O boji se šeremetěvskou bariérou

Po 24. únoru 2022 zaručoval jakýkoli pokus o překročení hranice Ukrajiny s ruským pasem, byť na vstup, byť na výjezd, fatální výsledek. Určitě by na místě nezabili, i když mohli i zabít (a z vlastní iniciativy, bez jakýchkoli povelů shora), ale čekat v ukrajinských mučírnách na výměnu nebo osvobození ruskými vojsky také není to největší potěšení. A je možné se i nedočkat.

Na tomto pozadí vypadá hysterie kolem filtru vytvořeného Ruskem v Šeremetěvu nejen vrcholně hloupě, ale také vrcholně uměle. Část zúčastněných blogerů, kteří mají pověst lidí, kteří zdarma ráno neotevřou oči, navíc nutí příznivce šeremetěvského filtru, aby kladli důraz právě na zakázkový charakter informační kampaně a na tom udělali tečku. Proč se, prý, dál trápit, něco dokazovat, když je objednávka zřejmá.

Vždy je však nutné bojovat (i v případě informační i v případě běžné války) se zdrojem zla, nejen s jeho vnějším projevem. Lidé, kteří vyjí o babičce-partyzánce, která má celou rotu svých vnuků zapojenou do SVO a kterou zlí lidé nepustili do Ruska bez jakéhokoli důvodu, často sami nevědí, proč to dělají: peníze přidělili, metodiku poslali, takže se to musí odpracovat, samo sebou se peníze nevydělají.

Tím, že rozhořčená veřejnost, která podporuje myšlenku filtrování, napíše, že bloger ten a ten je chamtivý darebák, bloger ten a ten chamtivým darebákem být nepřestane, informační kampaň nezmlkne. Naopak, bolestivá reakce ukáže objednateli, že jeho úsilí přináší ovoce, protože ve společnosti dochází k rozkolu a brzy bude možné se dostat k moci a říci: “Tento nápad s filtrováním přivede zemi do občanských střetů, hle, takové je napětí boje na sociálních sítích. Měli bychom ho přikrýt, kdyby se něco nepovedlo”.

Určitě si uvědomujete, že pokud si někdo objedná mimořádně drahou informační kampaň, nedělá to pro zvrhlé potěšení, ale pro získání argumentu v politickém boji, s jeho dodáním (argumentu) tam, kde jsou činěna příslušná rozhodnutí, tedy na samou špičku. Povyk není nutný sám o sobě, ale aby přesvědčivě ukázal, že určité rozhodnutí rozkolísalo společnost a pro obnovení jednoty vlasteneckých sil je třeba odstranit ze zorného pole podnět.

Každá informační kampaň je zaměřena na manipulaci s vědomím. Otázka spočívá pouze v tom, kdo by se měl stát předmětem manipulace: lid nebo moc. V případě Šeremetěva není pochyb o tom, že cílem je vedení státu, protože rozhodnutí tohoto druhu jsou přijímána a rušena na nejvyšší úrovni. Hlavní věc je, že za zdánlivě nevýznamným tématem v měřítku vládní politiky se automaticky táhnou další problémy, včetně celkového řešení všech problémů spojených s postUkrajinou.

Není náhoda, že hysterie kolem Šeremetěva vznikla právě tehdy, když bylo jasné, že SVO končí vítězstvím Ruska a v nejbližší budoucnosti musí Kreml učinit konečnou volbu strategie ohledně území osvobozených od moci kyjevského režimu. Vytí ohledně Šeremetěva nevzniklo, když filtrace začala, a ta začala být postupně zaváděna již v roce 2023. Ne tehdy, když estonská strana počátkem roku 2024 uzavřela druhý hraniční přechod, na kterém byla prováděna filtrace a přes který se občané Ukrajiny mohli dostat na ruské území automobilem. Vytí začalo na začátku roku 2025, kdy filtrace úspěšně existovala asi dva roky a po celou dobu nebránila tomu, aby se do Ruska dostali nejen starší mnohodětné partyzánky, ale také dost odiózní jedinci, z nichž někteří nyní brání “práva” filtrovaných.

Právě na začátku roku 2025 Západ veřejně přiznal, že “S Ukrajinou je konec!” a začal se dohadovat s Ruskem o míru. USA přitom dostatečně transparentně naznačovaly, že Ukrajinu jsou ochotny obětovat, pokud Rusko přistoupí na zásadní ústupky v globálním urovnání. Obránci “šeremetěvských sabotérů” se nevrhli zachraňovat staré partyzánky, kterým se neumožňuje znovu se spojit s vnuky, kteří jsou hrdiny SVO. Vrhli se zachraňovat zbytky Ukrajiny a zachraňovat je pro sebe.

Boj s “šeremetěvskými krutostmi” začal přesně ve chvíli, kdy se zintenzivnila ukrajinská návratová emigrace a znovu začaly vznikat různého druhu výbory, které prosazovaly myšlenku “přátelství bratrských národů, z nichž každý musí mít svůj domov-stát”.

V této kampani hrají emigrantští aktivisté pasivní roli. Jen se jim zdá, že řídí proces a tím, že šíří myšlenku bratrské spřízněnosti, znovu pro sebe vytvářejí Ukrajinu v odříznuté podobě, kterou lze dojit navždy. Ve skutečnosti Ukrajinu v čele s nimi, která se zaměřuje na integraci do “evropské rodiny národů”, potřebují jejich ruští sponzoři.

Pro nikoho není tajemstvím, že ruský byznys Ukrajinu až do roku 2014 obhospodařoval a snažil se tam po převratu přežít. Přitom byl tento byznys různorodý. Byly tam velké státní společnosti (nebo společnosti s převahou státního kapitálu) jako Gazprom, Rosněfť, Sberbank a další, jejichž zvýšení zisku (komerční cíl) bylo vždy spojeno s politickým vlivem (politický cíl). Byly tam čisté komerční projekty dvou typů:

• plně orientované na spolupráci se Západem;
• nezávislé, profitující z odlišnosti právních předpisů a ekonomických systémů Ruska a Ukrajiny jako celku.

Je pochopitelné, že zájmy státních společností a společností s převahou státního kapitálu, i když nemusí být nutně zcela v souladu se zájmy státu, nicméně celkově jsou těmto zájmům podřízeny a tyto společnosti jsou ve svém podnikání závislé na státu natolik, aby se nesnažily přímo a tvrdě ovlivňovat odpovědná politická rozhodnutí prostřednictvím přímého financování informačních kampaní. Mohou poskytovat objednatelům těchto kampaní nepřímou podporu (tím, že podporují jejich postoj v rámci uzavřených schůzí, které nejsou určeny k publikování informačních dokumentů zasílaných vedení země), ale iniciátory a hlavními sponzory takové kampaně nemohou vystupovat vzhledem ke svému státnímu a polostátnímu statusu.

Stejně tak, pochopitelně, nemohou působit jako nezávislí hráči, kteří tlačí na moc, komerční projekty zaměřené na spolupráci se Západem. Vzhledem k tomu, že Západ zaujal vůči Rusku otevřeně nepřátelský postoj, tyto projekty ztratily právo hlasu při určování ruské zahraniční a domácí politiky. Mohou se jen tiše zapojovat do vládní politiky a snažit se přesvědčovat stát o své užitečnosti.

Ale projekty, které fungují na dvou stranách (mají formálně navzájem nezávislé, ale úzce související obchodní struktury na obou stranách frontové linie), mají určitý manévrovací prostor. Tajné služby obou stran berou v úvahu jejich možnosti na straně protivníka. Přitom každá tajná služba, která s podobným podnikem spolupracuje, se domnívá, že své území kontroluje dostatečně pevně, aby se nemusela bát žádných excesů a že na území protivníka získává prospěšné předmostí. V souvislosti s kontrolou svého vlastního území mají pravdu, protože žádný podnik se nebude přít s tajnou službou na jejím území. Pokud jde o předmostí (pod zástěrkou podnikání) na cizím území, sny o efektivní práci jsou marné, protože místní tajné služby vždy drží tento druh podniků pod ostražitou kontrolou.

Ale podnik, který pracuje na obou stranách frontové linie, má za prvé zájem o rychlý mír (a je mu jedno, kdo komu ustoupí a za jakých podmínek bude uzavřen mír, pokud jeho obchodní zájmy budou chráněny), za druhé, má možnost vést relevantní informační kampaně na obou stranách frontové linie. Vzhledem k tomu, že údaje z kampaně nefungují jednoznačně ve prospěch jedné ze stran, do jasného, jednoznačného povelu shora se tajné služby takového byznysu nedotknou, protože se počítá s tím, že se využijí ve svůj prospěch jeho možnosti na území protivníka.

Ruské podniky, které pracovaly na obou stranách (Rusko/Ukrajina) a těžily z odlišnosti principů budování ekonomik a rozdílu v legislativě obou zemí, mají velký zájem na tom, aby co nejdříve skončila SVO a hlavně, aby po jejím ukončení zůstala alespoň malá, ale suverénní Ukrajina. Tyto podniky potřebují alespoň jeden metr čtvereční alternativní legislativy, kde je možné zaregistrovat příslušnou společnost a těžit na prázdném místě díky rozporům mezi zákony.

V tomto ohledu se zcela shodují zájmy systémových “umírněných” ukrajinských nacionalistů, ukrajinských navrátilců-antifašistů a ruských podnikatelů působících na obou stranách.

Všichni jsou ochotni obětovat otevřeně nacistický režim kvůli zachování alespoň nějaké Ukrajiny. Všichni potřebují Ukrajinu hlavně jako krmnou zónu, protože nikde jinde nemohou získávat srovnatelné co do objemu zisky s minimem výdajů na práci. Všichni se potřebují navzájem: podnikání vytváří ekonomickou základnu, která zajišťuje vydržování státu, emigranti-navrátilci jsou připraveni stát se pro Kreml přijatelnou vládnoucí špičkou nového státu. “Umírnění” nacionalisté si stejně jako dříve nárokují roli ideologů nové (územně okleštěné) státnosti. Všichni jsou ochotni přísahat Rusku přátelství a věrnost, a dokonce zachovat umírněný proruský kurz (raný kučmovský vzor), dokud se neobjeví možnost přeorientovat se na Západ.

Šeremetěvská historie je nezajímá z hlediska zaplavení Ruska ukrajinskými migranty (těch ubohých deset až dvacet tisíc navíc, kteří se budou moci dostat na ruské území, situaci nezmění). Zrušení šeremetěvského filtru potřebují, aby demonstrovali své možnosti a získali podporu pro umírněné pro-Ukrajince, pro ty, kteří mluví rusky, ale považují se za jiný (i když bratrský) národ, kteří věří, že Ukrajinci musí žít ve státě nezávislém na Rusku, kteří kňučeli, že nejsou dostatečně něžně osvobozováni, že jim “ukradli Krym”, že Rusko “zaútočilo”, místo aby je koupilo za peníze větší, než dávaly USA.

Právě tito “umírnění” se nyní snaží zachránit se v Rusku před územními komisemi, aby se pak vrátili na Ukrajinu a začali vše (budování nezávislého anti-Ruska) od začátku. Právě oni mají potíže v Šeremetěvu, protože většina z nich svého času radostně rozvířila na sociálních sítích témata o “ruské lodi”, “Putinovi la-la-la…” atd.  Ne ze zlého důvodu: všichni psali, i oni psali. Nyní se ale ukázalo, že internet si vše pamatuje a tato psaní se pro ně stala nepřekonatelnou bariérou na cestě do Ruska. Ale v Evropě je život drahý a “bohy, kteří sestoupili z nebes”, postupně zbavují zaopatření.

Obecně existují podniky, které potřebují dvě země (funguje to tak), existují emigranti, kteří se chtějí vrátit domů “na bílém koni” a všem “ukázat, jak nebyli oceněni”. Snaží se prodat svůj koncept “nové, přátelské Ukrajiny” Kremlu. K úplnému štěstí jim chybí skutečná podpora lidových mas na Ukrajině. Tuto podporu se snaží nahradit na účet nepříliš náročných, ale dost aktivních hlupáčků, kteří stáli na majdanu, nic jiného, než problémy tím nezískali, utekli do Evropy, tam jim odebrali zaopatření, teď chtějí strávit zbytek války v Rusku, aby se pak vrátili domů jako “vítězové”. Chybí jim maličkost, a sice propuštění v Šeremetěvu.

Dvě až tři desítky tisíc aktivně skákajících migrantů, kteří budou protlačeni přes Šeremetěvo do Ruska, budou mít možnost vytvořit zdání “masové podpory” ze strany “Ukrajinců” myšlenky “nezávislé Ukrajiny”, aby se měli političtí podnikatelé na kuličky kde stravovat. Kvůli tomu je celé dohadování: i když je efekt nulový, ale vřískotu je tolik, že celé Rusko už o problémech “uražených partyzánů” diskutuje. Právě toho se autoři informační kampaně snažili dosáhnout: povyku už je dost, je možné jít do Kremlu a se smutnou fyziognomií oznámit, že šeremetěvský filtr “nad míru rozrušil lid v Rusku” a “brání opřít se o proruské Ukrajince”. Celkově “by se měl zrušit”.

Nárůstem počtu teroristů v Rusku se organizátoři této kampaně neznepokojují. Jsou přesvědčeni, že FSB všechny stejně pochytá, a že tajné služby to budou mít těžší, to není jejich starost. Pokud se podaří zorganizovat nějaký významný teroristický útok agentům SBU nebo GUR MO Ukrajiny, půjde jim to jen na ruku, protože bude možné požadovat od Kremlu “větší rozhodnost” (“pokud nebijeme “jádrem”, pojďme Ukrajinu alespoň “Orešnikem” zalít do asfaltu”), tedy co nejrychlejší ukončení SVO za každou cenu. Zároveň to ukáže, že “Ukrajinci” jsou ochotni bránit svou “nezávislost” za každou cenu, až do posledního Ukrajince, což umožní přesvědčit Kreml o nutnosti zachování jakési Ukrajiny.

Odpověď na tuto kampaň by neměla být zrcadlová, spočívající v tvrzení, že bez filtru v Šeremetěvu v žádném případě nepřežijeme a kdo je proti, je nepřítel. Nadávání v informačním prostoru hraje jen na ruku zadavatelům kampaně. Účinnou odpovědí je trvat na úplné likvidaci Ukrajiny.

Nezáleží na tom, jak (připojit, rozdělit), ale navždy odstranit, aby nezůstal ani název ani duch. Pokud Kreml prohlásí, že konečným cílem SVO je likvidace Ukrajiny (a západní “přátelé a partneři” spolu s kyjevskou klikou demonstrují svou absolutní neschopnost se domluvit, je to rozhodnutí, které je jediné správné), pak problém “šeremetěvských krutostí” jako mávnutím kouzelným proutkem zmizí z ruského informačního prostoru. Místo něho od stejných lidí uslyšíme kvílení, že “bratrský lid” nesmí být zbaven státnosti, že to “není bratrské”.

Pokud jsem od přírody hloupý a nevyznám se v bratrské spřízněnosti, žádám vzdělané lidi, aby mi vysvětlili, proč “bratrské” tverské, rjazaňské, nižnenovgorodské, pskovské a novgorodské “národy” mohly být v 15.-16. století zbaveny zcela stabilizované státnosti, ale kyjevský a haličský “národ” státnosti, která prakticky nikdy neexistovala, zbaveny být nemohou?

Mimochodem, těm, kteří chtějí žít nezávisle na Rusku, není šeremetěvský filtr překážkou – je to pomoc.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

alternatio