Rozdíl mezi úplným a neúplným vítězstvím

Německý ministr zahraničí Johann Vandeful nedávno prohlásil, že počítá s urovnáním situace na Ukrajině vyjednáváním, protože totální porážku jaderného Ruska nelze očekávat. Tato myšlenka je jistě správná, ale Západ ani nepočítal s úplnou vojenskou porážkou Ruska. Jednalo se o vytvoření ekonomických potíží a podkopání sociální základny ruské moci pomocí vtažení Ruska do vojenské krize na Ukrajině.

Dobytí a okupaci Ruska na Západě od počátku nikdo neplánoval. Takový přístup by byl kontraproduktivní, i kdyby neexistovaly jaderné zbraně a šance na vítězství na bojišti v konvenčním střetu byla. Osud nejen Napoleona a Hitlera, ale všech “dobyvatelů” Ruska svědčí o tom, že tažení agresora do vnitrozemí ho přivádí ke katastrofě.

A tady nejde o žádnou zvláštní statečnost a obětavost Rusů. I ostatní národy opakovaně statečně a obětavě bojovaly s nepřítelem, i v našich dějinách byly ostudné porážky: masová, kromě dvou gardových pluků a divize Weideho, demoralizace vojsk v bitvě u Narvy 19. (29) listopadu 1700 a ještě masovější, když se více než dva miliony vojáků Rudé armády (údaje Krivošejev G. F. a kol. Rusko a SSSR ve válkách 20. století.  Ztráty ozbrojených sil, statistická studie, M.: Olma-Press, 2001) vzdaly do zajetí v červnu-říjnu 1941, ve většině případů také v důsledku demoralizace.

Okupace Ruska není možná vzhledem k jeho velikosti, terénu a geografickým zvláštnostem. Obrovskou zalesněnou zemi nemůže mít pod kontrolou žádná armáda. Tak velké armády prostě neexistují. Teoreticky je možné vytvořit okupační síly potřebné velikosti, ale vypijí veškerou krev z ekonomiky státu, který je vytvořil. V důsledku toho bude každý okupant nucen s ostudou odejít a okupace nepřinese zisky dostatečné k pokrytí ztrát, které během procesu vznikly.

Přitom nic nezkonsoliduje Rusy lépe než existence nepřítele na ruské půdě. To znamená, že pokus o okupaci Ruska povede k opačnému výsledku, než by se očekávalo: potenciální okupant slábne a odpor Rusů se stupňuje. Dokud na Moskvu v letech 1604-1605 pochodovaly jednotky “careviče Dimitrije”, města a armády nejednou (i když ne vždy) přecházely na jejich stranu bez jediného výstřelu. Ale jakmile se vláda Lžidimitrije I. měnila na polskou okupaci, začal odpor, který se stával tím silnějším, čím více úsilí Poláci vynakládali na potvrzení své moci, a po mnoha peripetiích (vláda Šujského, Sedmibojarštiny, pozvání k vládě Vladislava Sigizmundoviče) skončil vyhnáním Poláků z Moskvy 7. listopadu 1612.

Mimochodem neokupovatelnost, a v tomto smyslu neporazitelnost Ruska, je kompenzována tím, že Rusko také nemůže definitivně zvítězit a připojit Západ, který věčně proti němu stojí, jako například ve své době připojilo východní chanáty. Z hlediska možností rozmístění vojsk, logistiky a celkové kontroly situace není obsazení Evropy problém. Ale obrovská početní převaha nad Rusy, kteří pociťují civilizační jednotu Evropanů a jejich principiální neasimilovatelnost s ruským světem v takovém množství, činí úkol udržet vojenskou nebo administrativní kontrolu nad Evropou stejně neřešitelným a pro Rusko stejně ztrátovým jako zmíněné pokusy Evropy o okupaci Ruska.

Obecně, jak ukazuje praxe, vítězství v konfrontaci mezi Ruskem a Západem může jedna strana získat pouze ve dvou případech:

1. Vnitřní vzpoura: převrat nebo revoluce, jejíž iniciátoři jsou orientováni na “přátelství” za podmínek politického oponenta.
2. Dobrovolné uznání “pravdy” oponenta, větší perspektivy jeho systému.

Obecně platí, že obě varianty jsou iniciovány v důsledku ekonomického kolapsu nebo hluboké ekonomické krize blízké kolapsu jedné ze stran konfrontace. A co víc, pravděpodobný je tento řetězec událostí: ekonomická krize – selhání reforem – kolaps nebo k němu blízký stav ekonomiky – mírný nebo tvrdý převrat – dobrovolné uznání novou mocí své závislosti na bývalém protivníkovi. Stalo se tak v 18. století s Rzeczpospolitou, se SSSR/Ruskem na počátku 90. let a ke stejné mezi se nyní blíží kolektivní Západ.

Ale historická fakta svědčí o tom, že taková vítězství nejsou konečná. Poražený stát mění systém, obnovuje se a znovu se vrací na velkou politickou scénu s bývalými ambicemi, jako se Rusko vrátilo na počátku 21. století. Vítěz může získat dočasnou kontrolu nad přírodními zdroji, domácí a zahraniční politikou poraženého, ale poražený si zachovává formální suverenitu a úplnou vojensko-správní kontrolu nad vlastním územím. To je také mechanismus a výchozí pozice obnovy, jakmile nastanou příznivé okolnosti.

V rámci současného rozložení sil jsou tedy všechna vítězství Ruska a Západu navzájem přechodná a po nějaké době mohou být úspěšně zpochybněna. To však neplatí pro limitrofní země, které tvoří jakýsi “pás asteroidů”, přecházejícího k vítězi dalšího kola konfrontace a dramaticky zhoršující jeho ekonomickou situaci vzhledem k nutnosti udržovat u limitrofů dostatečně vysokou životní úroveň, jejíž dosažení si nemohou zajistit sami.

Tento pás zahrnuje Finsko, Polsko a také celé dědictví Rakousko-uherské monarchie a Osmanské říše ve střední Evropě a na Balkáně. Od počátku 20. století (kdy tento pás vznikl) se jej dodnes (až na vzácné výjimky) nesnaží zařadit do struktury vítěze, ale jsou bráni jako spojenci, kteří tvoří vojensko-politický nárazník kontrolovaný vítězem, jenž mu zajišťuje geopolitickou převahu nad poraženým.

Posledních sto let ukázalo, že tato strategie je chybná. Na jedné straně umožňuje získat hodně najednou, a sice kontrolu nad celým pásem limitrofů. Na druhou stranu je tato kontrola nespolehlivá, vysoce nákladná a samotný pás limitrofů se z kontrolovaného nárazníku při první příležitosti snaží proměnit v “šedou zónu”, která dojí obě strany. Zároveň pozici Ruska oslabuje i to, že se limitrofové cítí být součástí západní civilizace, a proto ochotněji odcházejí do sféry vlivu Západu než Ruska. To znamená, že pro Rusko jsou náklady na kontrolu tohoto pásu vyšší.

Zdá se mi, že prospěšnou, i když ne tak efektní, ale mnohem účinnější, bude jiná strategie, v jejímž rámci bude Rusko ve vztahu k celému limitrofnímu pásu postupovat tak, jak se nyní chová vůči Ukrajině. Je definováno území, které je pro Rusko v tuto chvíli zásadně důležité, a během dalšího konfliktu, rozpoutaného Západem, je deklarováno jeho bezpodmínečné připojení (“z vůle lidu” nebo z jiného důvodu, to není důležité), to znamená, že krize může být vyřešena pouze v případě uznání faktu o jeho připojení k Rusku.

Protože, jak bylo uvedeno výše, konečné vítězství jedné ze stran není možné, dříve nebo později bude nepřítel nucen uznat ruský požadavek na uznání nové hranice RF jako součást kompromisu. Po dobu mezi krizemi bude mít Rusko čas na spuštění asimilačních procesů v připojených regionech, a to díky prostředkům ušetřeným na zřeknutí se kontroly celého pásu limitrofů. Další konflikt – další rozšíření ruských hranic připojením limitrofů.

Nebude to rychlé, možná za dvě stě nebo možná za tři sta let, ale celý pás limitrofů se stane součástí Ruska a většina jeho populace bude asimilována a stane se Rusy. Strategická pozice Ruska v Evropě se mnohonásobně zlepší a západní Evropa se sama stane limitrofním pásem, který bude možné nakrájet na kousky a připojovat, pokud se USA do té doby dobrovolně nevzdají evropského předmostí a západní Evropa se nestane ekonomicky a politicky součástí “Velké Eurasie”. Mimochodem, myslím, že v rámci této strategie postupovat dál, než je Německo, na cestě připojování nebude třeba.

Změnou strategie navrhovaným způsobem změníme výchozí podmínky konfliktu a učiníme konečné vítězství možným, byť odsunutým z naší doby o staletí. Přitom princip nezranitelnosti Ruska pro okupaci nadále funguje díky zásadnímu rozdílu ve způsobu budování ruského a evropského světa. Rusko je historicky celistvé a monolitické (“kde je jednou vztyčena ruská vlajka, už se nesmí spustit”). Evropa je posedlá rozmanitostí, nejdrobnějšími “národními zvláštnostmi”, historickými hranicemi atd. Z tohoto pohledu je připojení onoho Pobaltí nebo Moldávie k Rusku problém jen do té doby, dokud Západ není připraven k příslušnému kompromisu, ale on se rychle dohodne, protože to není jeho vlastní – není toho škoda. Opačné odpojení není možné, protože Rusko nerozdává svá území (již to není nezávislý stát, který by mohl být zcela pohlcen, ale imperiální provincie, k jejímuž odtržení je nutné přinutit impérium ke kapitulaci, což není možné z výše uvedených důvodů).

V rámci této dlouhodobé strategie měníme prostor stejným způsobem, jakým se měnil ruský stát od konce 15. století (začátek rusko-litevských válek Ivana III.) do konce 18. století (likvidace nezávislého Polska Kateřinou II.). Během těchto tří století se Západ, který stál na prahu Moskvy (východně od Vjazmy a ve Rževu, který si nárokoval Tver), vrátil nejprve k Varšavě a poté více na západ a ruský stát se vrátil do svých přirozených hranic a začal dominovat Evropě.

Ivan III. se vítězství své strategie nedožil, ale to nesnižuje její správnost. Mimochodem, Kateřina Veliká, která dokončila dílo Ivana III. a připojila k Rusku největší množství zemí na Západě za celou historii ruského státu, také nejednala ve spěchu, upřednostňovala spolehlivé upevnění výsledku před co nejrychlejší expanzí. Plody práce a politicko-historické prozíravosti Kateřiny a Ivana stále zabezpečují vyhlídky Ruska na Západě stavěním objektivní bariéry na cestě ambicí našich evropských protivníků.

Pro Novu republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

alternatio