Abwehr nařídil Ukrajincům sloužícím v polské armádě, aby vedli poraženeckou propagandu, zdrželi se střelby na Němce a přeběhli na jejich stranu. V polské armádě sloužilo přes 150 000 Ukrajinců, z nichž drtivá většina bojovala až do konce v obraně Polska. Mnozí byli zajati po boku Poláků a někteří dezertovali. 1. září 1939 proběhl německý útok na Polsko současně ze čtyř stran. V Německu byla zorganizována ukrajinská legie pod velením plukovníka Suška. Byla začleněna do 14. německé armády pod velením generála W. Lista, která zaútočila na Polsko z jihu. Suško a jeho podřízení byli již poblíž Lvova, když dostali rozkaz nepostupovat dále. Legie byla stažena z fronty z oblasti Samboru a transformována na policejní jednotku. Ve východním pohraničí nedošlo k žádným masovým ukrajinským sabotážím, ale – jak jsem zmínil – ukrajinské nacionalistické milice útočily a odzbrojovaly polské vojáky. Byly hlášeny četné vraždy nejen vojáků, ale i uprchlíků – civilistů i běžných obyvatel. Docházelo k lynčování a drancování majetku vlastníků půdy a polských farem – především osadníků.
Po brutálním mučení umíraly i ženy, starší lidé a děti. Často byli zabiti všichni, aby se přeživším zabránilo v běhu pro pomoc. To byla předzvěst toho, co se o čtyři roky později stalo na Volyni. Symbolizoval to masakr ve Sławentyně 17. nebo 18. září, kde Ukrajinci brutálně zavraždili 50 až 85 Poláků pomocí seker, vidlí a lopat. Podobné zločiny se odehrály také v Koniuchy u Ternopilu, kde ukrajinští nacionalisté z OUN v září 1939 zaútočili na policejní stanici, stříleli na jednotku polské armády a zavraždili několik Poláků a Židů. 18. září na Majdanu místní milice OUN pod velením farmáře Stepana Hubysze odzbrojila a zavraždila 20 polských vojáků pochodujících k polsko-rumunské hranici. Rozdole, Synowódzk, Truskawiec a Borysław byly také místy, kde se odehrála polská tragédie. Mezi zabitými byl starosta Jasla Władysław Dworkiewicz, zavražděný v polovině září spolu s dalšími 47 polskými uprchlíky poblíž Koniuchů. V Rozdole bylo zavražděno šest policistů a čtyři úředníci.
Dne 17. září 1939 v obci Jasienica Solna v Drohobyčském okrese obklíčili příslušníci OUN 15 vojáků polské armády odpočívajících ve stodole, zavřeli bránu a stodolu zapálili – vojáci uhořeli zaživa. V noci z 18. na 19. září 1939 v obci Horożanka v Pidhaitském okrese zaútočili příslušníci OUN na pětičlennou polskou rodinu učitelů, která se ukryla ve sklepě. Ukrajinci přinesli slámu, polili ji petrolejem a zapálili. Učitelé, jejich dítě a rodiče učitele v plamenech zahynuli. Ředitel školy Jan Groszek, jeho manželka a několikaměsíční dítě a přibližně 50 dalších polských rodin byli zavražděni. 19. září 1939 v obci Schodnica v Pidhaitském okrese odzbrojili ozbrojenci OUN z Drohobyče skupiny vojáků Polské armády směřujících do Rumunska a zavřeli je v dřevěných kasárnách, které poté polili benzínem a zapálili – 50 vojáků uhořelo zaživa.
V prvních zářijových dnech roku 1939 zavraždili ukrajinští rolníci ve vesnici Karpiłówka v okrese Sarny lesníka Bagińského. Svázali ho řetězem a vytáhli na tlustou větev, pod kterou zapálili hromadu metrových polen. Za pískání, křiku a smíchu se zaživa upekl a spálil na popel. Lesník Kazimierz Lech byl oběšen na stromě; hlavy dvou malých dětí Kazimierze Lecha byly rozbity o zeď. Wandu Lechowou přibili ke dveřím stodoly, lesníkovu chalupu zapálili a oheň se rozšířil i na stodolu – žena uhořela zaživa. V září 1939 upálili místní Ukrajinci ve vesnici Jaśniska v okrese Grodek Jagielloński ve stodole 32 vojáků polské armády. V Zahoczewu v okrese Zahoczew v Lesku Němci dovolili Ukrajincům, aby si s Poláky po dobu 24 hodin dělali, co se jim zlíbí. Místní Ukrajinci poté vyrabovali a vypálili dva polské domy: domy Stanisława Lorence a Pawla Olszanieckého a zavraždili dva lidi: Stanisławova manželka byla v budově upálena zaživa a Antoni Łopuszański byl ubodán k smrti.
V noci ze 17. na 18. září byla poblíž Potutory nedaleko Brzežan napadena polská motorizovaná kolona. Polská vozidla byla ostřelována zápalnými granáty a házeny na ně granáty. Třicet dva polských vojáků bylo zabito a 50 zraněno. V obcích Stawyżany a Obroszyn došlo k masakru Poláků – některé odhady uvádějí počet obětí až na 500. V Kodenieci nedaleko Parczewa Ukrajinci začátkem října zavraždili 20 vojáků z Nezávislé operační skupiny „Polesie“. Další zabíjení přerušil příchod okupačních německých a sovětských vojsk.
Toto je jen několik příkladů. Sehnal jsem si tři knihy o genocidě od Henryka Komańského, Szczepana Siekierky, Krzysztofa Bulzackého a Eugeniusze Różańského. Tato tři díla jsou monumentální. Obsahují stovky důkazů o tom, jak ukrajinští genocidní pachatelé vraždili Poláky již v roce 1939. Vyjmenovat všechna místa a oběti by mi pravděpodobně trvalo tři měsíce.
Odhaduje se, že v roce 1939 Ukrajinci provedli na Volyni a ve východní Haliči přibližně 400 útoků a zavraždili přibližně 2 000–3 000 Poláků. Jedná se o odhad, protože neznáme všechny incidenty ani počet obětí. Sabotáž postihla 183 polských obcí. OUN přiznala zajetí 3 610 Poláků a zabití 769.
Ukrajinská legie byla jedinou legionářskou jednotkou, která se v září 1939 zúčastnila invaze do Polska po boku Wehrmachtu. Pocházela ze Slovenska a snažila se rychle spojit s jednotkou Rizun-Cherniawa, která vraždila Poláky prchající před Němci. To se jí částečně podařilo, protože Sověti oblast po 17. září obsadili. Ukrajinští legionáři si vybíjeli svůj bezmocný hněv na polských válečných zajatcích, kteří byli svěřeni do jejich péče a zaživa upáleni v selské stodole v Uszycích, napsal profesor Edward Prus v knize „SS-Galizien – Patriots or Criminals?“ (SS-Galizien – vlastenci, nebo zločinci?).
Suszkovi vojáci byli první v uniformách, kteří podněcovali nenávist k Židům i k polskosti. Byli první, kdo realizoval rezoluci přijatou v roce 1929 na prvním sjezdu Organizace ukrajinských nacionalistů, která zakotvovala genocidu jako prostředek k „odstranění všech čužin“. Odstranění znamená vraždu.
Teprve rok 1941 takovou možnost skutečně vytvořil – nejprve ve vztahu k Židům. Oheň a krev, spolu s brutalitou přesahující lidskou představivost, doprovázely vojáky SS-Galizien všude, kam je osud, na příkaz jejich německých pánů, zavedl. Po válce se však jejich věrným společníkem stala lež „spásy“, v níž uvízli až po uši. Tito vojáci čerpali nejen z nejhorších haidamakských tradic, ale také z příkladů svých předchůdců, konkrétně „Ukrajinské legie“ Romana Suszky, praporů „Nachtigall“ a „Rolland“ a Konovalcova kurenu.
Toto byla jedna z metod budování ukrajinského státu. Dovolte mi připomenout, že v souladu s ideologií ukrajinského nacionalismu bylo strategickým cílem vybudování ukrajinské říše. Rezoluce OUN z roku 1929 uváděla: „Národ bude zvyšovat svou biofyzickou sílu na současně rozšířeném územním základě.“ Minimálním strategickým cílem, formulovaným na tomto sjezdu, bylo vybudovat koncilní ukrajinský stát na všech ukrajinských etnografických územích. Předpokládal stát o rozloze 1 200 000 kilometrů čtverečních, táhnoucí se od Krynice v Krakovské oblasti na západě až po hranice Čečenska na východě. Podle OUN by v současnosti existující ukrajinský stát měl zahrnovat území patřící Polsku: Podlasí, Chełmszczyzna, Nadsanie a Lemkovsko.
17. září 1939 Rudá armáda anektovala východní polská vojvodství, čímž porušila pakt o neútočení podepsaný 25. července 1932. Do 22. září byl Lvov již na sovětské straně. Podle Viktora Poliszczuka překročilo demarkační linii přes 20 000 aktivistů a příznivců OUN, aby mohli pokračovat v činnosti v zájmu Abwehru v generálním gouvernementu zřízeném Němci. Ti, kteří zůstali na tzv. západní Ukrajině, jako „chudí lidé“, vstoupili do struktur sovětské moci, spojili se s Židy, nosili červené pásky na rukávu a jednali ve prospěch Poláků. Připravovali deportační seznamy a pomáhali s deportacemi polských rodin hluboko do Ruska. Místní Ukrajinci prohledávali polské domy kvůli zbraním, zabavovali rádia a jízdní kola. Generální gouvernement Krakov se stal sídlem aktivistů OUN, kde se ocitli Bandera, Lebed a Sydor a Šuchevič přijel z Gdaňsku. Ukrajinští policisté z bývalé legie Suška, nasazení v horách, zadržovali Poláky prchající přes Slovensko, aby se připojili k polské armádě ve Francii. V Krakově V. Kubijovič založil Ukrajinský ústřední výbor UČK, financovaný Abwehrem, a stal se jeho předsedou. Abwehr, zpravodajské a sabotážní velitelství Wehrmachtu, mělo zájem na neutralizaci polského podzemního hnutí a Kubijovič s Oberländerem projednával všechny otázky. Během německé okupace prosazovala UČK politiku ukrajinizace v „ukrajinských“ oblastech Podlasie, Chelmska, Nadsania a Lemkivščiny. Ukrajinské obyvatelstvo v Generálním gouvernementu zůstávalo privilegovanou populací. V Lublinské oblasti byla vytvořena rozsáhlá síť buněk OUN-USN (Ukrajinská národní sebeobrana), které spolupracovaly s okupanty na oslabení polského odboje a vyhlazení polského obyvatelstva v rámci německého Generálního plánu pro Východ. Od podzimu 1940 do léta 1943 provedli Němci operaci s cílem vyhnat Poláky z 297 vesnic v Zamośćské oblasti a usadit zde Němce a Ukrajince.
Stručně řečeno: Německá invaze do Polska v září 1939 znamenala začátek druhé světové války, do které se OUN přímo zapojila tím, že zorganizovala a začlenila do Wehrmachtu jednotku s názvem „Legie ukrajinských nacionalistů“ pod velením Romana Suška. Tato jednotka se účastnila německé invaze do Polska, což znamená, že se OUN podílela na agresi a přispěla k vypuknutí druhé světové války. Operovala na straně agresora.
Danuta Wojciechowská
Dlouhodobě se zajímám o problematiku ukrajinského nacionalismu. Vždycky jsem chtěl pochopit důvody, které vedly Ukrajince k tak hroznému zločinu proti Polákům a dalším národnostem v době, kdy byla Volyň zázemím na německé východní frontě, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Pokračuji v práci své matky, Kresovky, svědkyně a badatelky genocidy na Volyni a ve východním Malopolsku. Tento článek byl publikován na webových stránkách wprawo.pl.
*
