Starosta jihočeského Písku na radnici ten den vyvěsil českou, americkou a sovětskou vlajku. A protože rigidní zákon o zákazu propagace komunismu, který minulý rok zavedla Fialova vláda, neumí rozlišovat mezi propagací a pietou, dočkal se starosta Písku telefonátu policie. Sundat, nepropagovat, zařadit se, nevyčnívat. Pan starosta se přizpůsobil po svém a sundal se sovětskou vlajkou i tu americkou.
Pak celý proces velmi pěkně popsal na Facebooku. „A tak jsme v podvečer zahraniční vlajky sundali. Ne ze strachu, ale z principu. Pokud si totiž nemůžeme důstojně a bez asistence policie připomenout 144 000 sovětských vojáků, kteří padli při osvobozování naší země, nebudeme dělat výběrové politické divadlo. Buď si připomínáme historii celou, nebo si na tu pietu jen hrajeme,“ napsal, mimo mnoha dalšího podnětného, písecký starosta Michal Čapek. Škoda, že se starosta Písku nerozhodl spíš neuposlechnout a nechat věc dojít až k soudu. Tam by se aspoň Fialův zákon dodělal a pieta by se, snad, přestala trestat. Víte, on když je zákon špatně napsaný, není výsledkem právo, ale vytváří se prostor na kádrování. Toho jsme byli svědky teď v Písku.
I média perlila v Den vítězství s nádechem poraženeckého plátce hypotéky, který i kdyby nechtěl, tak musí. „Nekradli jen hodinky, vzali celá města. Sověti je na 50 let vymazali z map,“ napsal v den výročí konce války Radomír Dohnal pro iDnes a iDnes to publikoval. Dobré načasování na den, kdy máme v kalendáři zapsaný státní svátek, kterým si máme připomínat osvobození. A to osvobození, co si budeme nalhávat, převážně z rukou Rudé armády a jejích 144 tisíc padlých jen na území naší země. Těm se ve stínu současnosti klanět v pietě nebudeme. Jak komické. Jak směšné.
Radomír Dohnal ve svém textu popsal historii dvou hraničních měst v Polsku, z kterých se později stala města duchů, protože měla tu smůlu, že se na hranicích ocitla. Dlouhodobý proces bez pevného usazení v kalendáři, který se ovšem musel, doba to žádá, publikovat v pietní den osvobození. Historie má své stíny, válka je těch stínů plná. Ale je fascinující, že jeden z hlavních deníků ČR dá jako hlavní téma Dohnalův text na výročí porážky ideologie, která si vytkla za cíl vyhlazení „podřadných“ Slovanů, tedy i nás.
Přijde mi to zvláštní. Těch 144 tisíc lidí, Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Uzbeků, Kazachů, Gruzínů, Ázerbájdžánců, Arménů, Tádžiků, Turkmenů, Kyrgyzů, Tatarů, Baškirů a mnoha a mnoha dalších národností, mělo své životy, své rodiny, své lásky, ale dobou byli zahnaní do naší země, kde jim osud nakreslil náhrobek při osvobozování českých zemí od tyranie hitlerovského Německa.
Těch 144 tisíc mrtvých neobhajovalo Putinovu válku na Ukrajině. To jen z nás se staly oběti naší vlastní propagandy a nenávisti dneška. Těch 144 tisíc mrtvých si naši lhostejnost nezaslouží. Zaslouží si pokornou vzpomínku. A důstojnou pietu. Dodali jsme frašku. A tou fraškou jsme nepohaněli jen Rusy, ale i tu plejádu padlých z dalších národů Rudé armády. Včetně padlých Ukrajinců (však české země osvobozoval hlavně 1., 2. a 4. ukrajinský front, v kterých byly statisíce Ukrajinců, i na jejich památku kydáme hnůj dneška). To je poraženeckého cynismu, až by člověk zaplakal.
Ale ono je to u nás „na Západě“ vlastně zvykem. Projektujeme dnešní hodnoty na minulost a boříme sochy, ničíme naši historii, protože byla nekorektní, málo progresivní, v našem případě pak příliš ruská. A když jsme u toho strhávání soch. V tom máme jako Češi velkou praxi. Však v Litoměřicích strhli pomník Rudé armádě, na Praze 6 dlouho před válkou strhli Koněva, v Přibyslavi na Havlíčkobrodsku sundali rudoarmějce s tím, že něco takového přece nemůže vítat Ukrajince uprchlé z Ukrajiny.
A ono to boření soch rudoarmějců je vlastně jen ubohým vyjádřením naší lokajské letory. Přesuňme se trochu jižně od Brna. Vídeň, náměstí Schwarzenbergplatz. Na něm stojí majestátní dominanta sovětského realismu. Heldendenkmal der Roten Armee, tedy Památník hrdinů Rudé armády. Po začátku války na Ukrajině zaznívaly hlasy, že by se měl strhnout. Což Rakušané rezolutně odmítli. A to pod myšlenkou „Pieta za mrtvé není souhlas s živým carem“.
Rakušané jsou v tomhle mnohem větší pragmatici než my. Oni vědí, že kdyby začali škrtat v historii tam, kde se jim to zrovna nehodí, brzy by nemuselo zbýt nic, o co by se mohla opřít jejich vlastní neutralita. Je to přesně ten rozdíl mezi námi, kteří se neustále snažíme zalíbit tomu, kdo zrovna drží taktovku, a jimi, kteří si hýčkají svůj obraz spolehlivého partnera, co drží slovo i tehdy, když je to sakra nepohodlné. U nás je bourání soch bráno jako projev svobody a odvahy, ve Vídni by to brali jako porušení ústavy a ohrožení státních zájmů (dle Rakouské státní smlouvy z roku 1955).
My se bojíme, že když tam ta socha zůstane, budeme vypadat jako něčí slouhové (přitom jsme stran péče o pomníky rudoarmějců vázaní dosud platnou Smlouvou mezi Českou republikou a Ruskou federací z roku 1993). Rakušané vědí, že jsou Rakušané, a jedna socha rudoarmějce na tom nic nezmění. My jsme prostě… příliš malí a nesebevědomí, aby nám něco takového došlo. A tak se, jak je naším zvykem, lokajsky ohneme. Je mi tahle česká specialita krajně odporná, přiznávám.
V Rusku Den vítězství berou velmi vážně. Za druhé světové války zemřelo 27 milionů vojáků i civilistů. Byla to doslova genocida národů Sovětského svazu prováděná s odpornou brutalitou, která se dotkla každé rodiny. Genocida, která se propsala velmi silně do mysli prakticky všech. Je pravda, že Rusko z Dne vítězství udělalo kult a součást své politické propagandy dneška. Podobně jako Američané ze svého Dne nezávislosti. Ale na tom vlastně není nic špatného. Duch národa se staví na jeho historii, na jeho prohrách i výhrách. I na mindrácích.
A tady je potřeba se trochu víc rozkročit. Historické mindráky. My, jako Češi, jsme si na nich postavili celého národního ducha. Naši identitu. Bití, utlačovaní, onásbeznásovití, pokoření. A podle toho vypadá i naše politika. Lokajská nátura, která doma nebo v hospodě hřímá, u stolu mezinárodního pak tiše souhlasí a plní rozkazy. A to nezávisle na složení Strakovky.
I Němci mají své mindráky pocházející z druhé světové války. Již mrtvá, doufejme, že mrtvá, odnož Sudetoněmeckého landsmanšaftu Witikobund k výročí Mnichovské dohody napsala: „Tímto je nepřirozená hranice, která byla v roce 1919 tažena přes německé osídlení, která oddělovala Sudety od Slezska, Saska, Bavorska a Rakouska proti právu na sebeurčení národů. Sudetské německé obyvatelstvo ve své drtivé většině považovalo toto sjednocení za skutečné osvobození.“ Ale mindrák z toho, že se pokusili vyhladit půl Evropy, u Němců zatím převažuje.
A své mindráky má i Rusko, které si po prožití sakra horkého 20. století mohlo a chtělo sednout ke společnému stolu národů, ale bylo odmítnuto. A tak 90. léta 20. století začala psát další část ukřivděné historie, kde Rusku narostl obrovský mindrák toho, že je brané jako velmoc číslo dvě, navíc velmoc, které se spíš zažilo označení benzinka s atomovkami.
Když se Václava Havla po revoluci v USA ptali, zda chce nějakou pomoc Československu, odvětil, že chce, aby bylo pomoženo tehdejšímu Sovětskému svazu. Nejspíš aby se Rusko znovu nepropadlo do toho, v čem vězí teď. V jistém druhu carismu. Ten carismus si nevypěstovalo z nadšení pro mírnou či brutální tyranii (takové přesvědčení je… hm, předsudečně nenávistné), ale chováním zbytku světa, jeho odmítáním přivítat Rusko v kruhu demokratických zemí. USA devadesáté i nulté roky chtěly využít k podrobení Ruska, nikoliv k pomoci. Aby ne. Z geopolitického hlediska chtěly USA nepřehlédnutelně dominovat. A tam silné Rusko v roli rovnocenného partnera nemělo svou roli.
Tím vznikl nepřekonatelný mindrák – nejsme vítáni, nejsme chtěni. A s tímto mindrákem umí současná věrchuška Ruska mistrně pracovat. Ostatně, příliš práce jí to nedá, protože Rusové skutečně nejsou vítáni a nejsou chtěni. A to ať po začátku války na Ukrajině, tak i dávno před ním.
Kdybych byl Rus a v pátek se podíval na česká média, jen mi to potvrdí to, co do mě Putinův režim cpe horem dolem. Jsme nepřátelé, nejsme schopni komunikace, hodnoty jsou zcela rozdílné. Upřímně, kdyby proběhla pieta na Den vítězství i se sovětskou vlajkou a vzpomínkou na těch 144 tisíc padlých, nezhřešili bychom nijak ve svém odsouzení nynější války na Ukrajině. Naopak, kdybychom na tu pietu pozvali jak ruského, tak i ukrajinského vyslance v ČR (protože Rusů a Ukrajinců při našem osvobozování padlo nejvíc), byla by to symbolická výzva k usmíření i nynějších vášní.
Boříme sochy, jako by se tím dala vymazat krev z polí druhé světové války, ale jen tím betonujeme ty mindráky na obou stranách. Ke všeobecné škodě.
Nakonec si neodpustím ilustrační video, karikující tu naši nenávist bez rozmyslu. Nemůžu si pomoct, já tam vidím všechny ty Dohnaly, Foltýny, Fialy… A jak si je tam představím, chechtám se a chechtám. Však je také čemu.
*
Štěpán Cháb, Krajské Listy
Foto: Vytvořeno za pomoci AI Hailuo
Popisek: Socha rudoarmějce unášena dobou do depozitáře
Zakazovat vlajky, které nás osvobozovaly a pořádat u nás sudetoněmecké provokace, to je ta nejskvělejší propagace doby předlistopadové. Tehdy se totiž takovéto perverzárny dít nemohly.
Ano jsme stát s největším procentem DOBROSERŮ na světě a proto to odserem.