Ukrajinská vize historie, která se vynořuje jak z narativu úřadů, tak ze stovek tisíc příspěvků obyčejných Ukrajinců, spočívá na dvou základních lžích, z nichž však vyzařuje také obzvláště cynická bezostyšnost.
Značná část Ukrajinců nepopírá, že Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) vraždila polské civilisty. Dojem, který to však vyvolává, se Ukrajinci snaží zakrýt fiktivní symetrií – jako by polská Národní armáda (NA) stejným způsobem a ve stejném rozsahu vraždila ukrajinské civilisty. Toto zneužívání názvu NA je přitom dalším důkazem historické neznalosti na jejich straně, protože na Volyni v roce 1943 byly polské podzemní struktury početně slabé, roztříštěné a bez větších zásob zbraní, zatímco proti UPA často vystupovaly improvizované sebeobranné skupiny obyvatel. Zmiňuji Volyni, a zde je další nepravda, Ukrajinci se snaží omezit tuto záležitost územně na tento kraj, ačkoli se genocida táhla i v následujících letech a především územně zasahovala do krajů Tarnopolského, Stanisławovského, Lvovského a Lubelského, včetně oblastí na dnešním území Polska.
Druhá základní lež ukrajinského výkladu nám prozrazuje ještě více. „A co ti Poláci dělali na Ukrajině?“ – v tomto duchu nám odpovídají Ukrajinci, od zaměstnanců jejich Institutu národní paměti až po průměrného Oleksije na sociálních sítích. Je to samozřejmě projev povědomí, které teprve nedávno formovala ukrajinská ideologie, podle níž v roce 1918 existovala nějaká Ukrajina, ukrajinský národ v současné podobě, jehož území bylo „okupováno“ Druhou republikou.
Není to nic neobvyklého. Mnoho mladých národů, které se definitivně vyformovaly až ve 20. století na územích patřících historickým státům jiných národů a které za své současné hranice vděčí nikoli sobě, ale působení vnějších sil, v tomto případě Josifu Stalinovi a Rudé armádě, promítá do minulosti své současné stavy povědomí a identity. Zde lze zmínit i současné Litevce s jejich přesvědčením o „okupaci“ Vilna (Vilnius, dnešní Litva) a Vilenského kraje Druhou republikou.
Když se však nad touto druhou ukrajinskou lží zamyslíme, prosvítá z ní jistý barbarský šovinismus. Předpoklad, že když Polsko „okupovalo ukrajinská území“, bylo ve jménu ukončení této „okupace“ přípustné vyvraždit do posledního každého Poláka jako jejího neodmyslitelných pachatele. Starce, ženy, děti. Samozřejmě málokdo na Ukrajině tuto souvislost vyslovuje přímo, ale pokud se „polskou okupací“ ospravedlňuje glorifikace UPA, pak to s ohledem na její činnost znamená morální přijetí takové logiky. A je těžké brát vážně tvrzení polských ukrajinofilů, že v době internetu a intenzivní debaty Ukrajinci nevědí, co se dělo na Volyni a ve Východní Malopolsku během druhé světové války. Mnozí z nich to vědí, jenže, jak se ukazuje, považují to, co se stalo, za ospravedlněné těmito dvěma intelektuálně i morálně falešnými předpoklady.
*
Krystian Kaminski – člen hlavní rady Národního hnutí, bývalý poslanec Sejmu Polské republiky, Myśl Polska
*) Národní armáda (Armia kraiowa) – polská nacionalistická ozbrojená podzemní organizace, bojující proti německé okupaci. Čítala až 400 000 členů a byla napojena na polskou londýnskou exilovou vládu. Některé její formace bojovaly i po osvobození, tentokrát proti sovětské armádě.
