Britské impérium se rozpadalo tiše – Angličané propouštěli své kolonie na svobodu v klidu. Přitom vytvářeli konflikty, s jejichž řešením se elity nových států musely obracet na Londýn. Francouzi naopak nečekaně válčili – dokonce i ve vzdáleném Vietnamu, a co teprve v Alžírsku, jež bylo považováno za součást kontinentální Francie… Ale i oni se museli vzdát.
8. dubna 1962 podpořilo více než 90 % účastníků referenda ve Francii nezávislost Alžírska. Vzbouřenou provincii vyklidil právě ten Charles de Gaulle, jehož přivedla k moci armáda, aby zabránila ztrátě Alžírska.
Alžírsko bylo od počátku 16. století součástí Osmanské říše a v roce 1711 se stalo nezávislou pirátskou republikou. Dokonce i USA a Británie byly nuceny provádět vojenské akce k neutralizaci pirátů, nemluvě o Francii.
Francouzi se pokusili blokovat alžírské pobřeží v roce 1827, ale tento záměr selhal. Tehdy bylo rozhodnuto o dobytí Alžíru. Paříž vyslala skutečnou armádu – složenou ze 100 válečných a 357 transportních lodí, jež přepravily expediční sbor o síle 35 tisíc mužů. Ale i s takovými silami byl Alžír definitivně dobyt až v roce 1847.
Od roku 1848 byl prohlášen za nedílnou součást Francie, v níž byly vytvořeny tři zámořské departementy – Alžír, Oran a Konstantina.
Francouzi netvořili zpočátku mezi kolonisty většinu, ale po porážce Francie ve francouzsko-pruské válce v letech 1870–1871 přišlo do Alžírska mnoho Francouzů z Alsaska a Lotrinska, z oblastí, jež byly postoupeny Německu. Stěhovali se tam také Rusové, kteří uprchli z Ruska během občanské války. Rovněž židovská komunita se připojila ke skupině francouzských Alžířanů, kterým se říkalo „pied-noirs“ – „černonozí“*.
Francouzští Alžířané rychle dosáhli vyšší životní úrovně než původní obyvatelstvo. Přes svůj nepatrný podíl (přibližně 15 % obyvatelstva ve 30. letech 20. století, více než 1 milion lidí) se stali kulturní, ekonomickou a správní elitou země.
V polovině 20. století mělo francouzské občanství pouze asi 13 % původního obyvatelstva Alžírska. Ostatní měli občanství Francouzského svazu, který byl vytvořen v roce 1946 za účelem transformace francouzského impéria, a nemohli sloužit v řadě státních institucí. Do ozbrojených sil však mobilizováni byli.
Po první světové válce začali bohatí a vzdělaní alžírští muslimové (Arabové a Berbeři) hovořit o autonomii a samosprávě, a po druhé světové válce se objevily i požadavky na úplnou nezávislost.
8. května 1945, když ve Francii oznámili konec války v Evropě, uspořádali nacionalisté po celé zemi masové demonstrace pod hesly nezávislosti. Během střetů s policií ve městě Sétif zastřelil francouzský policista místního obyvatele. Nastalo masové vyvražďování bílého obyvatelstva. První den zabili muslimové 27 Evropanů, druhý den dalších 75 lidí.
V severní části Alžírska vypuklo spontánní povstání, jež brzy zachvátilo asi 20 měst a obcí, stejně jako mnoho horských vesnic. Zúčastnilo se ho až 50 tisíc lidí. Povstalci zapalovali farmy kolonistů, zabíjeli Evropany, útočili na policejní stanice a oddíly vládních vojsk. Úřady reagovaly nejkrutějším terorem – podle různých odhadů bylo během několika měsíců zabito 10 až 45 tisíc alžírských muslimů.
S vytvořením ozbrojených protifrancouzských skupin nebyly žádné potíže, protože v Alžírsku žilo v té době množství mladých mužů, kteří získali bojové zkušenosti během druhé světové války – desítky tisíc Alžířanů bojovaly v severní Africe, Itálii i v samotné Francii. V jejich očích však značně pohasla aura „bílých pánů“. Následně právě tito vojáci tvořili jádro partyzánských oddílů Alžírské národní osvobozenecké fronty (FLN), v níž se v říjnu 1954 sjednotily všechny skupiny vedoucí ozbrojený boj za nezávislost.
Plnohodnotná válka v Alžírsku začala v noci na 1. listopadu 1954, kdy povstalci z FLN zaútočili na několik francouzských zemědělských usedlostí a četnických stanic. Okamžik pro zahájení bojových operací byl zvolen šťastně: Francie právě prožila ponižující porážky v Indočíně a její nejbojeschopnější jednotky se stále nacházely v jihovýchodní Asii.
Pro francouzskou společnost bylo oddělení Alžírska nemyslitelné – ve Francii ho ani nepovažovali za kolonii. Ministr vnitra, který se později stal prezidentem, François Mitterrand prohlásil: „Jediným možným jednáním s FLN je válka.“ Francouzské úřady se však slovu „válka“ vyhýbaly a nahrazovaly ho eufemismem „alžírské události“.
Za počátek skutečné války se považuje masakr ve Philippeville (dnes Skikda) v srpnu 1955, kdy se povstalci poprvé dopustili masového vraždění civilního obyvatelstva (123 lidí, z toho 71 „černonohých“).
Youcef Zighoud, jeden z polních velitelů Alžírské národní osvobozenecké fronty, na začátku války prohlásil:
„Lid není na naší straně, znamená to, že ho musíme donutit (…), aby jednal tak, aby přešel do našeho tábora. (…) FLN vede válku na dvou frontách: proti francouzským úřadům a proti alžírskému lidu, aby ho donutil vidět v nás svého zástupce.“
Jacques Zeo, který sloužil v alžírském regionu Kabylie v jednotce horských střelců, vzpomínal na vesnici, jejíž obyvatelé odmítli podpořit nacionalisty: „28 žen a 2 dívky s podřezanými hrdly. Nahé, zcela svlečené, znásilněné.“ Podřezané hrdlo se v té době v Alžírsku nazývalo „kabylským úsměvem“.
Bojovníci FLN zabíjeli nejen evropské osadníky, kteří spolupracovali s úřady, ale i své krajany, alžírské muslimy („harki“- harkiové) sloužící ve francouzské armádě a zajatce. Oběťmi FLN se stali také Berbeři a Arabové, kteří podporovali Alžírské národní hnutí a další protifrancouzské skupiny – všechny byly do začátku roku 1956 rozdrceny.
Ačkoli do konce roku 1957 dosáhli Francouzi z vojenského hlediska taktického vítězství, druhou stranou mince obnovení pořádku v Alžírsku byla negativní reakce veřejného mínění na informace o rozsáhlém používání mučení za účelem odhalení teroristického podzemí.
Kromě desítek tisíc obětí na obou stranách vedla válka v Alžírsku k pádu „Čtvrté republiky“ a k návratu generála de Gaulla k moci v červnu 1958 – prakticky pod hrozbou vojenského puče. Výsledkem bylo přijetí nové ústavy a vznik „Páté republiky“. Generálové se domnívali, že národní hrdina Francie Alžírsko nevzdá.
De Gaulle zpočátku skutečně vojenské operace zintenzivnil. Podle francouzských statistik ztratila FLN od konce roku 1958 do konce roku 1959 více lidí než za předchozí čtyři roky války. Podle sovětských údajů ztratila FLN v roce 1959 až 50 % velitelského sboru. Francouzská armáda v podstatě dosáhla v Alžírsku vojenského vítězství.
16. září 1959 však de Gaulle, který nepřestával jednat s FLN a nabízel Alžírsku různé formy autonomie, pronesl projev, v němž poprvé uznal právo Alžířanů na sebeurčení.
Rok 1960 se stal „rokem Afriky“ – nezávislost získalo 17 zemí tohoto kontinentu, ale Alžírsko mezi nimi nebylo. 8. ledna 1961 se konalo ve Francii referendum, v němž se 75 % hlasujících vyslovilo pro udělení nezávislosti Alžírsku. V reakci na to založila skupina francouzských důstojníků v Madridu Tajnou ozbrojenou organizaci (OAS – z fr. Organisation de l’armée secrète), která vystupovala proti udělení nezávislosti Alžírsku.
Ve dnech 21. – 26. dubna 1961 došlo v Alžíru k „puči generálů“ – generálové André Zeller, Maurice Challe, Raoul Salan a Edmond Jouhaud se pokusili svrhnout de Gaulla a zachovat Alžírsko pro Francii. Puč však selhal, protože ho nepodpořili branci. Poté OAS přešla k teroristickým metodám, a to jak proti bojovníkům FLN, tak i vůči „nesprávným“ Francouzům. OAS zorganizovala více než desítku atentátů na de Gaulla.
V létě 1961 aktivní bojové akce v Alžírsku prakticky skončily, protože obě strany v nich neviděly smysl. V únoru 1962 nařídil de Gaulle Louisu Jocksovi, zástupci Francie v jednacím procesu, aby za každou cenu dosáhl dohody s Alžírci.
18. března 1962 podepsali zástupce Alžírské národní osvobozenecké fronty Krim Belkacem a ministr francouzské vlády pro alžírské záležitosti Louis Joxe dohody o příměří a konání referenda o nezávislosti Alžírska. Tento dokument ukončil válku a Francii ponechal na dalších 5 let vojenské základny na Sahaře, kde se prováděly zkoušky jaderných zbraní.
Dohody byly nejprve schváleny v referendu, jež se konalo 8. dubna 1962. Účast přesáhla 75 % a téměř 91 % hlasujících se vyslovilo „pro“. Z účasti v referendu byli vyloučeni alžírští „černonožci“ a místní Arabové, kteří měli volební právo. Jednalo se o přímé porušení třetího článku francouzské ústavy a mnozí dodnes nepovažují toto hlasování za legitimní.
1. července se konalo hlasování v samotném Alžírsku. 3. července 1962 de Gaulle uznal nezávislost Alžírska. Oficiálně byla vyhlášena o dva dny později.
V té době už začali ze země odcházet „černonozí“ a loajální muslimové. Alžírsko tehdy opustilo asi 1 380 000 lidí: více než milion „černonohých“, stovky tisíc arabských loajalistů, přes 42 tisíc muslimských vojáků („harki“) a desítky tisíc Židů. Ačkoli dohody počítaly s vyplacením odškodnění za majetek, uprchlíci přišli o vše. Slogan Alžírské národní osvobozenecké fronty byl jednoduchý – „kufr nebo rakev“, některým se však nepodařilo odjet ani s tím jedním kufrem.
Ve městě Oran došlo v den vyhlášení nezávislosti Alžírska k rozsáhlému masakru místního evropského obyvatelstva – bylo zabito přes tři tisíce lidí. V celém Alžírsku zabili bojovníci FLN podle hrubých odhadů na jaře a v létě 1962 asi 150 tisíc lidí (počítali se pouze muži, zatímco spolu s nimi byly často vražděny také ženy a děti z jejich rodin).
Stojí za zmínku, že aktivní materiální, vojensko-technickou a organizační pomoc poskytoval Frontě národního osvobození Sovětský svaz. V té době však nemohli sovětští vůdci tušit, že osud „černonohých“, které tehdejší sovětský tisk označoval za „fašisty a kolonialisty“, potká za tři desetiletí Rusy a další Slovany, kteří budou prchat z někdejších sovětských svazových republik.
***
* „Černonozí“ (fr. pieds-noirs, „pied-noir“) je etnografický termín označující evropské kolonisty (především Francouze, Španěly a Italy) a jejich potomky, kteří žili v Alžírsku v době francouzské koloniální nadvlády (1830–1962). Když Alžírsko získalo nezávislost, více než milion lidí z této skupiny byl repatriován do Francie.
Proč „černonozí“? Patrně podle černé obuvi prvních francouzských vojáků a kolonistů, na rozdíl od otevřené obuvi místního obyvatelstva.
Tvořili hlavní část evropského obyvatelstva Alžírska, žili převážně ve městech a měli specifickou kulturu, něco mezi francouzskou a alžírskou. Protože se ocitli „mezi dvěma kulturami“, cítili se často jako cizinci jak v Alžírsku, tak i ve Francii.
Někdy jsou nazýváni „Franco-Alžířané“.
**
Oleg CHAVIČ, zdroj
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
*
Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar a připojte své jméno a datum narození. U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz)
Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné pokud uvedete zdroj. Vážíme si vaší podpory s děkujeme.
Vaše redakce
*
Tak už nám na NR uveřejňují článek z ukrajinského zdroje!!? Ten poslední odstavec článku to potvrzuje – je silně zavádějící!!
UKRAJINA.ru není ukrajinský zdroj. Je to skupina ukrajinských novinářů, kteří uprchli před ukrajinským režimem do Ruska. Někteří z nich – nepohodlní pro režim – zakusili na vlastní kůži různé slasti a metody, používané ve vězeních současné Ukrajiny. Mohou tedy psát o Ukrajině daleko zasvěceněji než kdokoliv jiný. – Co se Vám nezdá na… Číst vice »
No a NATO osvobodilo Albánce v Kosovu a podívejte se, jak se jim za to odvděčily Albánská mafie: mocnější než NDRANGHETA. Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí. Naši DOBROSEŘI nás také zachránily před zničením totalitou.