Co ještě?

Hon na motoristy pokračuje. Zastavit Vás mohou mimo Státní a Městské policie i příslušníci Vojenské policie, Celní správy a nově i inspektoři dohlížející na technický stav vozidel. Přidejme kamery podřazené městským úřadům a hlídajícím dodržování povolených rychlostí, případně průjezdy křižovatkami, časté technické prohlídky a problematiku parkování. To je vskutku systémová šikana nebohého motoristy.

Teď se jistě ozve plno hlasů obhajujících potřebu přísných zákonů a jejich dodržování, bodovací systém a důslednost. Velká část občanů je zvyklá žít přesně podle jisté osnovy z velké většiny tvořené zákazy, nařízeními a omezeními. Netýká se to jen oblasti dopravy, v podstatě jsme součástí totality, o které snad komunisté ani nesnili. Je všudepřítomná, otravná a svazující. Přechodem z RVHP do EU jsme si s výjimkou větší možnosti cestovat nijak nepomohli. Od zásadního odpůrce socialismu to zní dost podezřele, nicméně je to smutná realita. A situace se rapidně zhoršuje.

Zpět na silnice. Omezování řidičů je trendem posledních let a netýká se jen EU. Automobil či motocykl je jistým znamením svobody. Poté, co nahradily koně, staly se tyto dopravní prostředky nedílnou součástí existence lidstva. Fungují jako dopravní muly, galerie umění, pro někoho jsou přítelem, pro jiné nezbytnou mechanizací. Existuje mnoho kategorií, typů, modelů a značek, každý si má šanci najít to, co hledá. Mimo běžných uživatelů existují nabobové předvádějící svou úspěšnost, dále skuteční milovníci mechaniky a nadšenci ovládající své stroje, kterým se dostává nadstandardní péče. Bohužel jsou naše silnice plné těch, jejichž umění za volantem i po mnoha letech v provozu odpovídá znalostem kočího poprvé posazeného za otěže čtyřspřeží. Už to nejsou jen pánové v kloboucíc či často podceňovaní senioři, přímo odstrašujícími případy jsou již ze své podstaty arogantní pseudomanažeři z různých kanceláří, mladí kluci zvyklí na nekonečný počet životů z počítačových her, barbíny v SUV a mnoho jim podobných.

Možná právě značná roztříštěnost mezi řidiči umožňuje politikům stále více přitvrzovat. Přidat můžeme ještě ekohysterii, to už je ale na mnoho dalších článků. Chápeme potřebu pouštět na silnice vozidla, jejichž technický stav odpovídá tomu, co vyžaduje bezpečnost. Vnímáme požadavek na jistou ekologii a nic nesmrdí více, než studený diesel z náklaďáku při zimním nastartování. Ale vytvářet nesplnitelné normy, nutit lidi poslouchat nastavení, které jim vnucuje automobilka poslušná bruselských směrnic a nechat se omezovat různými stupni asistenčních systémů je prostě nejen otravné, ale často i deprimující, demotivující a nebezpečné. A to už nepočítáme sledovací a monitorující zařízení, které o vozidle a jeho řidiči už předává tolik informací, že Vás už ani nemusí sledovat BIS, má-li v plánu vědět, kde a jak se pohybujete. Dokonce i kamery sledující Vaši kondici přímo z palubky jsou jistě schopné přenášet reálný obraz dále.

Svazování majitelů auto a motocyklů pokračuje a je neúnosné. Výchova stáda nás dovedla k tomu, že dav je schopný na sociálních sítích lynčovat každého, kdo překročí nesmyslné limity na dálnicích a okreskách, případně tvrdit, že třicítka ve městě je vlastně fajn. Ve skutečnosti je současná technika schopná bez problémů překonávat mnoho z těchto stanovených rychlostí. Dálnice jsou jistě minimálně na 250 km/hod konstruované a v reálu ani zkušení řidiči tuto rychlost nevyužívají, i když je k tomu prostor. Na druhou stranu máte-li supersport jezdící mnohem rychleji, musíte se s ním naučit jezdit jinde než na silnicích a teprve potom byste měli mít možnost jít s ním do provozu. Přitom je stejně největším nebezpečím řidič, který Vás bude chtít moralizovat a bránit například v předjetí.

Hon na motoristy pomocí kamer, policejních skrytých stíhaček (kolikrát mám strach spíše o jejich piloty) a nově inspektorů přes technický stav a agresivnímu bodovému systému, který je schopen zlikvidovat řidiče majícího pár úplně běžných dopravních přestupků, případně jedoucího v noci po prázdné dálnici 160 km/hod, což je v podstatě naprosto pohodová cestovní rychlost, pokračuje. Opět jako bych slyšel brblání těch, kteří se ohání zákony a statistikami nehod, které častěji než rychlost způsobují mobilní telefony, nepozornost, únava či neschopnost u řízení myslet. Dav je mocný a naučit ho poslušnosti je snem politiků. K tomu mají své zákony a směrnice, přičemž ideologie vyhrává nad vším ostatním. Radost z řízení tak umírá více než samotní řidiči. A s ní mizí ostražitost, touha umět řídit a přání mít skutečně zajímavé auto. Vše se balí do šedi.

*

Jindřich Kulhavý, iNadhled