Vláda idiotů 

Poslední dny umírajících říší ovládají idioti. Římské, mayské, francouzské, habsburské, osmanské, romanovské, íránské a sovětské dynastie se rozpadly pod hloupostí svých dekadentních vládců, kteří se vzdálili od reality, drancovali své národy a uchýlili se do ozvěnových komor, kde fakta a fikce byly nerozeznatelné.

Donald Trump a podlézaví šašci v jeho administrativě jsou aktualizovanou verzí vlády římského císaře Nerona , který vynakládal obrovské státní výdaje na získání magických schopností; čínského císaře Čchin Š’-chuanga, který financoval opakované expedice na mýtický ostrov nesmrtelných, aby přivezl zpět lektvar, který by mu dal věčný život; a bezohledného carského dvora, který seděl, vykládal tarotové karty a účastnil se seancí, zatímco Rusko bylo zdecimováno válkou, která spotřebovala přes dva miliony životů a v ulicích se vařila revoluce.

V knize „ Hitler a Němci “ politický filozof Eric Voegelin odmítá myšlenku, že Hitler – nadaný řečníkem a politickým oportunista, ale špatně vzdělaný a vulgární – fascinoval a sváděl německý lid. Němci, jak píše, podporovali Hitlera a “groteskní, okrajové postavy”, které ho obklopovaly, protože ztělesňoval patologii nemocné společnosti, která se zmítala v hospodářském kolapsu a beznaději. Voegelin definuje hloupost jako “ztrátu reality”. Ztráta reality znamená, že “hloupý” člověk nemůže “správně orientovat své jednání ve světě, v němž žije”. Demagog, který je vždy idiotem, není podivín nebo společenská mutace. Demagog vyjadřuje zeitgeist společnosti, její kolektivní odklon od racionálního světa ověřitelných faktů.

Tito idioti, kteří slibují, že znovu získají ztracenou slávu a moc, netvoří. Pouze ničí. Urychlují kolaps. S omezenými intelektuálními schopnostmi, bez jakéhokoli morálního kompasu, hrubě neschopní a plní vzteku vůči zavedeným elitám, které podle nich znevažovaly a odmítaly, přeměňují svět na hřiště pro podvodníky, umělce a megalomany. Válčí proti univerzitám, zakazují vědecký výzkum, šíří šarlatánské teorie o vakcínách jako záminku k rozšíření masového dohledu a sdílení dat , zbavují legální obyvatele jejich práv a posilují armády gaunerů, čímž se stala americká imigrační a celní správa (ICE), aby šířila strach a zajistila pasivitu. Realita, ať už klimatická krize nebo zbídačování pracující třídy, se jejich fantaziím nebrání. Čím hůř se to děje, tím idiotičtější se stávají.

Hannah Arendtová viní společnost, která dobrovolně přijímá radikální zlo, z této kolektivní „bezmyšlenkovitosti“. Zrazená populace, zoufale se snaží vymanit ze stagnace, kde jsou oni i jejich děti uvězněni, beznadějní a zoufalí, je podmíněna k tomu, aby v zoufalé snaze o pokrok vykořisťovala všechny kolem sebe. Lidé jsou objekty, které mají být použity, a odrážejí krutost páchanou vládnoucí třídou.

Společnost zmítaná nepořádkem a chaosem, jak zdůrazňuje Voegelin, oslavuje morálně degenerované, ty, kteří jsou lstiví, manipulativní, lstiví a násilní. V otevřené, demokratické společnosti jsou tyto vlastnosti opovrhovány a kriminalizovány. Ti, kdo je projevují, jsou odsuzováni jako hloupí; „muž [nebo žena], kteří se takto chová,“ poznamenává Voegelin, „budou společensky bojkotováni.“ Sociální, kulturní a morální normy v nemocné společnosti jsou však obráceny. Vlastnosti, které otevřenou společnost podporují – zájem o společné dobro, čestnost, důvěra a sebeobětování – jsou zesměšňovány. Jsou škodlivé pro existenci v nemocné společnosti.

Když společnost, jak poznamenává Platón, opustí společné dobro, vždycky tím uvolní amorální chtíče – násilí, chamtivost a sexuální vykořisťování – a podnítí magické myšlení, na které se zaměřuji v mé knize „Říše iluzí: Konec gramotnosti a triumf spektaklu “.

Jediné, co tyto umírající režimy dělají dobře, je podívaná. Tato chlebová a cirkusová představení – jako například Trumpova armádní přehlídka za 40 milionů dolarů, která se bude konat v den jeho narozenin 14. června – baví zoufalé obyvatelstvo.

Disneyfikace Ameriky, země věčně šťastných myšlenek a pozitivních postojů, země, kde je možné všechno, je propagována jako maska ​​krutosti ekonomické stagnace a sociální nerovnosti. Populace je podmíněna masovou kulturou, ovládanou sexuální komodifikací, banální a bezduchou zábavou a grafickým zobrazováním násilí, aby si za neúspěch mohla sama.

Søren Kierkegaard v knize „Současnost“ varuje, že moderní stát se snaží vymýtit svědomí a formovat a manipulovat jednotlivce do podoby poddajné a indoktrinované „veřejnosti“. Tato veřejnost není skutečná. Je to, jak píše Kierkegaard, „obludná abstrakce, všeobjímající něco, co není nic, fata morgána“. Zkrátka jsme se stali součástí stáda, „neskutečných jedinců, kteří nikdy nejsou a nikdy nemohou být sjednoceni v reálné situaci nebo organizaci – a přesto jsou drženi pohromadě jako celek“. Ti, kdo zpochybňují veřejnost, ti, kdo odsuzují korupci vládnoucí třídy, jsou odmítáni jako snílci, podivíny nebo zrádci. Ale pouze oni, podle řecké definice polis, mohou být považováni za občany.

Thomas Paine píše, že despotická vláda je houba, která vyrůstá ze zkorumpované občanské společnosti. To se dělo minulým společnostem. To se stalo i nám.

Je lákavé personalizovat úpadek, jako by se zbavením Trumpa vše vrátilo k duševnímu zdraví a střízlivosti. Hniloba a korupce však zničily všechny naše demokratické instituce, které fungují formou, nikoli obsahem. Souhlas ovládaných je krutý vtip. Kongres je klub, který bere na vědomí miliardáři a korporace. Soudy jsou přívěsky korporací a bohatých. Tisk je ozvěnou elit, z nichž některé nemají rády Trumpa, ale žádná z nich neobhajuje sociální a politické reformy, které by nás mohly zachránit před despocismem. Jde o to, jak despocii oblékáme, ne o despocii samotnou.

Historik Ramsay MacMullen ve své knize „Korupce a úpadek Říma“ píše, že to, co zničilo Římskou říši, bylo „odklonění vládní síly, její nesprávné nasměrování“. Moc se stala otázkou obohacování soukromých zájmů. Toto nesprávné nasměrování činí vládu bezmocnou, alespoň jako instituci, která dokáže řešit potřeby a chránit práva občanů. Naše vláda je v tomto smyslu bezmocná. Je nástrojem korporací, bank, válečného průmyslu a oligarchů. Kanibalizuje se, aby bohatství nasměrovala nahoru.

„Úpadek Říma byl přirozeným a nevyhnutelným důsledkem nepřiměřené velikosti,“ píše Edward Gibbon. „Prosperita podnítila princip úpadku; příčina zkázy se násobila s rozsahem dobytí; a jakmile čas nebo náhoda odstranily umělé opory, ohromná stavba podlehla tlaku vlastní váhy. Příběh zkázy je jednoduchý a zřejmý: a místo abychom se ptali, proč byla Římská říše zničena, měli bychom se raději divit, že přetrvala tak dlouho.“

Římský císař Commodus, stejně jako Trump, byl okouzlen svou vlastní ješitností . Objednával si sochy sebe sama jako Herkula a o vládnutí se moc nezajímal. Považoval se za hvězdu arény, pořádal gladiátorské soutěže, kde byl korunován vítězem, a zabíjel lvy lukem a šípy. Impérium – Řím přejmenoval na Colonia Commodiana (Kolonie Commodova) – bylo nástrojem k uspokojení jeho bezedného narcismu a touhy po bohatství. Prodával veřejné funkce stejně, jako Trump prodává milosti a laskavosti těm, kteří investují do jeho kryptoměn nebo darují peníze jeho inauguračnímu výboru či prezidentské knihovně.

Císařovi rádci nakonec zařídili, aby ho nechal uškrtit k smrti v jeho koupeli profesionálním zápasníkem poté, co oznámil, že se ujme konzulátu oblečený jako gladiátor. Jeho atentát však úpadek nijak nezastavil. Commoda nahradil reformátor Pertinax, který byl zavražděn o tři měsíce později. Pretoriánská garda vydražila úřad císaře. Další císař, Didius Julianus, vládl 66 dní. V roce 193 n. l., rok po atentátu na Commoda, se vystřídalo pět císařů.

Stejně jako pozdní Římská říše je i naše republika mrtvá.

Naše ústavní práva – spravedlivý proces, habeas corpus, soukromí, svoboda od vykořisťování, spravedlivé volby a disent – ​​nám byla odebrána soudním a legislativním nařízením. Tato práva existují pouze ve jménu. Obrovský rozpor mezi údajnými hodnotami naší falešné demokracie a realitou znamená, že náš politický diskurz, slova, kterými popisujeme sebe a svůj politický systém, jsou absurdní.

Walter Benjamin napsal v roce 1940 uprostřed vzestupu evropského fašismu a hrozící světové války:

Kleeho obraz Angelus Novus zobrazuje anděla, který vypadá, jako by se chystal vzdálit od něčeho, nad čím upřeně přemýšlí. Jeho oči upřeně zírají, ústa jsou otevřená, křídla roztažená. Takto si člověk představuje anděla historie. Jeho tvář je obrácena k minulosti. Tam, kde vnímáme řetězec událostí, on vidí jedinou katastrofu, která hromadí trosky na troskách a vrhá je před jeho nohy. Anděl by rád zůstal, probudil mrtvé a dal dohromady to, co bylo rozbito. Ale z ráje vane bouře; zachytila ​​se mu do křídel s takovou silou, že je anděl už nemůže zavřít. Bouře ho neodolatelně žene do budoucnosti, ke které je otočen zády, zatímco hromada trosek před ním roste k nebi. Této bouři říkáme pokrok.

Náš úpadek, naše negramotnost a kolektivní ústup od reality se dlouho připravovaly. Neustálé eroze našich práv, zejména našich práv jako voličů, proměna státních orgánů v nástroje vykořisťování, zbídačování pracující chudiny a střední třídy, lži, které zaplavují naše vysílání, degradace veřejného vzdělávání, nekonečné a marné války, ohromující veřejný dluh, kolaps naší fyzické infrastruktury, to vše odráží poslední dny všech říší.

Trump, pyromaniak, nás baví, když jdeme dolů.

*

Chris Hedges, YT

Poznámka redakce Nové Republiky:

Chris Hedges především uvádí paralely úpadku historických impérií a porovnává je s činy a skutky Trampa a jeho administrativy. Asi si ani nepřipoučtí, že podobné jevy byly vysledovatelné už za předchozích amerických prezidentů. Spojené státy jsou v dlouhodobém úpadku a jejich impérium se drolí. Pozornější čtenář v textu shledá i mnohé podobnosti s českými vládami Fialy i Babiše. Žádná vize, žádné činy sloužící společnosti jako celku a občanům jako jednotlivcům. Krasořečnění a spektákly mající zakrýt mimořádný stupeň korupce a společenského, ekonomického i morálního úpadku. Exhibující herci odvádějící pozornost od narůstajících problémů a hrozeb, které slibují zničit celou společnost. Umělé hrozby a vymyšlení nepřátelé vytvoření pro zdůvodnění plýtvání, nehospodárnosti, neschopnosti a rozkrádání. Hlásné trouby upadajícího režimu v podobě zkorumpovaných médií a figurky, snažící se ničit zbytky demokracie pro svůj momentální prospěch a touhu po moci. Podaří se nám to volbami zvrátit a společnost znovu obrodit? Nebo skončíme jako jedna z malých, bezvýznamných a chřadnoucích provincií zanikajícího Impéria?