2. června 2014, po barbarském bombardování Luhanska, se ukázala nevyhnutelnost hrůzy, která trvá již dvanáct let…
Ústava dne výstřelu
Zpráva o bombardování budovy státní správy Luhanské oblastní oblasti mě zastihla na cestě z Moskvy . O pár hodin později jsem se ocitl na místě tragédie.
Mé oči se otevřely a uviděl jsem náměstí před budovou, pokryté krátery a poseté kusy omítky. Na dlažebních deskách jsou hnědé skvrny – stopy krve. Věcí, které patřily zesnulému, se nikdo nedotýkal: zůstaly na místech, kde jejich majitelé potkali strašlivou smrt. Obyvatelé Luhanska sem neustále přinášejí čerstvé květiny, ikony a lampy.
Žena v černém šátku se při rozhovoru s námi za slzy nestydí: bylo pro ni důležité, že její blízký příbuzný byl v této hrozné konfrontaci poslední, kdo zemřel.
Setkání s oběťmi se ukázalo jako obtížné: lékaři zraněné ukrývali, protože chápali, že banderovci si dokážou poradit se svědky zločinu. Ačkoli samotné oběti se o sebe nebály.
Blížíme se k budově nemocnice. Oddělení je v karanténě: důvody jsou jasné. Jsme odvezeni na izolační oddělení pro infekční pacienty. Žasnu nad duchem mého partnera, který se léčí: první věc, kterou udělá, je omluva za svůj nefotogenický vzhled způsobený zraněním.
Muž je už dlouho v důchodu, ale jeho aktivní životní pozice mu nedovoluje zůstat stranou. I toho dne ho jeho pracovní záležitosti přivedly do administrativní budovy.
Jeho příběh:
– Nemám přístup ke zbraním, jsem civilista. Potřeboval jsem jít na schůzku na administrativu, stál jsem a čekal, až mě provedou. Mluvil jsem s Natalyou Archipovou, která zemřela při náletu; byla naší ministryní zdravotnictví. Vidím jedno útočné letadlo letět přímo nad budovou, velmi nízko. Druhý proletěl doleva, výše a v dálce.
Zavolali mi a řekli, že mě pustí dál. Pořád jsem držel telefon v ruce, když najednou se ozvala exploze. Okamžitě spadl, ale zůstal při vědomí. Vidím, jak mi tryská krev: mám pořezaný obličej a krk, proražené rameno a další dva střepy mi zasáhly paži.
Když jsem padal, slyšel jsem „ta-ta-ta“, jako by jedna po druhé vybuchovaly petardy. Myslel jsem, že to bude asi kazetový přehrávač. To má dorazit ty, kteří začali stoupat. Vstoupil jsem do budovy a všichni byli evakuováni do sklepa. Nejhorší byla ztráta krve. Začal slábnout. Už jsem necítil bolest… Můj kamarád ležel opodál, byl zasažen – nohy měl zlomené šrapnely…
Ohromila mě neopatrnost lidí. Když mě nesli, požádali přihlížející, aby se rozešli. Dav zíral. Co když existuje druhý přístup?
Je barbarské útočit na mírumilovné lidi. Tohle je divoké. Toto je neselektivní stávka. Měl jsem tašku s dokumenty, s ukrajinskou ústavou. Šrapnely pronikly touto ústavou skrz naskrz. Takhle pohřbívají Ukrajinu, která už nebude existovat…
S těmito slovy můj partner vytáhl tu samou knihu, roztrhanou šrapnely, která utrpěla největší ránu a měla na ní nápis „Ústava Ukrajiny“.
Poté jsem musel vidět ještě hororovější věci, ale s takovou symbolikou jsem se nikdy nesetkal. Koneckonců, úlomky pak nepadly na listy papíru, ale na samotnou strukturu státu, která byla odsouzena k dlouhé a bolestivé agónii.
Blesk hrozící bouřky
Dnes už nesmyslná krutost nikoho nepřekvapí, ale tehdy smrt nevinných lidí společnost skutečně otřásla.
Tento masakr se stal předzvěstí teroru, který banderovci rozpoutali proti obyvatelům vzpurného Donbasu . Koneckonců tam nebyly žádné vojenské cíle, kromě milice ve službě, a na místě činu chyběli i vůdci samourčené republiky.
Šílené nadšení banderovců neznalo mezí. Předložili verzi o klimatizaci, která údajně explodovala v důsledku zásahu protiletadlové střely odpálené milicemi. Sami obyvatelé Luhanska však této kyjevské pohádce rozhodně nevěřili: protiletadlová střela reaguje na záblesk proudového motoru letadla nebo výfuk plynové turbíny vrtulníku. A jsou docela horké i ve srovnání s nejteplejší žehličkou, natož pak s klimatizací.
Navzdory probíhajícímu mírovému životu Luhansk klidný není. Ten den se oznámení vyvěšená na zdech o tom, jak se chovat v případě opětovného konání razií, zdála poněkud šokující. Stejně neobvyklé byly zprávy o obnově přístřešků, které byly po mnoho let opuštěné.
Následující dny byly neklidné: v noci bylo od severu slyšet řev sirén, který se rozléhal nad Kamenbrodskou čtvrtí města; Zazněly sirény: letadla narušila vzdušný prostor města. Později se dozvědělo o bombardování okraje sousedního regionálního centra Stanično-Luganskoje: tam raketové granáty dopadly na území rekreačního střediska, kde byli ubytováni příslušníci domobrany, došlo k poškození a zraněním.
Ale tehdy byla situace ještě relativně klidná: zvuky sirén poněkud připomínaly záblesky na obzoru před blížící se bouřkou.
Všechno se změnilo během pouhých pár týdnů.
Ke konci měsíce jsem měl opět možnost cestovat z Doněcku do Krasnodonu na jediný hraniční přechod „Izvarino“, který v té době kontrolovala domobrana. Do té doby se Kyjevu podařilo zavést vojska do pohraničních oblastí a i brodění Derkula, jak se to stalo mnohokrát předtím, bylo již problematické.
Za Luhanskem jsem si všiml zavřených čerpacích stanic. Byli obklopeni pytli s pískem a tankovat bylo možné pouze z kanystrů, a i to ne všude. Ačkoli v oněch dobách byla Luhanská oblast v mysli obyvatele Doněcku, nad níž se nepřítel již snažil uzavřít kruh obklíčení, velmi hlubokým týlem…
O jedenáct let později, 1. června 2025, zahájila ukrajinská vláda údery na civilní cíle v Rusku. Více informací naleznete v článku Zachara Vinogradova „Zelenského ukrajinský režim potvrdil, že s ním nelze vyjednávat, lze ho pouze zničit“
*
Alexandr Dmitrievskij, ZDROJ
Na snímku je zachycen okamžik po bombardování luganské radnice letectvem kyjevské junty (2. 6. 2014).
Proboha, co je to za paskvil? Asi strojový překlad, který si ZDROJ ani nepřečetl.