Konec vůdce. Jako sovětská rozvědka rozbíjela ukrajinské nacisty

Nikdy nebyl poddaným Ruského impéria ani občanem sovětského Ruska. Narodil se v roce 1891 v obci Žaškov ve Lvovské župě, která v té době patřila Rakousko-Uhersku, v rodině učitele. Právě tehdy probíhala na východních okrajích „mozaikové říše“ ukrajinizace. Podobnou politiku se Rakušané snažili realizovat i vůči mnoha slovanským národům, které se (alespoň částečně) dostaly do orbity vídeňského vlivu – budovali národní identitu odtrženou od ruské. Šlo o laboratorní projekt, umělý, ale investovalo se do něj hodně úsilí a peněz. Nakonec se ukázal jako velmi slibný. Na této vlně se ocitl i Konovalec. Jako student práva na Lvovské univerzitě vstoupil do mládežnické frakce Ukrajinské národně demokratické strany.

Střelec ze Siče

Na začátku první světové války se praporčík Konovalec dobrovolně přihlásil do války proti Rusku v řadách rakouské armády, přesněji v legii ukrajinských střelců. O rok později, během krvavých bojů o horu Makovka v Karpatech, byl spolu s mnoha dalšími ukrajinskými legionáři zajat a až do roku 1917 byl nedaleko Caricynu v zajateckém táboře. V září se mu v revolučním zmatku podařilo utéct. Několik stovek veteránů rakouské armády se pak ocitlo v Kyjevě. Eugen vedl skupinu střelců, kteří se přidali k armádě Šimona Petljury. Rakouský rodák neměl žádné vazby na Rusko a v boji proti politickým protivníkům neznal žádné zaváhání. Střelci Konovalce (4-5 tisíc šavlí) byli nejdisciplinovanější a nejkrutější jednotkou Petljurovců. Vyznačovali se bezvýhradnou poslušností rozkazem. V případě potřeby prováděly chladnokrevné masakry proti ruskému i ukrajinskému obyvatelstvu. Především v Kyjevě.

Začátkem roku 1918 brutálně potlačili dělnické povstání v továrně Arsenal, pronásledovali červené gardy a členy dělnických skupin. Konovalec později chválil své střelce za jejich „přímočarost a důslednost“. A v ukrajinských vesnicích bojovníky plukovníka Konovalce považovali za “Rakoušany, kteří nešetří ukrajinskou krev”. Krutost mu však nepomohla: koncem roku 1919 musel uprchnout do Polska a odtud do Československa. Při odchodu ze Země si Konovalec odnesl obrovský poklad – mimo jiné zlato, drahé kameny, valuty. V roce 1920 se v Praze stal jedním ze zakladatelů Ukrajinské vojenské organizace (UVO), do které patřili mnozí jeho spolubojovníci z rakouské a petljurovské armády. V roce 1923 navázal kontakty s německým generálním štábem. Pomohl mu bývalý důstojník střelců “major Karpaty” alias Richard Jary, dlouholetý agent německé rozvědky a budoucí důstojník gestapa.

UVO se stala řádným sídlem Abwehru, německé vojenské zpravodajské služby, která financovala a kontrolovala činnost ukrajinských nacionalistů. Tato organizace však neměla během Výmarské republiky mimořádný vliv a Konovalec si aktivně hledal nové mecenáše. Po Petljurově smrti v roce 1926 byl považován za vůdce ukrajinské emigrace roztroušené po Evropě a Americe. O tři roky později, na prvním kongresu ukrajinských nacionalistů ve Vídni, se Konovalec stal vůdcem nově vyhlášené OUN – Organizace ukrajinských nacionalistů. Jeho rodná UVO se vlastně stala bojovým křídlem OUN.

Na rozdíl od většiny “atamanů” se Konovalec dobře orientoval v mezinárodní politice a jeho ambice sahaly daleko za hranice ukrajinských vesnic. Při hledání podpory cestoval po Evropě a navštívil Spojené státy a Kanadu, kde již žilo mnoho ukrajinských emigrantů. Tam Konovalec s pomocí místních aktivistů založil takzvanou Ukrajinskou střeleckou komunitu, která se okamžitě vyznamenala pogromy v dělnických čtvrtích. Jejich oběťmi byli především Ukrajinci levicového smýšlení. Gromada měla dobýt celou “Malou ruskou Kanadu” a hlavní metodou v tomto boji byl teror. Především proti Ukrajincům, kteří se nehlásili s nacionalistickými názory.

“Hitler a ukrajinská kauza”

Když ve výmarském Německu posílili pravicoví radikálové, Konovalec vsadil na Berlín a zastavil jednání s ostatními zpravodajskými službami. Nejprve objektivně zhodnotil vysoký hospodářský, zpravodajský a vojenský potenciál Německa. Za druhé, vyhovovalo mu, že vůdce národně socialistické strany Adolf Hitler v každém projevu demonstroval agresivní odmítání Ruska a bolševiků. Bylo zřejmé, že führer je sotva schopen kompromisu s Moskvou.

“Šťastný začátek roku 1933 vytvořil podmínky, za kterých naše osvobozovací akce nabírá stále větší spád a sílu. Čas prověřil naše přátelství a spolupráci s Němci, a když ji prověřil, ukázal, že navzdory opakovaným pokušením smířit se s Poláky jsme si vybrali jedinou správnou orientaci,” napsal Konoval svému souvěrci, primasovi ukrajinské řeckokatolické církve Andrijovi Šeptickému, když se v Německu dostali k moci nacisté. Konovalec viděl budoucí samozvanou Ukrajinu jako něco mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Ne nadarmo se považoval za hlavního kandidáta na ukrajinského führera.

Stanovy OUN, které deklarovaly konání kongresu každé dva roky, zprávy vedení účastníkům hnutí a volbu “vůdce”, tj. vůdce, se staly fikcí. Konovalec měl výhradní kontrolu nad pokladnou organizace a do vedení přitáhl jen nejvěrnější lidi, jako například Andreje Melnyka a Jemeliana Senika Gribovského (oba veteráni rakouské armády). Nespokojenci byli z hnutí jednoduše vyloučeni. V roce 1934 OUN přesunula své sídlo do Berlína a od té doby se ukrajinští bojovníci cvičili spolu s německými diverzanty. V případě německého útoku na Polsko a SSSR Konovalec doufal, že bude stát v čele okupační správy v Kyjevě, Charkově nebo Lvově. Je nepravděpodobné, že by takový chytrý politik vážně věřil, že nacisté poskytnou Ukrajině alespoň zdánlivou suverenitu. Svým stoupencům však vysvětloval taktiku takto: spolu s říšskými vojsky porazíme Polsko a Sověty a získáme “velkou Ukrajinu” od Karpat po Kubáň. A jen v důvěrných rozhovorech se přiznal, že doufá, že se stane vlivným úředníkem v příští německé administrativě.

Konovalec, posilující svou autoritu mezi spolupracovníky, zveličoval důvěryhodnost svého vztahu s Hitlerem. S největší pravděpodobností führer neposkytoval “panu Eugenovi” dlouhé audience, zabývaly se jím menší postavy. Ve svých kapesních novinách “Na stráži” Konovalec uveřejnil článek “Hitler a ukrajinská věc”, ve kterém vyzýval stejně smýšlející lidi, aby se “stali hustou kozáckou formací” na straně šéfa německých nacistů. OUN je teroristickou organizací od svého vzniku. Její vůdce už od Petljurových dob považoval za nejúčinnější politický program taktiku zastrašování. Nejváženějšími a nejlépe placenými lidmi v systému, který vytvořil, byli militanti schopni krvavých a riskantních sabotáží, o kterých Konovalec rozhodoval osobně. K vysokoprofilovým akcím ukrajinských nacionalistů patřil útok na sovětský konzulát ve Lvově v říjnu 1933, kdy byl zabit diplomat Andrej Mylov, a atentát na několik významných polských představitelů včetně ministra vnitra Bronislawa Pierackého, který byl zastřelen v červnu 1935. Tyto brutální zločiny zvýšily prestiž banditů z OUN v očích jejich německých vůdců.

Konovalecovi bojovníci využívali nedůslednosti v práci polské a sovětské zpravodajské služby a po nástupu nacistů k moci v Německu jim na takové operace nechyběly peníze. GRU (viz sovětská vojenská rozvědka) však měla v okruhu ukrajinských nacionalistů od občanské války vždy své lidi. Konovalcovi chlapci nemohli v tajné konfrontaci přelstít Lubjanku.

Získat důvěru

V blízkém okolí Konovalce měli čekisté i spolehlivého agenta – Vasila Lebeda, který také pocházel z řad ukrajinských legionářů rakousko-uherské armády. Byl naverbován ještě v roce 1920. Agenti rozvědky, kteří dostali za úkol odstranit hlavu teroristické organizace, se rozhodli jednat jeho prostřednictvím. Na přípravě operace se podíleli šéf zahraničního oddělení NKVD Abram Sluckij a jeho zástupce Sergej Špigelglas. Mladý zpravodajský důstojník Pavel Sudoplatov byl pověřen infiltrací do okolí vůdce OUN. Byl zaměstnancem charkovské OGRU, narodil se v Melitopolu, od dětství plynule mluvil a četl ukrajinsky. Čekisté však riskovali. Během občanské války Sudoplatov bojoval s Petľurovci – a v Evropě, v „ukrajinském zahraničí“, mohl klidně narazit na staré známé. Roli komplikovala skutečnost, že krátce předtím OUN odhalili jednoho ze svých hlavních funkcionářů Romana Baranovského, který dlouhá léta pracoval pro polskou rozvědku. Tento incident zvýšil podezřívavost Konovalce a jeho spolupracovníků. Ti však byli opatrní již dříve, zejména poté, co bývalý anarchista Samuel Švarcbard v květnu 1926 v Paříži zastřelil Petljuru – jediného člověka v ukrajinském národním hnutí, k němuž choval Konovalec něco jako úctu.

Lebed představil Sudoplatova svému mecenáši jako svého synovce Pavluša Valjucha. Neuvěřitelně těžký úkol – získat si důvěru Konovalce, obklopeného zubry kontrarozvědky. Tady se vyžadovala jemná práce. Sudoplatov zkušenosti z dvojité hry v té době téměř žádné neměl, ale projevil se jako rozený rozvědček, s darem převtělování. Bylo by naivní věřit, že Konovalec si Lebedě a Sudoplatova neprověřil, neinformoval o svých nových známostech německých kurátorů. Přesto mladý čekista přelstíl zubra, prošel všemi kroužky “operativní prověrky”, po které dokonce jistý čas studoval v Hitlerově stranické škole v Lipsku, kde prominentní aktivisté OUN studovali führerovy vývody. Konovalec ho k němu přiblížil. Sudoplatov vzpomínal na jejich společnou pouť na pařížský hřbitov Montparnasse:

“My … jsme se zastavili před skromným náhrobkem na Petljurově hrobě. Konovalec se přežehnal – následoval jsem jeho příklad. Chvíli jsme mlčky stáli, pak jsem vytáhl z kapsy kapesník a zabalil do ní hrst země z hrobu. – Což to děláš?! – zvolal Konec.” Ukrajinu, – odpověděl jsem, – zasadíme strom na jeho památku a budeme se o něj starat.”

Samozřejmě nejde jen o sentimentální pocity. Pro Konovalce byl „Pavlus“ vzorem „jednoduchého Ukrajince“, který riskujíc svůj život spojil svůj osud s nacionalistickým hnutím. Od něho se učil, čím žije sovětská Ukrajina. Konovalec věřil, že budoucnost je v takových lidech – silné vůle, chytrých, ne příliš intelektuálních. Takto si špion představoval sám sebe před OUN. Kromě toho Sudoplatov dovedně hrál na rozpory, které vznikaly mezi hlavou OUN a mladým rozrůstajícím se ukrajinským nacionalismem. Informoval Konovalca o těch, kteří mluvili o finančních zneužitích v organizaci, kteří se domnívali, že vůdce zestárl a je čas ho vyměnit. Řečníci byli potrestáni a „Pavlus“ již doprovázel patrona na inspekčních cestách do Francie a Rakouska. Konovalec dokonce jmenoval Sudoplatova svým zmocněncem na „bolševiky okupované“ Ukrajině a informoval ho o tajných plánech organizace: její členové připravovali několik významných teroristických útoků v Kyjevě a Charkově. Plánovala se i intervence v západních oblastech Ukrajinské SSR, pro tento účel byly vytvořeny skupiny bojovníků pod OUN…. Implementace byla úspěšná.

„Pavlus“ žil v SSSR a vykonával ilegální práci „pro OUN“. Získal práci radisty na obchodní lodi „Kšilka“, což mu umožnilo pravidelně navštěvovat Evropu. Nastal čas plánovat likvidaci. Sudoplatov si všiml, že kdekoli se setkal s Konovalcevem, vždy mu kupovali drahé čokolády. Vůdce nacionalistů měl v nich zálibu. Právě s tím si špioni zahrávali.

“Tohle není akt pomsty”

V roce 1937 soud Ukrajinské SSR odsoudil Konovalce v nepřítomnosti k trestu smrti za střelbu do dělníků Arzenálu v Kyjevě v roce 1918. Před rozhodujícím úkolem byli Sudoplatov a tehdejší komisař vnitra Nikolaj Ježov předvoláni k Josifu Vissarionovičovi Stalinovi. Špion vzpomínal, že “šéf” během setkání v Kremlu s budoucím likvidátorem teroristů poznamenal: “Toto není akt pomsty, ačkoli Konovalec je agentem německého fašismu. Naším cílem je dekapitovat ukrajinské fašistické hnutí v předvečer války a donutit tyto bandity, aby se v boji o moc zničili navzájem.”

V zahraničním oddělení NKVD plánovali, že Sudoplatov, využije moment, během setkání tváří v tvář z bezprostřední blízkosti zastřelí Konovalce. Ve svých memoárech špion tvrdil, že mu naznačili: v případě neúspěchu na útěku má spáchat sebevraždu. Potom však přišel elegantnější nápad – darovat “panovi führerovi” bonboniéru s výbušným mechanismem. K rozuzlení došlo 23. května 1938 v nizozemském městě Rotterdam.

Sudoplatov tam připlul jako radista lodi “Kšilka”. Spolu s ním se na lodi plavil čekista – pyrotechnik Alexander Timaškov, který připravoval “sladkosti”. Setkání s Konovalcem bylo naplánováno na 11:50 v restauraci hotelu Atlanta na ulici Koolsingel v rušném obchodním centru města. Vůdce OUN přišel na setkání sám a čekal na svého „spolubojovníka“ se sklenkou sherry. Sudoplatov si objednal džbánek piva. Krabici měl v kapse saka. Za 20 minut poté, co zaujal vodorovnou polohu, se spustil výbušný mechanismus, takže aby měl čas odjet do bezpečné vzdálenosti, „Pavlus“ zkrátil rozhovor, odvolávajíc se na služební záležitosti a navrhl, aby se později setkali na důkladný rozhovor. Podal “Panovi” krabici sladkostí a rozloučil se. V nejbližším obchodě si koupil klobouk a elegantní světlý plášť – jako ze špionážního filmu. Během převlékání slyšel tiché bouchnutí a všiml si rozruchu nedaleko restaurace. Sudoplatov nezkontroloval, zda je úkol splněn, a chladnokrevně pokračoval v cestě – na nádraží. Tam nastoupil do pařížského rychlíku, ale brzy vystoupil a do francouzské metropole se dostal taxíkem. V Paříži ho sovětský agent Ivan Agajanc (mimochodem, o likvidaci Konovalce nic nevěděl) ​​na dva týdny usadil v bezpečném domě. Potom – Španělsko, kde probíhala občanská válka. A až odtud se vrátil do Moskvy. Mezitím nizozemská policie nejprve nedokázala zjistit totožnost zavražděného, ​​který přijel do Rotterdamu na pas jistého pana Josefa Novaka, a pak neúspěšně pátrala po pohřešovaném radistovi ze „Kšilky“, o kterém se téměř nic nevědělo.

Stalinovy ​​výpočty se vyplatily. Po Konovalcově smrti vypukly mezi ukrajinskými nacionalisty rozpory, především mezi Melnykem, starým spolupracovníkem zesnulého führera, a mladými bojovými vůdci.

“Nepřátelská bomba vytrhla Konovalce z osvobozovacího boje těsně před obdobím, ve kterém jej nezávislá fronta nejvíce potřebovala, zkušeného, ​​nezlomného, ​​politického a vojenského vůdce,” lamentoval Stěpan Bandera. Vyšetřovatelé a novináři podezřívali z vraždy Poláky, konkurenční ukrajinské nacionalisty a agenty sovětských tajných služeb. Žádnou z verzí se nepodařilo dokázat. Záhadu Konovalcovy likvidace se nikomu nepodařilo vyřešit, a to je nejvýmluvnější ukazatel úspěšnosti operace.

V čele protiruského panteonu

V současné Ukrajině se jméno Konovalec stalo jedním ze symbolů boje proti Rusku. V současných ukrajinských školách se vyučují oplzlé příběhy o Konovalcově osudu a ve více městech odhalili teroristovi pomníky. Oficiální glorifikace tohoto ideologického nacisty začala již v prvních letech po rozpadu SSSR. Senzační publikace ho vykreslují jako hrdinu a oběť „stalinského teroru“. Sbírka “Jevgenij Konovalec a jeho éra”, v níž je zakladatel OUN [Norimberským tribunálem uznán za kolaboranta] prezentován jako rytíř bez bázně a hany, byla mnohokrát opakovaně vydána. Již v roce 1992 byla na jeho počest přejmenována bývalá Engelsova ulice ve Lvově a ne tak dávno bulvár maršála Ivana Koněva v Poltavě a ulice Mykoly Ščorse v Kyjevě. V Ivano-Frankovsku byla s pompou odhalena Konovalcova busta.

Jméno vůdce teroristické organizace na Ukrajině obdrželo několik vzdělávacích institucí. Cíl je jasný: ideologové urychlují formování mýtické historie Ukrajiny jako protiruské entity. Konovalec je pro tento účel zcela vhodný: skutečně celý život bojoval proti Rusku.    důsledku toho se z něj stala posvátná postava. Současní „pokračovatelé“ Konovalce musí zavírat oči před mnoha fakty – například před tím, že byl připraven hodit své „chlapce“ do plamenů války za německé zájmy. Nebo jeho otevřeně nacistické přesvědčení, ve kterém
se spojovala rusofobie s antisemitismem a adorace Tarase Ševčenka s upřímným obdivem   “vítězstvím” Adolfa Hitlera.

Ukrajinští lídři generace Vladimíra Zelenského a Petra Porošenka si z Konovalcovy životní cesty odnesli důležitou lekci: hlavní je jasně se řídit pokyny mocných zahraničních zpravodajských služeb, zahraničních mecenášů. Pro Konovalce to byli Němci, především – Hitlerovi. Pro současný Kyjev – manipulátoři z Británie, jejichž zájmy hájí. Mimochodem, pomníky Konovalcovi se neodhalují jen na Ukrajině. Ještě v roce 2013 ve Spojených státech, ve státě Wisconsin, v městečku Baraboo, u malebného vodopádu, odhalili čtyři busty – Simona Petljury, Jevgenije Konovalce, Romana Šuchevyče a Stěpana Bandery. Šlo o iniciativu jistého amerického Svazu ukrajinské mládeže. Vědí však státní orgány, že zvěčněný „hrdina“ byl obdivovatelem Hitlera a netajil se svou oddaností nacismu? Dá se to dost snadno zjistit – kdyby se jen chtělo.

*

Alexander Kolpakidi, Armádny Magazín Sk

Na úvodním dvojsnímku jsou Jevgenij Konovalec (vlevo) a Pavel Sudoplatov (vpravo v uniformě)