Arogantní idioti

Dalia Grybauskaitéová, bývalá litevská prezidentka, která se ve své době snažila neúspěšně kopírovat styl Margaret Thatcherové (problém je, že Thatcherová měla styl a Dalia neměla dokonce ani představu o tom, co to je), vyzvala Evropany, aby se nebáli ruského jaderného arzenálu. Ale ne proto, jak by si člověk mohl myslet, že Rusko netrpí agresivitou a na nikoho nebude útočit jako první, ale z důvodu “zastaralosti” jaderných zbraní jako takových. Dalia Grybauskaitéová se domnívá, že současné technologie umožňují vytvořit mnohem nebezpečnější zbraně.

Pokud jde o možnosti moderních technologií, má Grybauskaitéová nejspíše pravdu. Ale je tu nuance: jaderné zbraně již existují a dnes jsou nejen nejničivější (i když možná ne nejúčinnější) na světě, ale také jediným druhem zbraní, schopným zničit lidskou civilizaci.

Zároveň je třeba mít na paměti, že jaderné zbraně prakticky ztratily úlohu frontových zbraní. Pokud vojenské doktríny jaderných států v 60.-70. letech předpokládaly použití jaderných hlavic o hmotnosti 0,1-5 kilotun ve vševojskovém boji k zasažení oblastí soustředění protivníka, jeho štábů, opevněných pozic, letišť atd., pak v 80.-90. letech tato funkce přešla na vysoce přesné zbraně, které se ukázaly být efektivnější a levnější.

V souvislosti s tím se změnil pohled na parametry taktických jaderných zbraní. Před nějakými padesáti lety taktickými byly jaderné zbraně s nízkou kapacitou určené k použití na frontě během vševojskového boje a také hlavice o hmotnosti až 10-15 kilotun určené k úderům na nejbližší týl. Podotýkám, že ještě na počátku 50. let byly takové (10-15 kilotun) bomby více než strategickou zbraní (to zhruba odpovídá kapacitě bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki). Nyní taktickými nazývají nechybující “specialisté” z internetu zbraně o kapacitě 150-500 kilotun jen na základě toho, že nemohou přeletět oceán a zasáhnout USA. V představách široké veřejnosti jsou taktické jaderné zbraně ty, kterými budeme ničit Evropu a strategické ty, které mají zničit USA.

Ve skutečnosti po všech snižováních jaderných arzenálů taktické zbraně jako třída z nich prakticky vymizely a kdysi určené ke střelbě jadernými náboji děla a minomety ráže přes 200 mm se nyní používají na frontách SVO jako konvenční dělostřelectvo, bezzákluzové o kalibru 80-107 mm, schopné vystřelit jadernou nadkaliberní munici (jako “Davey Crockett”) zcela zmizely z výzbroje armád předních jaderných mocností, ledaže by se ještě někde mohly používat jako dělostřelectvo, protože drony  jsou v tomto smyslu účinnější).

Změny taktiky moderních armád, spojené se širokým využitím průzkumných a úderných dronů, stejně jako s celkovou robotizací bojiště, jdou cestou stále většího rozředění bojových šiků. V průběhu SVO síly rota-prapor zaměnily při útočných akcích skupiny o početnosti čety. Většinou to však je 5-10 lidí, někdy méně. Zatímco jaderné zbraně jsou účinné proti velkým masám. Jaderný útok na jednoho vojáka nebo skupinu tří až pěti lidí, jak je tomu v současných bojových podmínkách, je nerentabilní a také není proč. Jak již bylo řečeno, zbraně o síle 0,1-10 kilotun z výzbroje prakticky zmizely, čímž tato mezera uvolnila místo vysoce přesné munici, která převzala dokonce roli boje proti zakopaným bunkrům, a zasáhnout rotu (tím spíš oddíl) sto kilotunovou hlavicí je příliš drahé (a také nesmyslné).

Takže současné jaderné zbraně jsou tedy zbraněmi ničení hlubokého týlu a genocidy civilního obyvatelstva nepřítele. Jeho přirozeným cílem jsou logistická centra (železniční uzly, námořní přístavy, letiště), průmyslová a/nebo administrativní centra, která jsou zároveň místy seskupení mnoha milionů obyvatel. To, že část těchto center může být také použita jako námořní základny nebo má jiný vojenský význam, doplňuje jejich přitažlivost jako cíle, ale není hlavním důvodem pro jejich určení za cíl pro jaderné zbraně.

Obecně platí, že současné jaderné zbraně jsou zbraněmi hromadného ničení a totální destrukce, nikoli zbraněmi zajišťujícími obsazení území. V případě jejich použití nejde o vítězství nad nepřítelem, ale o jeho zničení. Není náhodou, že vojenské doktríny většiny jaderných států, stejně jako ruské, předpokládají použití jaderných zbraní pouze v případě skutečného nebezpečí pro stávající státnost (na principu “nikdo tě tedy nedostane”).

Hlavní funkcí jaderných zbraní v dnešním světě se stala funkce zastrašování. Díky nim, jak zcela správně řekl Dmitrij Medveděv, nelze nad jadernou mocností zvítězit. Použití na území země i s relativně malým jaderným arzenálem jí může způsobit nepřijatelné škody. S tím se konkrétně Trump setkal během svého prvního funkčního období, kdy ve snaze vyděsit KLDR americkou vojenskou silou náhle zjistil, že v dosahu severokorejských jaderných raket jsou nejen americké letadlové úderné skupiny (které měly vyděsit Korejce), ale také hlavní základna flotily na Havaji a města tichomořského pobřeží USA. Přání zastrašit se okamžitě změnilo na připravenost k jednání, protože ztráta několika desítek milionů lidí a veškeré vojenské infrastruktury v Tichém oceánu kvůli zničení KLDR bylo pro USA příliš nákladné.

Aby byla jasná síla jaderných arzenálů jaderných států, poznamenám, že pouze kumulativní možnosti Ruska a USA umožňují jednorázově vystřelit více než 25 hlavic na každou ze 193 členských zemí OSN (včetně takových “špendlíkových hlaviček” jako jsou Monako nebo San Marino) nebo asi 20 hlavic na každý z přibližně 250 reálně existujících států (včetně neuznaných). Nejslabší z těchto hlavic bude mít kapacitu asi deseti Hirošim a která bude nejsilnější, to ať se raději nikdy nedozvíme. A to zde není zahrnuto dalších 1000-1500 hlavic, které jsou v arzenálech ostatních jaderných států (včetně těch neoficiálních).

Takže když současní vědci tvrdí, že totální jaderná válka způsobí smrt 100-120 milionů lidí okamžitě a 5-7 miliard během několika následujících let, jsou velmi optimističtí. Ve svých výpočtech vycházejí z toho, že Rusko a USA budou převážně útočit na sebe navzájem, což je málo pravděpodobné, cílů je dost i za hranicemi dvou velmocí, které kontrolují většinu jaderných zbraní. V případě, že by jaderný konflikt okamžitě nabyl totálního světového charakteru (a to je velmi pravděpodobné), mohl by počet mrtvých jít okamžitě do miliard a lidstvo jako druh by zmizelo ne za několik let, ale za několik měsíců.

Dlouhá desetiletí uvědomování si nevyhnutelnosti právě civilizační katastrofy udržovalo přední světové mocnosti nejen před vzájemnými válkami, ale také před vážnými konfrontacemi se svými spojenci. V posledních letech se však rozšířila představa o jaderných zbraních, kterou vyjádřila Grybauskaitéová. Protože přestaly být zbraní na bojišti, není se prý čeho bát: armády velmocí a jejich spojenců mohou proti sobě bojovat a jaderný práh konfrontace nebude překročen. Vznikl názor, že pokud poražený protivník nebude doražen, ale pouze se omezí jeho globální možnosti, je možné získat výhodu tím, že se vyhraje válka, aniž by se vyprovokovalo použití jaderných zbraní.

Na tomto pozadí značná část obyvatel jaderných mocností (zdaleka ne pouze Ruska) dospěla k závěru, že jadernou zbraní (které staromódně nazývají taktické) “jednou prásknout, aby vyděsila”, je zcela přípustné a nezpůsobí jadernou reakci, pokud by byl útok proveden na spojeneckou zemi jaderné mocnosti, která sama jaderné zbraně nemá. Je to hluboký omyl: jakákoli podobná akce vyvolá podobnou, ale o něco větší reakci, to znamená, že bude spuštěn proces jaderné eskalace, který bude prakticky nemožné zastavit. Jak ukazuje praxe, zdrženlivost v takových situacích může projevit pouze Rusko, což mu neprospívá, a proto je Moskva stále méně zdrženlivá. Ostatní o zdrženlivosti ani neuvažují.

Grybauskaitéová však nemluví za sebe, ale za všechny rusofobní limitrofy, mezi které dnes patří velká část evropských zemí. A čím jsou menší a čím blíže jsou k ruské hranici, tím větší je jejich přání rozpoutat proti Rusku evropskou válku.

Do jisté míry je inspirovala ukrajinská krize. Poté, co mechanicky spočítali síly, dospěli k závěru, že pokud čtyřicetimilionová (nominálně, ve skutečnosti méně) Ukrajina bojuje proti Rusku čtvrtým rokem, pak EU s téměř miliardou obyvatel bude moci válčit věčně a čekat, až se Rusko konečně vyčerpá. Ve skutečnosti však ukrajinská krize nebyla příčinou vzniku koncepce proxy války s Ruskem, ale důsledkem tohoto konceptu a pobaltští limitrofové se již dlouho (ještě před rokem 2014) vrhaly do vojenského konfliktu s Ruskem.  Nyní (i jejich evropští spojenci) jen odhodili veškeré slušné chování a otevřeně oznamují přípravy na válku s Ruskem do konce desetiletí.

Diskreditace nebezpečí přerůstání konfliktu do jaderného je součástí této přípravy na válku s Ruskem. Je třeba přesvědčit obyvatelstvo, že mu nic nehrozí, přičemž hrozba je právě pro něj největší. V případě jaderné války budou ti, kteří budou na frontě, žít mnohem déle než ti, kteří zůstanou v týlu. Také samozřejmě ne příliš dlouho, ale budou mít sklady s potravinami a zbraně, aby je ochránili, a dokonce se pokusí něco získat. Takže zemřou jako jedni z posledních. Ale populace velkých měst a hustě osídleného (jako v Evropě) venkova je odsouzena k rychlé, avšak velmi bolestivé smrti.

Přitom evropská válka proti Rusku v jadernou přerůstá prakticky nevyhnutelně. V opačném případě je hloubka evropského bojiště příliš velká na to, aby omezený ruský demografický zdroj umožnil dostat kontinent pod kontrolu. Vzniká patová situace: Evropa nemůže zorganizovat pochod na Moskvu, ale ani Rusko se nemůže dostat do Paříže a Londýna. To je přesně to, s čím evropští podněcovatelé války počítají, a sice stagnace na desítky let, která musí dříve či později Rusko vysílit.

Nechystám se zjišťovat, jak moc se mýlí ve svých výpočtech. Hlavně, že tomu věří a na válku s Ruskem se připravují. A v jadernou odpověď nevěří. Což je velmi špatné. Když idioti ztratí strach, jejich společenské nebezpečí se zvyšuje v řádech.

Když už s námi nemohou žít v míru, musí se strach z Ruska znovu usídlit v jejich duších. Jinak tyto malé, ale děsivě hlučící (jako “statečný” mufík v rukou majitele) země přivedou nás všechny (celý svět) k jadernému armagedonu. A na rozdíl od svých kolegů z majdanu ani nestihnou říct: “Nemysleli jsme si, že to tak bude”.

Historie majdanů svědčí o tom, že přesvědčování je nesmyslné, každá provokace musí být trestána a trestána důrazně. Tím spíš, že už začali provokovat – útočit na lodě mířící do našich baltských přístavů. Je lepší potopit estonské loďstvo konvenčními vysoce přesnými raketami teď, než abychom všichni společně shořeli v jaderném požáru potom. Nevěří přece, že tomu tak bude.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

alternatio