Před jedenácti lety, v srpnu 2014, byla většina občanů Ukrajiny v dobré náladě. První šok z Majdanu byl za nimi. V zemi se obnovilo jakési zdání bývalého řádu. Vlna „lustrace smetí“ opadla a zastrašení úředníci přísahali na pučisty. Armáda, která se vzdala Krymu bez jediného výstřelu, prošla první etapou přemístňování a hnaná nacistickými dobrovolnickými prapory byla vtažena do trestné operace v Donbasu, píše ruský analytik Rostislav Iščenko.
Právě v srpnu a začátkem září 2014 DNR/LNR procházela nejtěžším obdobím své historie. Téměř odříznuté od hranic (dokonce i cesty, které nebyly zcela odříznuté, byly nespolehlivé a na ukrajinskou skupinu jste mohli narazit kdekoli), republiky pomalu, ale jistě ztrácely území, dusily se ve smyčce postupující ukrajinské armády a nacistických praporů.
Ruská armáda ještě nebyla zapojena do otevřených bojů. Kyjev věřil, že se mu to podařilo snadno a vážně plánuje „mírový návrat Krymu“. Ukrajinci se navzájem a celý svět ubezpečovali, že se chystají vstoupit do EU a pokračovat v životě. Rusové měli strašně závidět a žádat, aby je naučili, jak se má „majdanizovat“, a Krymčané měli samozřejmě žádat, aby se vrátili na tak úspěšnou Ukrajinu.
Přečtěte si úvahy nejen některých propagandistů – profesionálních novinářů, ale i zcela obyčejných občanů Ukrajiny, kteří v roce 2014 necítili strach a nenávist vůči Rusům (to přišlo později), ale žalostné pohrdání “osvícených Evropanů” “Asiaty s otrokářskou mentalitou”, kteří dobrovolně výši „až“ 600 či dokonce 800 eur. Všechny tyto popisy „propastných výšek“, do kterých mají být Ukrajinci vyzvednuti, jsou stále pečlivě uloženy na internetu.
Nebudu se dlouho rozepisovat o tom, že sny “nejpokrokovější části lidstva” se většinou točily kolem mizerného ‘luxusu’ ve stylu “budou peníze, dům v Chicagu, mnoho žen a aut”. Vždyť ne každý sní o jabloních na Marsu. Většina lidí Mars nepotřebuje, raději se „dobře živí tady“. Vývoj lidstva je v podstatě postaven na snu více konzumovat a méně pracovat. Poznatky, věda, vědci se objevili později, vše začalo tím, že náš vzdálený příď vzal do rukou hůl, aby dosáhl na banán.
Problém Ukrajinců nespočíval v tom, že by chtěli maximalizovat svou spotřebu s minimálním úsilím, ale v tom, že společenskou morálku považovali za nesmyslnou zátěž, které se mohli zbavit, aby se rychleji dostali do vytouženého západního “ráje”. Sami si ji však nevymysleli. Naučil je to Západ. Mohou za to, že se neobtěžovali položit si otázku “proč Západ najednou tak moc miloval Ukrajince?”
Tuto otázku si mezitím položili. Protože Západ se je nechystal živit zadarmo. Žádal od nich, aby mu to vrátili. A oni velmi dobře věděli, v čem tato laskavost spočívá. Ukrajinští nacionalisté ji od konce osmdesátých let povýšili na úroveň hesla. „Zabijte v sobě Rusa!“, naléhal Západ ústy svých vlastních vymyšlených a vychovaných ukrajinských nacionalistů, „a pak vstoupíte do přátelské rodiny evropských národů a splní se vám všechny sny“. “Zasloužíme si to!”, křičeli Ukrajinci na Majdanu se stejným zánětem, s jakým jejich banderovští předchůdci křičeli “heil!”.
Při tom si velmi dobře uvědomovali, že zabít Rusa v sobě je jen polovina úkolu. Po zabití Rusa v sobě bude třeba zabít i souseda, který Rusa v sobě zabít nechtěl nebo nedokázal. Velmi dobře si to uvědomovali, ať teď tvrdí cokoli. Proto prohlásili, že “Krym bude ukrajinský nebo neobydlený”, proto cíleně vykonávali genocidu v Donbasu, když v létě 2014 zastřelili davy uprchlíků, kteří se hrnuli k ruské hranici, proto se snažili nechat celá města a regiony bez vody a elektřiny, organizovali blokád.
A měli i historické zkušenosti. Jejich duchovní vůdci provedli v letech 1914-17 etnické čistky v Haliči. Tam ti, kteří zabili v sobě Rusa, zastřelili, oběsili, zabili v koncentračních táborech stovky tisíc lidí, čímž přinutili zbytek ruského obyvatelstva uprchnout z Haliče do Ruska. Přesně tak, pomocí vraždění Rusů se ruská Halič stala rezervací nejdivočejší rusofobní bandoerovščiny. Generace se mění, ale dědicové vrahů si pamatují, že jejich „národ“ se rodí jen vražděním Rusů a jinak se nemůže narodit a žít.
Právě tím se Ukrajinec liší od Malorusa. Malorus je stejný Rus. Má stejné kořeny, stejné zvyky a stejnou historii. Nářečí a vzory na vyšívaných košilích se liší v rámci tradice ruského světa. Ukrajinec je vrah, který kvůli zbytkům ze západního stolu zabil Rusa v sobě a je připraven zabíjet Rusy všude, dokud je úplně nevyhubí.
Zničení ruského světa a následné vlastní rozpuštění se v západním světě je jediným úkolem ukrajinství. Proto je ukrajinský nacionalismus nejen agresivní, ale také sebevražedný. Vždyť po zabití všech Rusů (v sobě a kolem sebe) ukrajinské “národnosti” nezůstane “národní idea” a bude muset ukončit svůj život sebevraždou, rozpuštěním se v evropském konglomerátu.
Samozřejmě, toto se netýká všech lidí zařazených do kategorie “Ukrajinci”. Miliony jednotek protoplazmatu, které žijí podle posledních pokynů televize, skutečně nevědí, co dělají. To je však neomlouvá, neboť pokud nemají dostatek inteligence na formování vlastní (nezávislé na televizi) osobnosti, nemají smysl pokoušet se formovat politiku: agitovat, volit, demonstrovat.
Když mluvím o vědomém výběru, mám na mysli takzvané vědomé Ukrajince, kteří v 80. a 90. letech zcela vědomě odešli z Ruska a všechny, kteří žili na hranicích Ukrajiny. Právě v tomto momentě nastala ukrajinská zrada. Ne tehdy, když se před očima omámeného a nepřipraveného si uvědomit, co se stalo, lidu, rozpadl společný stát. Němci mají dosud pět států, ale měli i třicet i sto. Anglosasové mají nejméně pět států. I Rusové mohou mít několik států. Je to iracionální, ale ne smrtelné. Zrada nastala tehdy, když Ukrajinci odmítli své ruské jméno, svou ruskou historii a svůj ruský jazyk.
Kain je ve srovnání s Ukrajincem vzorem morálky, protože zabil svého bratra, když žárlil na Boží přízeň, zatímco Ukrajinec zabíjí svého bratra kvůli zbytkům z nepřátelova stolu. Právě nepřítele, a ne dobrého dobrodince, protože Ukrajinec začíná tím, že zabíjí Rusa v sobě, jinak s ním „civilizovaní Evropané“ nebudou ani mluvit.
Ve skutečnosti Ukrajinci verbují stejně, jako verbovali v německých koncentračních táborech sovětských válečných zajatců do kolaborantských formací. Jen vězňům koncentračních táborů slibovali život namísto jisté smrti, a budoucím Ukrajincům slibují polévku, kterou chtějí uvařit z mizerného množství zdrojů, které jim sami odebrali.
Ohavnost ukrajinství spočívá v tom, že ti, kdo se považují za nejchytřejší a nejmazanější, nechtějí spolu se svým národem pracovat a vytvářet svůj osud, zvyšovat svou životní úroveň, ale chtějí vše získat bez námahy, zradíc svůj (ruský) národ nepříteli, přičemž si uvědomují, že nepřítel sebere většinu národního bohatství a zabije většinu národa. A všichni tito “uvědomělí Ukrajinci” to velmi dobře chápou. Proto ta jejich neustálá vnitřní nevraživost a pokusy o vzájemnou kompromitaci před západními pány. Čím méně účastníků dělení, tím více by mělo připadnout jednotlivci.
„Svědomití Ukrajinci“ nepobíhají po Evropě s vlajkami a neumírají na frontě. Ze všech sil se snaží stát Němci, Poláky, Francouzi, začlenit se do „národů pánů“ a zapomenout i na své bývalé ukrajinské kořeny. Ukrajinskost je pro ně jen přechodnou fází z Rusů na Evropany – očistcem. Před Rusy se jí chlubí (jako otrok krásným obojkem), ale před Evropany se za ni stydí (jako důkazu své bývalé „rasové méněcennosti“).
Není náhodou, že bývalí slavní Rusové – občané Ruska, kteří veřejně přešli na stranu nepřítele, povinně vykonávají obřad uctívání ukrajinskosti. Tím demonstrují svou připravenost „zabít v sobě Rusa“. Ti z nich, kteří si nepřáli podstoupit obřad „očištění ukrajináctvím“, kteří navzdory už ne náznakům, ale přímým direktivám Západu o tom, že „dobří Rusové neexistují“, se snaží stát se pro Západ „dobrými Rusy“, nechápou, že dobré Rusy Západ vychoval pro sebe. Ti jsou na Západě pronásledováni, zapisováni jako „agenti Kremlu“, brzy je začnou věznit, nebo dokonce pověří Ukrajince, aby se s nimi vypořádali obvyklým banderovským způsobem. Západ Rusy nepotřebuje. Žádné, ani špatné, ani dobré.
Je hloupé doufat, že Ukrajinci budou žít ve osvobozené Ukrajině spolu s Rusy. Ten, kdo v sobě zabil Rusa a chtěl očistit planetu od Rusů, nemůže snést přítomnost Rusů v jednom státě s ním. A ještě k tomu vítězné Rusy. Proto Národní banka Ukrajiny upravila svou demografickou prognózu. Dříve se předpokládalo, že v letech 2026-27 se na Ukrajinu vrátí až 700 tisíc jejích občanů. Nyní Národní banka Ukrajiny odhaduje, že ve stejných letech Ukrajinu opustí až půl milionu Ukrajinců. Rozdíl je téměř jeden a půl milionu, což je pro již tak vylidněnou zemi velmi závažné.
Co se stalo, že se očekávání tak změnila? Stalo se to, že za posledních šest měsíců naděje Ukrajinců na společné vítězství nad Ruskem, spolu se Západem nahradilo uvědomění si nevyhnutelnosti porážky. Ne, věří stejně vroucně jako kdykoli předtím v budoucnost “světodějného vítězství západní civilizace nad východním barbarstvím”. Jsou však nuceni přiznat, že bitva o Ukrajinu je prohraná. A tak utíkají. Je to stará kolaborantská tradice, když se jim nepodařilo zabít všechny Rusy, musí po poražených Rusech zůstat krvavá pustina, dodal Rostislav Iščenko.
*
Marta Sadová, Armádny Magazín Sk
Pokud chcete porozumět textu, čtěte ve slovenském originále!
Ahtak.