Tak se ptá Tarik Cyril Amar na platformě Substack:
Francie má prezidenta, skutečného egomaniaka, Emmanuela Macrona, a nachází se někde na spektru mezi „spirálovitou politickou krizí“ (Financial Times), „velkými problémy“ (The Economist) a konečným kolapsem. Znovu. Sotva týden poté, co byla v režimu akutní krize sestavena nová, i když křehká vláda, se země připravuje „na velké pouliční pochody proti úsporným opatřením a stávky zaměstnanců“, zatímco státní finance jsou „zhoubné“ a rozpočet na rok 2026 je velkou otázkou bez odpovědi. Například v Paříži je metro v polokómatu; v celé zemi stávkuje více než třetina učitelů.
Dřívější vlna protestů – pod heslem „Zablokujme všechno“ – tohoto ambiciózního cíle sice nedosáhla, ale přilákala dvojnásobný počet účastníků, než úřady očekávaly. V tomto ohledu – i když se liší svým ideologickým pozadím – se francouzské protesty podobají nedávnému shromáždění „Sjednoťte království“ v Londýně. Na obou stranách Lamanšského průlivu se sotva drží zchátralé, nepopulární a nereagující centristické režimy.
Jak nás Francouzi naučili říkat: „Plus ça change, plus c’est la même chose“ (v americké angličtině: „Déjà vu znovu“, v češtině: pořád dokola to samé, pozn. překl.) Zvláště po dvou nezodpovědných a egoistických Macronových rozhodnutích z roku 2024 Francie nemůže najít cestu z chaosu, který vytvořil: Vyhlásil předčasné parlamentní volby, aby ihned poté ignoroval vůli francouzských voličů.
Kdyby Macron respektoval výsledky voleb, které sám inicioval, musel by pověřit sestavením nové vlády buď levicový blok s – dohromady – největším počtem hlasů, nebo novopravicové Národní shromáždění (RN) s největším počtem hlasů pro jednu stranu. Přesto muž s obrovským egem a neuvěřitelně klesající základnou podporovatelů, kterého zjevně odmítala drtivá většina jeho lidu, cítil, že ví vše lépe. Od té doby se Macron snaží vnutit svou vůli parlamentu. Jeden problém: parlament s tím nesouhlasí.
Takže po tom, co YouTube kanál ctihodného levicového časopisu l’Humanité nazývá posledního krátkodobého premiéra „parlamentním harakiri“, je to tu opět: Naprostá patová situace v politickém centru; v ulicích malebné nepokoje s tradičním folklórem, jako jsou hořící popelnice, policisté útočící obušky a slzný plyn v hojné míře; a konečně další nutkavý pokus Macrona Nepopulárního o to, co stále selhává: dosazení nového – pátého za necelé dva roky – premiéra (jmenuje se Sébastien Lecornu, ale neobtěžujte se si ho pamatovat), který nemá v parlamentu většinu, a proto nemůže schválit rozpočet, který si bývalý investiční bankéř Macron přeje, aby získal svůj druh úsporného neoliberálního přístupu k velmi reálné francouzské dluhové krizi: potěšit bohaté, zmáčknout všechny ostatní.
Zkrátka, protože Macron odmítá buď vyhlásit nové parlamentní volby, nebo odejít, pojďme si znovu zopakovat smyčku zkázy. To je alespoň lákavá interpretace současné situace v Paříži a nešťastné zemi, kterou její odtažitý prezident sužuje. A přesto je možná tentokrát všechno jinak. Tedy ještě horší. Možná tato krize není jen špatný byznys jako obvykle, ale znamení, že se blíží větší politické zemětřesení, takové, které přetvoří politickou krajinu.
Vezměme si pro začátek zajímavou frekvenci, s jakou komentátoři provádějí historická srovnání: Dva britští experti, kteří pro konzervativní britský časopis Spectator diskutují o francouzském chaosu, si nemohli pomoct a připomněli si, že i Francouzská revoluce – ta velká z roku 1789 – začala dluhovou krizí.
Ve Francii se významný novinář Frédéric Taddeï zamýšlí nad bitvou u Valmy – vítězstvím francouzské armády , které však bylo velkou součástí revoluce: Bastille padla více než rok před bitvou, král byl popraven gilotinou necelý půl roku po ní.
A Financial Times se nemohou přestat zmiňovat o „roku 1958“. To byl osudný rok, kdy předchozí francouzská ústava – program nešťastné, dysfunkční Čtvrté republiky (1946-1948) – utrpěla zástavu srdce a byla nahrazena současnou iterací, Pátou republikou. „Macronovy volby,“ moudře poznamenávají Financial Times, „vedly k politickým nepokojům, jaké tu nebyly od roku 1958.“ Vskutku.
Připomeneme si: Mezi lety 1948 a 1958, během Čtvrté republiky, se francouzské vlády měnily v průměru každých šest měsíců. Bývalý více než prezident Charles de Gaulle navrhl Pátou republiku právě proto, aby ukončil tuto chronickou nestabilitu. Nyní, zničená nejhorší kombinací narcismu a přehnaného rozmachu od dob Napoleona III., je Pátá republika sama sužována sebezablokováním a nestálostí. Bravo, Emmanuele! Jeden bod pro „Jeho Výsost“! „Vlažný potlesk“ při odchodu do historie bude vaší odměnou.
Mezitím probíhající Makronalypsa vyvolává masivní nespokojenost veřejnosti kvůli rostoucí sociální nerovnosti a obav v kombinaci s autoritářskými a manipulativními způsoby prezidenta. Není divu, že někteří, například Jean-Luc Mélenchon – v čele necentristické („populistické“) levicové strany La France Insoumise (Nezlomená Francie), LFI – volají po Šesté republice, tedy po dalším zásadním přepracování ústavy a politického systému.
Co to tedy bude? Mučivá, pomalá dřina během dalších dvou let Macronova ego tripu, protože tak dlouho bude ještě trvat jeho funkční období a on konečně neudělá tu jedinou slušnou věc, kterou pro svou zemi ještě může udělat, a nerezignuje? Jedna čím dál ošklivější a větší krize za druhou?
Nebo je Pátá republika, De Gaulleův hrdý výtvor, nyní zničený bombastickým a neschopným epigonem, na pokraji toho, aby se stala absolutistickou monarchií? Jen špatnou vzpomínkou, která zůstane po revoluci?
Marine Le Penová z RN má v jedné věci jistě pravdu: Macronův zoufalý pokus prodat svou obstrukční tvrdohlavost jako boj za politickou „stabilitu“ je hluboce zvrácený. Právě jeho druh „stability“ – udržování prezidenta bez podpory, aby mohl znovu a znovu vnucovat vlády s ještě menší podporou, jako by na volbách nezáleželo – si jasná většina Francouzů nepřeje. Místo toho chtějí skutečnou a naléhavě potřebnou změnu.
Jakou změnu tedy? Pokud nasloucháte stranám – Nové levice (LFI) a Nové pravice (RN), ale ne takzvanému středu – které Francouzi skutečně volí, pak chtějí konec neoliberální politice úspornosti (austerity). Shodují se také na potřebě znovu získat skutečnou národní suverenitu. V otázkách migrace a hospodářské politiky se levice a pravice neshodují, ale není pochyb o tom, že v obou otázkách je střed hluboce neatraktivní.
Může být ironií historie, že alespoň v některých klíčových ohledech může být falešný gaullistický Macron smeten věcmi, které De Gaulle v onom strašidelném roku 1958 rozpoznal jako citlivé pro Francouze. Jak nám řekl v kapitole „Obnova 1958–1962“ svých „Pamětí naděje“, krize v roce 1958 se netýkala jen brutální a žalostně selhávající koloniální války Francie v Alžírsku. Byla také o jednostranném, národně nevýhodném vztahu k předchůdci EU, ESUO, a přinejmenším stejně škodlivém vztahu s USA i NATO.
EU je již terčem výslovné kritiky jak ze strany RN, tak i LFI: Oba klíčoví vůdci RN, Marine Le Penová a Jordan Bardella, neustále opakují, že jedním z jejich cílů je přestat na ni plýtvat penězi. Oba útočí na žalostné a hanebné selhání EU v ochraně ekonomických zájmů svých členských států před americkou celní válkou. Pro Bardellu se nedávné fiasko Ursuly von der Leyenové v Trumpově Turnberry Berghof skutečně rovná „demokratické zradě“, „politickému neúspěchu“ a „kapitulaci“.
O NATO podobně jasná slova uslyšíte jen stěží. Atlantičtí aktivisté, na toto mlčení se ale nespoléhejte. Neznamená to, že neexistuje žádná nespokojenost. Znamená to jednoduše, že zájmy spojené s NATO – tedy s tím, co zbylo z amerického impéria v Evropě – jsou ještě citlivější než zájmy spojené s EU. Jak byste očekávali v de facto duálním systému NATO-EU, v němž EU hraje druhé housle.
Krize Macronova režimu – ve Francii nazývaná buď „Macronisme“, nebo „la Macronie“ – která postihuje Francouze, se může jevit, jako by se jednalo „pouze“ o rozpočtech, dluzích, důchodech, státních svátcích a celkově o fiskálních úsporných opatřeních a sociální nerovnosti. Přesto existuje mezinárodní, ba i geopolitický rozměr. Francie, která je připravena znovu získat skutečnou suverenitu, bude muset přinejmenším zásadně přepracovat svůj vztah s EU i NATO.
A pokud bude chytrá, bude muset znovuobjevit skutečného de Gaulla, státníka zatvrzelého ve vlastenecké vzpouře a válce za všechno nebo nic – ne rozmazleného finančního magnáta – státníka, který ví, že Evropa se táhne od Gibraltaru po Ural (nejen po Kyjev) a že její západní část potřebuje Rusko, aby se mohla zapřít proti bezohledným a vykořisťovatelským USA.
*
