzdát se svých východních závazků a… umožnit Německu dominantní postavení ve východní a jihovýchodní Evropě a jednat s Německem o skutečném světovém politickém partnerství – chtěla, aby se tak stalo pouze cestou vyjednávání a postupné revize britské politiky.“

„Německá odpověď“

Z londýnského pohledu si Dirksen posteskl, že tato radikální změna globálního řádu „by mohla být provedena během několika měsíců, nikoli dnů nebo týdnů“. Dalším kamenem úrazu byla „záruka“ Britů a Francouzů, že Polsko budou bránit v případě útoku nacistického Německa v březnu 1939. Tento agresivní postoj – spolu s agresivními projevy premiéra Nevilla Chamberlaina – byl v naprostém rozporu se tehdejšími smířlivými přístupy, jako byl ten v Düsseldorfu, a se soukromými postoji a výroky britských představitelů adresovanými jejich nacistickým protějškům.

V každém případě se zdá, že Londýn okamžitě litoval svého slibu bránit Polsko. Dirksen ve své pitvě zaznamenává, jak mu následně vysocí britští představitelé řekli, že usilují o „anglo-německou dohodu“, která by „zbavila britskou politiku záruk ničeho“ a „umožnila Británii vymanit se z její svízelné situace ohledně Polska“, takže by Varšava „zůstala čelit Německu sama“.

V polovině července 1939 se Horace Wilson – mimořádně vlivný státní úředník a Chamberlainova pravá ruka – během návštěvy Londýna obrátil na Göringova hlavního poradce Helmutha Wohlthata. Wilson mu „nastínil program komplexní úpravy anglo-německých vztahů“, který znamenal radikální přepracování „politických, vojenských a ekonomických ujednání“ obou zemí. Součástí byl i „pakt o neútočení“, který se výslovně zabýval zrušením britské „záruky“ Varšavě. Dirksen poznamenal:

„Základním účelem této smlouvy bylo umožnit Britům postupně se zbavit svých závazků vůči Polsku z důvodu, že… zajistili, aby se Německo zřeklo agresivních metod.“

Jinde byly nastíněny „komplexní“ návrhy na hospodářskou spolupráci se slibem „jednání… která mají být vedena o koloniálních otázkách, dodávkách surovin pro Německo, vymezení průmyslových trhů, problémech s mezinárodním dluhem a uplatňování doložky nejvyšších výhod“. Kromě toho by se mělo diskutovat o novém uspořádání „sfér zájmu velmocí“, což by otevřelo dveře další nacistické územní expanzi. Dirksen objasňuje, že tyto velkolepé plány byly plně schváleny na nejvyšší úrovni britské vlády:

„Důležitost Wilsonových návrhů prokázala skutečnost, že Wilson vyzval Wohlthata, aby si je nechal potvrdit osobně Chamberlainem.“

Během svého pobytu v Londýně vedl Wohlthat také rozsáhlé diskuse s ministrem zahraničního obchodu Robertem Hudsonem, který mu řekl, že „tři velké regiony nabízejí oběma národům obrovské pole pro hospodářskou činnost“. Patřilo mezi ně stávající Britské impérium, Čína a Rusko. „Zde byla dohoda možná; stejně jako v jiných regionech“, včetně Balkánu, kde „Anglie neměla žádné ekonomické ambice“. Jinými slovy, Jugoslávie bohatá na zdroje by byla nacistickým Německem k dispozici za podmínek „světového politického partnerství“ s Británií.

Dirksen nastínil obsah Wohlthatových rozhovorů s Hudsonem a Wilsonem v „přísně tajném“ interním memorandu a vzrušeně poznamenal, že „Anglie sama o sobě by se nedokázala dostatečně postarat o svou rozsáhlou říši a bylo by docela možné, aby Německo získalo poměrně rozsáhlý podíl.“ Telegram, který Dirksenovi 31. července 1939 zaslalo německé ministerstvo zahraničí, zaznamenal, že Wohlthat informoval Göringa o tajných návrzích Británie, který následně informoval nacistického ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa.

Dirksen jinde poznamenal, že Wohlthat se Britů konkrétně zeptal, jak by taková jednání „mohla být postavena na hmatatelný základ“. Wilson ho informoval, že „rozhodující věcí“ bylo, aby Hitler „dal najevo svou ochotu“ tím, že oficiálně zmocní vysokého nacistického úředníka k projednání „programu“. Wilson „dále důrazně zdůraznil velký význam, který britská vláda přikládá německé odpovědi“ na tyto nabídky a jak Londýn „považoval skluz do války za jedinou alternativu“.

„Autoritářské režimy“

Žádná „odpověď“ zřejmě nikdy nepřišla. 1. září 1939 nacistické Německo napadlo Polsko, Británie o dva dny později vyhlásila Německu válku a zbytek je historie – i když historie, která je předmětem cílevědomého zamlžování, neustálého přepisování a úmyslného zkreslování. Průzkumy veřejného mínění mezi evropskými občany provedené bezprostředně po druhé světové válce ukázaly, že veřejnost téměř nepochybovala o tom, že za zničení nacistického Německa byla primárně zodpovědná Rudá armáda, zatímco Británie a USA byly vnímány jako pouhé vedlejší postavy.

Například v roce 1945 57 % francouzských občanů věřilo, že Moskva „nejvíce přispěla k porážce Německa v roce 1945“ – pouze 20 % jmenovalo USA a 12 % Británii. Do roku 2015 méně než čtvrtina respondentů uznala roli Sovětů, přičemž 54 % věřilo, že USA jsou konečným přemožitelem nacismu. Mezitím průzkum k 80. výročí dne D v červnu 2024 zjistil, že 42 % Britů věřilo, že jejich vlastní země udělala pro porážku Hitlera více než všichni ostatní spojenci dohromady.

Stejný průzkum odhalil ohromující míru neznalosti britských občanů všech věkových kategorií o druhé světové válce obecně, přičemž pouze dvě třetiny respondentů byly schopny umístit den D do doby, kdy se tento konflikt odehrál. Průzkumníci neměřili povědomí veřejnosti o dlouhodobých, koordinovaných pokusech Británie o vytvoření globálního impéria s nacistickým Německem v době před válkou, ačkoli se sází na to, že toto číslo by se blížilo nule.

Mezitím Evropský parlament v roce 2009 zavedl každoročně na 23. srpna den památky, který má „připomenout Evropský den památky obětí všech totalitních a autoritářských režimů“. Toto je jen jeden z několika moderních pokusů o zvrácené spojování komunismu a nacismu, přičemž kolaboranty Wehrmachtu a SS, pachatele holocaustu a ultranacionalisty a fašisty v zemích osvobozených Rudou armádou proměňují v oběti a vinu za druhou světovou válku svalují na Rusko, a to na základě paktu Molotov-Ribbentrop.

To, co londýnští úředníci navrhli Hitlerovi v roce 1939, daleko zastínilo podmínky této kontroverzní dohody , ale při oslavách Dne vítězství v Evropě v západních hlavních městech v roce 2025 se o tom samozřejmě nebude uvažovat. V Británii vláda „povzbuzuje“ veřejnost k pořádání pouličních večírků a účasti na pochodu více než 1300 uniformovaných vojáků z náměstí Parlamentu k Buckinghamskému paláci. Je hořkou ironií, že průvod začne a skončí v této zemi právě na místech, kde byla před osmi desetiletími podpora nacistického Německa nejsilnější.

*

Kit Klarenberg, Globální delikventi, uvodní snímek zapálené synagogy připomíná největší evropský pogrom na Židy – křišťálovou noc z 10. listopadu 1938, která britským podnikatelům a politikům vůbec nevadila v paktování se s Hitlerem.

**

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné. Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání

*