Praha 1945: Němci, Češi, vlasovci a Rudá armáda

5. května 1945 začalo v Praze povstání. Uskupení wehrmachtu v Čechách mělo přes 900 000 vojáků, z nichž část byla nasazena proti Pražanům. Z českého hlavního města byly vysílány žádosti o pomoc. Na tyto žádosti reagovaly i jednotky, jimž veleli Ukrajinci. Brzy začaly proti Němcům bojovat, ale také mezi sebou.

Jako první vyslali pomoc vzbouřenému městu partyzáni z jednotky „Smrt fašismu“ kapitána Jevgenije Olesinského, rodáka z Podněstří. Jakmile se zjistilo, že Praha povstala, Olesinskij tam postupně vyslal dvě bojové jednotky, jednu za druhou. S pomocí místního obyvatelstva shromažďovali partyzáni zásoby potravin pro Pražany, jež převáželi trofejními vozidly po cestách, které kontrolovali.

Druhým, kdo reagoval na výzvu vzbouřeného českého hlavního města, byl… velitel jediné zformované 1. pěší divize ROA (tzv. vlasovců), potomek kozáků ze Sumského Slobodského kozáckého pluku, rodák z Kurské gubernie, generálmajor Sergej Buňačenko.

Na jaře 1945 si generál Vlasov uvědomil, že Třetí říše již válku prohrála, a začal svým jednotkám vydávat rozkazy nezávisle na německém velení. Na posledním zasedání předsednictva Výboru pro osvobození národů Ruska 28. března bylo rozhodnuto stáhnout 1. divizi ROA z oderské fronty, kde ji Němci nutili bojovat proti Rudé armádě.

Vlasov chtěl zkoncentrovat svou pěchotu a formálně i jemu podřízený 15. kozácký jezdecký sbor na jednom místě: špičky ruské kolaborace hledaly příležitost, jak vyjednat s Američany a Brity, aby přijali jejich kapitulaci a nevydávali je pak do SSSR.

Buňačenko toto rozhodnutí plně podpořil a 16. dubna se divize po vyklizení fronty vydala na svou českou „anabázi“. Koncem dubna se soustředila mezi Českými Budějovicemi a rakouským Lincem. Generál odmítl pokusy o kontakt s Rudou armádou, ale ochotně se setkal s českými důstojníky z nově vzniklé vojenské skupiny „Bartoš“, která fakticky převzala přípravy na Pražské povstání. Podle nepřímých důkazů se schůzka uskutečnila večer 2. května 1945.

Partyzáni od Olesinského věděli, že do jejich operačního prostoru dorazily velké skupiny vlasovců, ale prozatím s nimi nebojovali.

Třetí armáda generála Pattona se již blížila k Plzni, vzdálené od Prahy necelých 100 kilometrů. Buňačenko netušil, že podle dohod schválených na Jaltské konferenci měli Českou republiku osvobodit nikoliv spojenci, ale Rudá armáda.

Vlasov byl proti pomoci povstání. Doufal, že se Němci ještě dokážou dohodnout s Británií a Spojenými státy a vystoupí proti SSSR jako jednotná fronta, proto usoudil, že je nutné jednat v součinnosti s nimi.

Buňačenko jeho názor nesdílel, proto Vlasov opustil vojenskou radu 1. divize ROA se slovy: „pokud pro vás již nejsou mé rozkazy závazné, pak zde nemám co dělat“.

Dne 4. května divize obsadila předměstí Suchomast, vesnice vzdálené asi 20 kilometrů od jihozápadního okraje Prahy. Zde byla podepsána dohoda o pomoci mezi Buňačenkem a zástupci Bartošovy skupiny, jejíž existenci však mnozí současní historici popírají.

5. května se Pražané spontánně vzbouřili. Ovládli polovinu města, ale na jeho okraji se nacházely dobře vyzbrojené německé bojové jednotky. Poté, co Němci pochopili situaci, zahájili druhý den ráno rozhodující ofenzívu a pražský rozhlas začal žádat o pomoc každého, kdo ji mohl poskytnout.

Buňačenkova divize vstoupila do města od jihozápadu večer 5. května a občané ji vítali jako osvoboditele. Aby si nepletli vlasovce oblečené v německých uniformách s Němci, obstarala jim skupina „Bartoš“ trikolóry.

Boje divize začaly následujícího rána. Buňačenko zaútočil na letiště v Ruzyni, kde byly umístěny stíhačky Me-262 a na němž, jak doufali důstojníci ze skupiny „Bartoš“ i sám Buňačenko, začnou brzy přistávat dopravní letadla západních spojenců.

Letiště bylo dobyto v urputné bitvě, jež následovala po dlouhém a bezvýsledném vyjednávání s Němci. Vlasovcům se však nepodařilo stíhačky ukořistit. Odletěly, přičemž ještě v několika výpadech „vymetly“ řady vlasovců.

V té době narazil na zuřivý odpor esesáků, podporovaných šesti „Tygry“, v oblasti pražského předměstí – kolem Radotína a Zbraslavi – průzkumný oddíl majora Borise Kostenka, který se stahoval na jih podél Vltavy.

Tento černobylský rodák byl ve skutečnosti německý agent infiltrovaný mezi vlasovce a zároveň bývalý vyšetřovatel 5. moskevské střelecké divize Lidových milicí, poručík NKVD Boris Krasnoščokov, který zradil svou vlast. Ale, jak už to tak bývá, i tato postavička musela nechtěně bojovat za Prahu proti svým nedávným pánům.

Buňačenko poslal svůj 1. pluk na pomoc průzkumníkům a – esesáci byli zahnáni zpět.

Ne všichni Češi však byli vlasovcům nakloněni. Proti přílišné spolupráci s nimi se postavila Česká národní rada (ČNS). Její místopředseda, komunista Josef Smrkovský, se postavil proti tomu, aby Buňačenko osobně předložil státnímu ministrovi pro Protektorát Čechy a Morava K. H. Frankovi ultimátum o okamžité německé kapitulaci – k tomu byla určena ČNS.

A právě v té chvíli pojal vlasovský generál-Ukrajinec podezření, že něco není v pořádku.

Brzy se dozvěděl, že se k Praze z různých stran blíží tankové armády tří sovětských generálů – také tří Ukrajinců: 3. gardová tanková armáda Pavla Rybalka, rodáka z Charkovské oblasti, 4. Dmitrije Leljušenka – potomka ukrajinských rolníků z oblasti donského vojska (obě 1. ukrajinský front) a 6. – rodáka z Poltavské oblasti Andreje Kravčenka (4. ukrajinský front).

A co Patton? Patton obsadil Plzeň, usadil se tam a nehodlal postupovat dál, ať ho vojáci z „Bartoše“ přesvědčovali v rádiu sebevíc.

Buňačenko si uvědomil, že je odsouzen k záhubě.

Dne 7. května 1. divize ROA stále postupovala na centrum Prahy, ale bez úspěchu. Ve 23:00 vydal velitel této divize svým plukům rozkaz stáhnout se z města na západ. Ráno 8. května kryl ústup divize pouze 2. pluk divize ROA, který se zapojil do přestřelky s jednotkami Waffen-SS na jihozápadním okraji města, ale i ten se brzy stáhl.

7. května zadrželi partyzáni z oddílu kapitána Olesinského auto s vlasovským generálem – zástupcem náčelníka štábu ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska, rodákem z Berdičevského okresu Kyjevské gubernie, a bývalým plukovníkem Rudé armády Vladimirem Bajerským (alias Bojarským). Ten udeřil velitele partyzánské jednotky během výslechu do obličeje. Olesinskij počkal, až bývalý sovětský plukovník skončí s výpovědí, a teprve pak nařídil jeho oběšení.

Druhý den zadrželi partyzáni ještě větší rybu – kolonu velitelství ROA, v níž byl náčelník štábu vlasovců, bývalý generálmajor Rudé armády Fjodor Truchin, vlasovský generál, bývalý plukovník Rudé armády Michail Šapovalov a mnoho dalších důstojníků-spolupracovníků nižších hodností. Šapovalov byl zastřelen partyzány a Truchin byl předán do rukou SMERŠ*.

Po bojích s českými povstalci během 7. a 8. května, kdy se počet povstalců stále zvyšoval, se Němci nakonec dohodli s Českou národní radou, že se stáhnou z města na západ bez boje.

To se jim tak docela nepodařilo: ráno 9. května byly jejich zadní voje zasaženy předsunutými mobilními jednotkami 1. a 4. ukrajinského frontu.

Jako první pronikl do Prahy „čtyřiatřicátý“ rodáka ze Sumské oblasti, gardového poručíka Ivana Gončarenka z 1. praporu 63. gardové tankové brigády 10. gardového uralsko-lvovského dobrovolnického tankového sboru. Členové jeho posádky vzpomínali na tyto chvíle takto:

„Kolem třetí hodiny ranní vjíždíme do města. Všechna tři vozidla jedou neznámými ulicemi. Přes jednu z nich je barikáda. Jásající povstalci skáčou na pancíř, objímají nás a líbají. (…) Český průvodce, který byl předtím na autě velitele naší čety, se přesunul na náš tank. (…) Strmým klesáním jsme se přesunuli k Vltavě, abychom se zmocnili mostů a nenechali je ustupujícími nacisty zničit. Na příjezdu k řece se ukázalo, že náš tank je čelní. A zde, u Mánesova mostu, jsme svedli naši poslední bitvu“.

Tank byl napaden německými houfnicemi a zasažen, velitel tanku byl zabit, členové posádky a průvodce byli zraněni. Později se objevilo v hlášení zničení tří houfnic.

Přesto nepřítel nestačil vyhodit most do povětří. Velitel roty nadporučík Vladimir Polegeňkij (rodák z Poltavské oblasti. – pozn. aut.) se brzy s celou rotou přiblížil k mostu, porazil zde nepřítele a spěchal přes most do centra města.

Boje pak pokračovaly až do poloviny dne, ale nebyly nijak zvlášť prudké – Němci nechtěli město udržet, chtěli se z něj co nejrychleji dostat na západ, aby se tam vzdali loajálnějším (jak se jim tehdy zdálo) Američanům.

Celkem zahynulo v bojích o Prahu od 5. do 9. května 1945 přibližně 1500 českých povstalců, 300 vojáků 1. divize ROA, 30 vojáků Sovětské armády, 1000 vojáků wehrmachtu a SS a 4000 civilistů. V bojích na okraji města zahynulo dalších 662 sovětských vojáků.

V těchto suchých číslech lze vysledovat i ukrajinský podíl. Jeho nejnázornější ilustrací je pražská ulice pojmenovaná po Ivanu Gončarenkovi, která se v českém hlavním městě dodnes zachovala. Doufejme, že navzdory všemu zůstane tato skutečnost nezměněna.

P.S.: A co se stalo s Buňačenkem? Podařilo se mu uskutečnit jeho plán – vzdát se Američanům. Vše vyšlo naprosto dokonale – Američané ho předali SSSR, kde byl spolu s Vlasovem oběšen.

***

*SMERŠ – zkratka ze slov: Smrt špionům – název celé řady na sobě nezávislých organizací vojenské kontrarozvědky v SSSR v době Velké vlastenecké války, jež vznikly v roce 1943

*

Alexej Stacenko, UKRAJINA.ru (08:01 05.05.2025)

Vybrala a z ruštiny pro Novou Republiku přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Na úvodním snímku projíždějí sovětské tanky pražskou Národní třídou, v pozadí Národní divadlo, okolo nadšení Pražané.

*

Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište laskavě do zprávy příjemci, že jde o dar. Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.