Pozoruhodný týden! Zvláště jeho závěr. Svou skladebností v miniatuře skvěle demonstroval a ilustroval v podstatě vše, co aktuálně tvoří naši realitu. V tom zhuštění také naznačil možnosti, jak se utkat s latentním nebezpečím, jež nám jako státu a jeho národům hrozí. A pro lepší pochopení nakonec méně chápavým přidal i ukázku mezí zkázonosného triumfalismu. Protože: Dokud není hotovo vše, není hotovo nic.
Podivuhodná představení o prodlouženém víkendu začala, jak jinak, drzým hysterickým vystoupením hradní kliky – ústy své mluvící hlavy. Dějství pokračovalo názornou lekcí odpracovaného politického zázraku z britských ostrovů. A finále obstaral neuvěřitelný fotbalový zápas, který – dle pravidel klasické výstavby dramatu – přešel z peripetie do šokující katastrofy. Katarze právě probíhá.
Protože právě na konec týdne připadlo rovněž výročí Osvobození (pro rusofobní mediální korporát v čele s ČT a ČRo pouze „Konce války“), v malém se tak seběhlo vše: Třeba manipulace historií v duchu orwellovské teze, že „kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost, a kdo ovládá přítomnost, ovládá budoucnost“. Nebo drzá obhajoba sudeťácké provokace německé (bruselské) Páté kolony, která si již přestává hrát na stínování demokratických pravidel a bere to ztečí, dokud jí ještě zbývá trocha času.
A konečně i poučení, že i když už se zdá všechno vyhráno či ztraceno (podle toho, k jakému táboru kdo patří), může se stát, že v poslední chvíli zasáhne „Vyšší moc“, která v jediné vteřině vše zvrátí do opaku. A ti, kdo „vzkazu“ nerozumějí, jen konsternovaně zírají, jaké „náhody“ si s nimi pohrávají. A jen nemnozí z nich alespoň zpětně zjišťují, že „zázraky“ mají svou hlubokou logiku. Zkusme jim v tom pomoci.
Přehazovačka dle metody
Rozparáděný Petr Pavel to zahájil. Je profesionál, pokud jde o zradu či jakékoli jiné amorální jednání. Dávno ví, že něco jako názor či mravní zásady jsou jen pro slabé a bídné. Přidat se na stranu proudu, který aktuálně vítězí a dominuje, totiž zaručuje benefity a – ochranu od mocných. V dohledných dějinách nebylo slabocha, který by si to nemyslel.
Právě tak v těch časech, za nimiž jsme se v posledních dnech pro poučení obraceli: Třímilionová německá Pátá kolona složená původně z imigrantů, kteří se do Zemí koruny české přesunuli, když je jejich vlast (ještě se ani Německo nejmenovala) nemohla uživit, se stala prodlouženou paží kancléře Hitlera. Československo zevnitř oslabili – a Vůdce to pak pak silou a vojenskou mocí dokončil. Za jejich jásotu a přispění zrádné Francie a Británie (našich domnělých spojenců).
Vypadalo to na tisíciletou Třetí říši. A tak zdejší slaboši přehodili kabáty. Začali s německou protektorátní mocí kolaborovat, udávat své české spoluobčany. Za třicet stříbrných je posílali k mučení a před popravčí čety. Jenže tisíc let se scvrklo na šest, Pátá kolona Němců putovala rozhodnutím vítězných velmocí do zničené Říše (čest buď čtvrt milionu těch, kteří zůstali, protože se za velkých rizik odmítli na zničení a okupaci ČSR podílet). A naši kolaboranti a zrádci opět – v mnoha případech úspěšně – přehodili kabáty a uniformy.
Moc
S odstupem dalších čtyřiceti let je napodobili různí Petrové Pavlové. Tenhle konkrétní, hnán ambicemi, se chytil příležitosti. Aktuální Pátá kolona německých zájmů (zjednodušeně „fialová mafie“) potřebovala poddajnou loutku na Hradě. A dostala ji tam. Svou moc demonstrovala tím, že ačkoli se do té doby vyznačovala (pozdním) antikomunismem – když už to nic nestálo – najednou rozvědčická a komunistická minulost překabátěného na závadu nebyla.
A on pochopil. A dal se – dle instrukcí – do boje. A protože Pátá kolona vládne většinou korporátních médií a jeho intelektuální obzor je „lampasácky“ omezený, uvěřil, že už je dobře. Že si může dovolit vlastně cokoli. Nerespektovat ústavu při jmenování členů vlády. A naopak – protože si najmenoval ústavní soud, je přesvědčen (patrně i domluven), že ho parodie na soudní moc podrží při dalším rabování ústavy na úkor vlády.
A tak neobyčejně drze vyjel po premiérovi, že přišel o pár minut později (když mu předtím odmítl schůzku posunout). A nakonec triumfálně prohlásil, že pokud mu vláda nedovolí odejet udělat skandál na summitu NATO, obrátí se na svou kliku najmenovaných nevolených spoluspiklenců (kde jinde než) v Brně.
Tam se totiž – v domovské obci Petra Fialy (a valné části jeho mafiánské bruselsko-ukrajinské vlády) – formuje k dalšímu úderu proti republice zdejší chapadlo sudeťácké Páté kolony. Pozvali je k cirkusu při otevřeném revanšistické vystoupení (opět mocných) odsunutých Němců.
A Pavel – v další nové roli zrádce republiky – stojí jako nejvyšší ústavní činitel svou podporou v jejich čele. Za dalších (kolikátých už!) třicet stříbrných horuje pro prodej republiky německým Spojeným státům evropským. A je z toho celý rozparáděný, protože cítí, kde je moc.
MOC MOC MOC napsal bílou barvou jakýsi nekolaborující vlastenec na zeď podloubí u Václavského náměstí. Stalo se tak ve dnech, kdy aktuální moc v devětašedesátém docela brutálně potlačila připomínku prvního výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Kolaboranti se pak snažili ten nápis opakovaně zamazat vápnem – ale on nakonec vždycky znovu vylezl na světlo Boží. Asi jako důkaz pravdivosti písně Karla Kryla: „...však vápno neseškrábem / když myslí na duši.“
Zápas č. 1
V Britských komunálních volbách během téhož víkendu jednoznačně zvítězila Reformní strana Velké Británie jejího zakladatele Nigela Farage. Na hlavu porazila jak vládnoucí lauboristy (socialisty), tak opoziční „konzervativní“ torye (rovněž socialisty, jen pod jinou značkou).
Připomeňme, že Farage je skutečný otec Brexitu. O nutnosti odchodu Británie z EU mluvil už několik desetiletí. Moc a mocní se mu zpočátku smáli a ťukali si na čelo. Nevzdal to. Zvolili ho do Evropského parlamentu, kterým pohrdal (ale využil ho jako vhodnou tribunu odporu). Tam jim přímo do očí opakoval, že nejde o parlament, ale potěmkinovské kulisy německé moci.
Právě té, o níž – v okamžiku Gorbačovova souhlasu se sjednocením Německa – premiérka Thatcherová prohlásila, že tím skrze Brusel vzniká Čtvrtá říše. Také ji kvůli tomu britská Pátá kolona německého Bruselu odstranila.
Ale Farage se nevzdal. A byl dostatečně přesvědčivý a charismatický, že se ho MOC začala bát. Hrozilo, že jí převezme (konzervativní a vlastenecké) voliče, a tak, aby ho umlčela, souhlasila s vypsáním referenda. Byla si jista, že prostřednictvím korporátních médií jeho výsledek zmanipuluje. Jak to dopadlo, víme.
Po posledních parlamentních volbách se dostal k moci socialista Kier Starmer. A skrze válku Západu proti Rusku na Ukrajině (kterou ostatně vládnoucí moc na Ostrovech v osobě Borise Johnsona) rozpoutala, se začal opět přibližovat k EU. Brexit se soustavnou politickou erozí drolil.
A Farage se vrátil. Umožnil vlastencům, aby se projevili – protože žádná z „velkých“ stran je nereprezentovala. A za vydatné pomoci mediálního korporátu – v čele s prolhanou veřejnoprávní BBC – se zdálo, že vlastně už ani žádní nejsou. Nebo jen bezvýznamná „extremistická“ hrstka. Teď vyhráli komunální volby. A nejpozději za dva roky (pokud „padlý“ Starmer nevypíše volby předčasné) nejspíš Farage usedne do premiérského křesla.
Zápas č. 2
Ten se odehrál na fotbalovém trávníku v Praze. Již domněle vítězná Slavie potřebovala na svém stadiónu porazit Spartu – a tak se stát vítězem ligy – bez ohledu na zbývající utkání. A fakticky převzít nad českým fotbalem MOC.
V tom zápase se děly podivné věci. Nejprve vedla Sparta. Pak během jediné minuty Slavia „zázračně“ vyrovnala a hned dala vedoucí gól. Potom jí ovšem vyloučili patologicky zákeřného hráče s chorým mozkem. A Sparta se hnala za vyrovnáním. Jenže branka Slavie se příznivcům letenských zdála jako očarovaná temnou mocí.
A když do konce zbývaly čtyři minuty, stalo se neuvěřitelné: Stovky fanoušků Slavie vtrhly na trávník, protože se již nemohli dočkat veřejného ponížení věčného soupeře. Inzultovali jeho hráče – a zápas se nedohrál. A skončí patrně prohrou Slavie a dalšími tresty. Možná se sešívaní vítězství v lize nedočkají. A těžce zaplatí.
Prostě: Na poslední chvíli se všechno zvrtlo. Tolik peněz! Tak silná sportovní lobby. Tolik moci na dosah. A najednou je – „jako zázrakem“ – všechno pryč. Protože dokud není hotovo vše, není hotovo nic. A mocní se mohou v jediném okamžiku zhroutit z triumfalistické peripetie do katastrofy – podle dávných zákonů dramatu.
On ten svět funguje totiž nejspíš ještě trochu jinak. Například tak, že nejsilnější je ve skutečnosti nejslabší. Proč? Mnozí tuší. Mnozí nad tím jen nechápavě vrtí hlavou. Zázraky se přece nedějí. Vždyť i život je jen „náhoda“.
Co z tohoto učebnicového víkendu dokáže přečíst Andrej Babiš? Co jeho kámoš Petr Macinka? A hlavně, co z toho odvodí autentičtí představitelé vlastenců Tomio Okamura, Jindřich Rajchl, Zuzana Majerová a Libor Vondráček?
Ostatně soudím, že Evropská unie musí být zničena.
*
Petr Hájek, Protiproud
