V lidstvu se pohnutky, činy a odpovědi na činy opakují, kdykoli narazíme na mentální strop. Také národy, co žijí dlouho, tak dlouho, že nakonec ani nejsou čistě těmi, ke kterým se tisíce let hlásí, národy podle krve i jen podle jména opakují své kroky i s přešlapy. Na úsvitu tisící války a tisícího prvého míru bych pro čtenáře rád zhutnil něco ze stop lidu, na kterém si čtenáři Bible ukazují lidskost i nadlidský rozhovor. Onen lid přicházel, protože chtěl, odcházel, poněvadž musel, počítal ovečky a dorůstal do civilizace. V příběhu šelmy opakovaně kousal přes hranice. V příběhu ještěrek se opakovaně schovával v rozvalinách. Nechával poušť rozkvést, ale také bral země jiným, postrkoval jinými a sám byl opakovaně zajatcem. V rámci sebe sama (i v bratrovraždě) zápasil o bohabojnost a rovněž uvěřil, že roste na krvavém sporu s jinak věřícími, nebo své spory (šalamounsky) přehodnocoval. Sám na sobě zakusil rozcestník buď směrem k ryze národnímu pojetí boha se spoustou obřadů a ambicí, nebo směrem k Bohu nad vesmírem, jehož Syn sesbíral bolesti, nad kterými v něm vítězíme nad věky a pro život bez bojů… Do jisté míry je možné psát o národech. Jejich děje jsou poučné všude, kde se vyskytují lidé. Ani podobnost motivací s následky není čistě náhodná.
Chodívám do malého domku na kávu. Nejsem častý host. Doušky si vychutnávám do výše svého příjmu. Ten nápoj není od Žida. „Jsem Hebrej,“ míní kavárník. Svůj původ (jistě i kulturní) odvozuje od Abraháma, nikoli od jeho pravnuka Judy. Žid je Judův, Hebrej je už Abrahámův. Abrahám je Hebrej podle slova a(b)var – přejít, překročit. Abrahámovi Hebrejové se posouvají, přecházejí odněkud někam. Jehova Abraháma posílá do jiné země. A vlastně do jiné víry od pozemských model směrem k Bohu nebes – vesmíru. Abrahámův tatínek modly vyráběl. Měl z toho živnost a, ačkoli věděl, že jde o hluchá dřívka, nemohl s obchodem přestat, aby ho vlivní zákazníci nesprovodili ze světa. Abrahám ve skladu model založil požár, což samo o sobě situaci nezvrátilo. Jakýsi konzum s duchovnem, s kýčem jakoby lásky nebo jakoby úspěchu narůstal. Ale, všeho do času.
Slovo mamon je hebrejsky majetek. Má babička se vyučila švadlenou u chudé Bejly. O jiných Židech sedláci nemluvili tak hezky jako o ní, o Bejle. V rámci finanční gramotnosti své děti varovali, aby nehledaly cestu k investicím přes židovskou půjčku. Vědí to včelaři, sadaři, jacíkoli zemědělci: Příroda výnosům nepopřeje a neschopnost splatit lichvu (úžeru) vezme korec půdy. Nebo i stavení? Abrahám ale od mamonu – od jedné z model odešel. Nemohl být Židem (svým vlastním pravnukem), nicméně se stal Hebrejem.
Když se pastýř David vypořádal s vyslancem Pelištejců (Filištínů) Goliášem a zamiloval se do Míkol, dcery krále Saula, dostal úkol, jak Saul doufal, hodný Davidovy smrti. Měl králi doručit sto předkožek obřezaných Pelištejců. David vyvázl, a dokonce těch Pelištejců nechal pozabíjet dvě stě a odřezané předkožky donesl Saulovi. Král Míkol vydat nechtěl, David se musí skrývat a na svou příležitost čekat na útěku. Pelištejci nebyli Semité. V časové shodě s rokem 1200 před Kristem připluli jako mořský národ (z Kréty?). Dobyli si území v Palestině mezi městy Gaza, Aškelon a Ašdad a v pásmu Gazy si vybudovali státnost. Mezi Peršany sílí hlasy, že dnes je pásmo Gazy koncentrační tábor, ale krásný a stojí za to se za něj bít. Pelištejská státnost z Davidovy doby byla nadto bohatá úrodou i možnostmi zámořského obchodu. Soudě podle jmen hodnostářů náleželi Pelištejci (jako Árijci – Indoevropané) k lidu naší skupiny. Původnější Kananejce si podrobili a podle jistých domněnek s nimi jazykově splynuli. Kananejci patřili tak, jako Židé, Arabové či Aramejci k Semitům (Šém byl Noemovým synem). Bohy mohli mít Pelištejci společné s Mykéňany, postupně u nich převládl kananejský kult boha moře. Pelištejci s Izraelity bojovali jako přímí konkurenti. Na čas hebrejské kmeny ovládli a donutili je vzdát se výroby zbraní ze železa ze stejného důvodu, z něhož si dnes Židé nepřejí, aby Írán obohacoval uran. Kdo má lepší zbraně a odhodlanější válečníky, může… Však víme, co. Pelištejce porazil až David. V porobě je pozdržel král Šalamoun, jenže po rozpadu izraelské jednoty si státnost obnovili a jejich střety s izraelskými královstvími zásobily dalších několik set let. Bolestivou ránu jim uštědřili Asyřané, Gazu vyvrátili Egypťané a po babylónském i perském vpádu mizí národ Pelištejců docela.
Bar Kochbovo povstání Židů rozprášili Římané v roce 135. Římané si pospíšili přejmenovat Jeruzalém. Přejmenovat ulici, město, zemi, jak je to lidské, příliš lidské! Římané si na staleté nepřátele Židů vzpomenuli a provincii, vlastně Judsko, přejmenovali na Palestinu. Název se udržel několik tisíc let…
Byzantinci (pokračující Římané) Palestinu rozčlenili na tři správní jednotky. Ve válkách s Araby o ně postupně přicházeli. Na perutích (mečích) islámské jednoty dorazili Arabové i do Palestiny a od sedmého století propisovali svůj genofond do míst, odkud římská porážka Bar Kochbova povstání Židy vyhnala nejdříve do středomoří na evropské i africké břehy.
A co v sedmém století zažila východoevropská step? Když slábnoucí Staré Bulharsko pohltili Chazaři, vlastníci ohromné rozlohy (tří miliónů čtverečních kilometrů) mezi Kaspickým a Černým mořem, stala se pozoruhodná věc: Mnozí z Chazarů, Bulharů, Uzů, Sarmatů i Alanů přestoupili na židovství. Židé, střežící si národnost pro náboženství, mohli právě skrz náboženskou jednotu získat novou krev (genovou sádku). Děla se konverze turkických Chazarů v ohromné nebo v menší míře? O tom dějepisci debatují.
Po proudu vlády arabských dynastií je už islamizovaná Palestina v letech 1516 až 1918 součástí Osmanské říše. Arabští velmoži zde provozovali to, co v mezinárodních uniích prožíváme ledaskde. Snažili se nadvládu Vysoké porty omezit, ne-li setřást. Egyptský Ibrahím Paša Palestinu sjednotil v odporu proti sobě samému. Není bez zajímavosti, že Britové pomohli vojenským zásahem Palestinu navrátit osmanské koruně. Osmanská moc (jen pomístně silná) nezřídka sloužila Británii jako pojistka proti Ruskému carství.
Mandátní Palestinu vlastnili Britové v letech 1920 až 1948. Velikostí se území rovnalo snu některých židovských politiků. Se slibem, že Britové udělí Arabům nezávislost za boj proti Osmanské říši, to nedopadlo dobře. Co počít tam, kde si sliby a touha po majetku odporují? Odložit situaci, nebo ji dobojovat. Dobojovává se dodnes.
Evropští sionisté do britské Palestiny proudili po tisících. Národnostní složení sedmi set padesáti sedmi tisíci místních obyvatel se z arabské většiny vychýlilo. Proti přívalu už cizorodého prvku Arabové povstali. Událost se kryje s léty občanské války ve Španělsku. Židé na oplátku povstali v letech 1944 až 1948. Britům půda pod nohama v bohaté oblasti hořela. Angličané věc předali Organizaci spojených národů, která se v roce 1947 vyslovila pro porcování Palestiny mezi Židy a Araby. Věc vyvolala občanskou válku, Britové se v květnu 1948 stahují, Židé jednostranně vyhlašují stát Izrael, do války vstupují arabské země. Po ní si Palestinu nějakým způsobem dělí Židovský stát s Jordánskem a Egyptem. Mnozí palestinští Arabové přicházejí existencí státu Izrael o majetky včetně hotelových komplexů a mnoha jiných (i luxusních) nemovitostí. Již od roku 1953 stanoví v Izraeli zákon možnost vyvlastňovat pozemky pro židovské osady a pro potřeby vojska. Později přijal izraelský zákonodárný sbor regulační zákon o zabavování půdy palestinských Arabů.
Pro tvrdost srdce, pro selhání moci navyšuje válka sázku. I tak si myslím, že z dlouhodobého hlediska nepomůže být pro nebo protižidovský (prožidovský nebo ve vězení ve verzi spíš pro Evropu), (protižidovský nebo zavřený ve verzi pro Gazu). Právě v čase blesku a hromu je nesmírně důležité, aby si tři abrahámovští bratři sedli ke společné modlitbě. A to nás vrací k prvnímu Hebrejovi, k tomu, kdo překročil stín svého otce, k Abrahámovi. Abrahám bere hůl, aby odešel od mamonu a od strachu svého otce ze smrti, pokud se obchody s modlami nebudou hýbat. Vede-li nás Bůh, na kořistech se nezastavujeme. Naše volba mezi pojmy mít a být je totiž jasná.
