Jubileum projevu Vladimíra Putina na Mnichovské konferenci o bezpečnosti 2007 a dnešek

Dnes uběhlo patnáct let ode dne přednesení projevu na Mnichovské konferenci o bezpečnosti Vladimírem Putinem . K epochální události došlo 10. února roku 2007. Převratným se tento proslov stal proto, že zahájil novou epochu – epochu obnovení Ruska jako velmoci.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Právně sice bylo tehdy Rusko mezi velkými, ale skutečně se jeho samostatná politická role Západem neuznávala.

Na Rusko se dívali jako na něco svým významem menšího než Německo, ale s atomovými zbraněmi. Trpěli ho jako člena ze “sedmičky” přetvořené “osmičky”, zvali ho na různého druhu západní večírky, ale výhradně za účelem spolehlivé kontroly. Zároveň pokračovalo rozvinování NATOvské infrastruktury u ruských hranic, a také obsazení postsovětského prostoru pomocí barevných revolucí (v roce 2007 se režimy Saakašviliho a Juščenka nacházely na vrcholu rozvoje).

Dnes se Mnichovský projev čte tak, jako se připomínala v dubnu roku 1945 výzva z roku 1941 “Bratři a sestry …”. Rozdíl spočívá pouze v tom, že slavná řeč Stalina byla odpovědí na agresi, kterou nepřítel začal v jím (nepřítelem) zvoleném okamžiku, Putin však ohromil na vavřínech odpočívající Západ, když oznámil úmysl Ruska provádět nezávislou zahraniční politiku a osobně vybral dobu a místo.

“Přátelé a partneři” dokonce ne všichni a ne hned uvěřili v takovou drzost. Pouze někteří posluchači v Mnichově (jako byl nebožtík senátor McCain) dělali strašné grimasy a skřípali zuby, většina se shovívavě pochechtávala nad naivním domorodým lídrem, který říkal cosi o “právech”. Vždyť všechno dobře chápe, sám to přece říká: “Celý systém práva jedno státu, především, samozřejmě, Spojených států, překročil své národní hranice ve všech sférách: i v ekonomice, i v politice, i v humanitární sféře je vnucován jiným státům”. A přitom trvá na jakési samostatnosti.

A hrdý Západ, v čele se Spojenými státy, se dál pohnul svou cestou. Konkrétně, rozhodl se “obnovit územní celistvost Gruzie” ozbrojenou silou.

Porážka gruzínské armády v pětidenní válce neměla vystřízlivující vliv. Na Západě se rozhodli, že s Adžárií se to přece podařilo, ale v Osetii se Gruzínci prostě přenáhlili – příliš brzy přiznali, že sami zaútočili, ba ještě také rozvinuli bojové akce proti základně ruských mírotvůrců. Holt, USA dospěly k závěru, že nic strašného se nestalo: Gruzie je na místě, Saakašvili také, Abcházie a Jižní Osetie – ne bůhví jaký přínos pro Rusko, tím spíše, že se dokonce ani nestaly součástí jeho struktury, ale byly Moskvou pouze uznány nezávislými. Příště je třeba operaci připravovat důkladněji,  rozhodli se ve Washingtonu.

A připravili. Na Ukrajině. Velmi důkladně. “Národ, který povstal” spolu s “legitimním parlamentem”, podpořený vedením všech regionů svrhl “krvavého tyrana”. Zabít ho nestihl, protože “tyran” utekl do Ruska. Ale to docela zapadlo do americké verze událostí: “krvavý tyran” spolu s “autoritativním Ruskem” brání “evropskému národu” přimknout se k “rodině svobodných národů” v podobě EU a NATO. Nejen to, vystrašený, když se střetl s hromadnou zradou svých spolubojovníků, morálně zlomený Janukovič se dokonce nemohl zachytit o Krym a pokusit se zorganizovat odpor s ruskou podporou. Jeho chráněnec na Krymu (Mogiljov) se sklonil před majdanem, jako také všichni zbývající gubernátoři, ani většina ministrů nezareagovala na nabídku přesunout se na poloostrov z odbojného hlavního města.

Takže obsazení země proběhlo z hlediska amerických technologů bezchybně. Rusko by muselo reagovat buď vstupem vojsk (v souvislostí s nímž by zorganizovali pár tisíc dalších “hrdinů u Krut” *) a přiměřeně by upravili veřejné mínění Západu), nebo faktickým souhlasem na rozšíření americké sféry vlivu po dolní Don, uzavírající Černomořskou flotilu v Novorossijské základně a vytvářející podmínky v případě jakékoliv vážné krize pro okamžité odříznutí  Severního Kavkazu a dolního toku Volhy s výstupem na kazachstánskou hranici od Ruska (a dále Kazachstán – brána na Sibiř a Dálný východ).

USA plánovaly jedním pěkným tahem udělat kříž na ruských ambicích a tečku v historii Ruska. A tu se přihodil Krym.

Náhle přešel malý poloostrov během několika hodin pod ruskou kontrolu. Strategický význam Krymu, vznášejícím se současně nad vodami Černého moře a pevninskou Ukrajinou, zrušil jeho obsazení Američany. Jakékoliv seskupení instalované na Ukrajině se v takové situaci ocitalo od počátku s odříznutými komunikacemi. A budiž by Rusko prostě podpořilo tam vytvořené jakési “lidové republiky”, ale ono připojilo Krym, který se stal součástí ruského území. Moskva tak od počátku dala najevo, že její postup na poloostrově nepředpokládá žádné obchodování, že rozhodnutí má nevratný charakter a nebude za žádných podmínek odvoláno.

Bylo to naprosté fiasko dokonale propočítané a přesně naplánované operace na obsazení Ukrajiny. USA zůstaly s nikomu nepotřebným bídným nacistickým haraburdím v rukou, rozčilujícím Evropu a vnášejícím dodatečný rozbroj ve vztazích Washingtonu a jeho evropských spojenců. Čím déle zůstávaly na Ukrajině, tím horší se stávala jejich pozice, a odejít beze ztráty tváře z pouze obsazené země nemohly. Znamenalo to přiznat, že tři desetiletí práce všech politických struktur Washingtonu a desítky miliard dolarů byly utraceny nadarmo.

Když prohrály sankční válku, což dodatečně oslabilo americké pozice v Evropě, USA se rozhodly oplatit porážku a částečně obnovit strategický význam Ukrajiny prosekáním k ní koridoru přes Bělorusko. Ovšem, nebylo by to tak efektivní, jak na jižním křídle, ale perspektiva blokování Ruska na severním a centrálním úseku se rýsovala velmi jasně, a “planoucí hranice” od Narvy po Mariupol byla pouze trochu horší než varianta průlomu do Střední Asie přes Azovsko-Kaspickou bránu. Při této variantě bylo možné s pevným týlem a spolehlivými komunikacemi instalovat i útočné skupiny v oblastech Narvy, Vitěbska, Mogiljova, Gomelja, Gluchova, Charkova. A uvažovat i o dalším rozšíření NATO.  “Frontové” Polsko se  okamžitě stávalo hlubokým týlní prostorem.

Ale puč v Bělorusku Putin neumožnil dokonce ani nabrat mu sílu, hned varoval, že Rusko je připraveno poskytnout rozsáhlou vojenskou pomoc, bez ohledu na reakci Západu (dokonce i když bude nutno se střetnout s ozbrojenými silami některých zemí NATO). To, že Lukašenko dosud nemůže dosáhnout všenárodního konsensu v rámci konsolidace běloruské společnosti je problém bídné kvality místních propagandistů a vedení, ale v politickém plánu Putin Bělorusko stabilizoval a přikryl před nebezpečím vnější agrese.

Pokus o kazachstánský puč byl už podle všeho tvořivostí místních prozápadních klanů, ztrácejících moc a vliv, ale snažících se získat vnější podporu díky vystoupení. Byl zlikvidován dokonce rychleji, než běloruský. USA prostě nestačily pochopit, co se děje a alespoň něco prohlásit ve věci “povstávajícího národa” a evropských hodnot, odpradávna láskou zahrnovaných Kazachy.

Jak vidíme čím dále byla reakce Ruska rychlejší, tvrdší, a výsledky této reakce jsou pro USA stále smutnější. Přitom údery byly zasazovány bodově, tak, abychom se nenechali zatáhnout do vysilujících procesů, vyžadujících nadměrné čerpání zdrojů. Rusko nechávalo USA ukazovat svaly po celém světě, hádat se s kýmkoliv, zatahovat se do stále nových konfliktů. Samo však sílilo a rozšiřovalo kontrolu nad strategicky důležitými body.

Kromě zmaření prakticky všech amerických operací na postsovětském prostoru s nevelkými silami , Rusko po roce 2014 zachránilo, zachovalo a nově přebudovalo Sýrii, získalo možnost budování na jejím území svých námořních základen  a vojenských kosmických sil dostatečných k tomu, aby mohl být ovládán Suezský průplav. Spolu s Íránem Rusko kontroluje Perský záliv, a spolu s Íránem a Čínou Rudé moře. Všechny krátké cesty z Asie do Evropy, všechny základní zdroje dodávek energetických nosičů na Západ jsou ovládány Ruskem, Íránem a Čínou a mohou být kdykoliv přetnuty. Paralelně si Rusko a Čína aktivně osvojují Afriku a Latinskou Ameriku. Obchodní cesty a zdroje surovin přecházejí pod kontrolu Moskvy a Pekingu.

Všeho toho bylo dosaženo nenápadně za poslední patnáct let, bez zvláštního napětí, bez odčerpání zdrojů pro vnitřní rozvoj země. Přičemž, pokud se na Západě stále zavírají podniky, chřadne byznys, a v posledních letech už začalo odtékání mozků do Ruska, tak Kreml, bojující na politické, informační a diplomatické frontě (někdy i s omezeným použitím vojenské síly) proti koalici nejbohatších zemí, jejichž celkové vojenské rozpočty tvoří tři čtvrtiny světových nákladů na obranu, nejen nad nimi vyhrává  v boji o globální prvenství, ale neobětuje kvůli tomuto zisku možnosti vnitřního rozvoje, a otevírá v Rusku nové závody, loděnice, přístavy, rozpracovává unikátní technologie, rozvíjí zemědělství, atd.

Právě tato politika seřízená do posledního mikronu **) dovedla Rusko za patnáct let od úsměšků v sálu Mnichovské konference jako odpovědi na Putinův požadavek rovnoprávnosti k tomu, co svět nazývá “ultimátem Putina”.

Pokud máme srovnat text projevu Putina v Mnichově s textem ruských návrhů ohledně všeobecných záruk bezpečnosti, tak bude zřejmé, že za patnáct let se důvody pro obavy nezměnily. Pouze pokud před patnácti lety Putin navrhoval společnou domluvu, tak dnes Rusko žádá od Západu respektování jeho práv a zájmů, které už jednostranně definovalo . Vyjednávání se mohou provádět ohledně toho, jak bude “krásný nový svět” uspořádán, ale ne o podstatě ruských připomínek.

Pokud Západ znovu odmítne, a USA zatím pracují na zmaření jednacího procesu, tak v takovém případě bude uspořádání také probíhat v jednostranném pořádku: Moskva s Pekingem všechno rozhodnou se svými spojenci samostatně, a přijaté rozhodnutí prostě oznámí Západu.

Během současné krize Rusko poprvé jasně hrozí Západu ozbrojenou silou. Ne válkou, ale právě ozbrojenou silou, stojící za zády diplomatů. Rozhodnutí zda jít na další konfrontaci, která dovede k válečnému konfliktu nebo se přece jen domluvit zde a nyní, je prozatím možnost, kterou by měl přijmout Západ. A tam to chápou. Evropa se třese, Amerika se kroutí, nechtějí říci “ano”, ale bojí se říci “ne”.

Patnáct let. Pouze patnáct let a celých patnáct let. V roce 2008 (za rok a půl po Mnichovu) se lehký výprask drzé Gruzii vnímal jako geopolitický průlom, ale koho lze dnes překvapit zástupem západních lídrů, kteří jsou ve frontě na přijetí v Kremlu na měsíce dopředu? Všechno to bez zbytečných výdajů, za neustále rostoucí ekonomické a vojenské moci  a životní úrovně země a jejích občanů.

Recept na úspěch je popsaný již v dětském filmu “Ajbolit- 66”: “Hlupák, hrdina řádu, nechť huláká “vpřed!”. Normální hrdinové jdou vždy oklikou”. Jednoduchá řešení a krátké cesty vždy vedou do propasti. Příliš snadno se přepočítávají v nepříteli. Není náhoda, že lidové přísloví radí “spěchej pomalu” ***). Každý následující krok je možno provádět pouze tehdy, když spolehlivě upevníme dosažené výsledky. Pouze tak se mnichovské posměšky nenápadně, pomalu, ale jistě mění ve fronty do Kremlu.

Změnit lidi nemůžeme, ale změna situace, určující jejich chování, je v našich silách.

*) Koncem ledna 1918 padli u obce Kruty ukrajinští studenti při pokusu o zadržení postupu bolševických jednotek na Kyjev.

**) miliontina metru

***) latinské přísloví “Festina lente!”

 10.2.2022

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://ukraina.ru/opinion/20220210/1033248223.html

2.5 35 hlasy
Hodnocení článku
6 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Tatran
Tatran
před 3 měsíci

To je správný pohled na nepřemožitelné Rusko! Slovanské Rusko, které je spásou Slovanů. Přece nemůže dementní Bidet konkurovat genialitě Putina, a zřejmě jaký je Bidet, takové má i své poradce a a loutky v Evropě! Slovanské Rusko je trnem v očích nejen Napoleona, ale zejména Hitlera, kterého usáci pomohli vyzbrojit a pomoci jejich loutek snažit zničit a ovládnou… Číst vice »

Hokarc
Hokarc
před 3 měsíci

Amerika je psychopat s velice nízkým IQ, který je v koncích. Nezná stud, nemá svědomí, odhazuje veškeré zábrany. Své nepřátelství, proti všem, již neskrývá. Kdo s takovým chce jednat, musí mít pořádný klacek v ruce a nebát se ho použít.

cablik
cablik
před 3 měsíci

Už toho bylo za lidské dějiny dost všechno zlo a války šly vždy ze západu a teď bude konečně snad s tím konec. Nejhorší je že ten senilní dědek ví kdy začne válka prý 16 tak to mají opět naplánované.

danny
danny
před 3 měsíci

Všude se píše “Ukrajina”, ale tu se snaží Američani podstrčit Rusku a mezinárodní veřejnosti jako náhražku. Jde o něco jiného. Jde o ty požadavky Ruska. A ať už to s Ukrajinou dopadne jakkoliv, Rusko bude trvat na těch požadavcích. Ukrajina v případě války padne během několika hodin max. dnů. O tom nepochybuje nikdo, dokonce ani v Kyjevě. Rusko… Číst vice »

tomaskova
tomaskova
před 3 měsíci
Odpověď uživateli  danny

Jak říká V.V.Pjakin. Rusko má jen 2 možnosti, na svých požadavcích trvat a zvítězit, nebo ustoupit a zaniknout. Takže rozhodnutí je nasnadě.

cablik
cablik
před 3 měsíci
Odpověď uživateli  tomaskova

Co je nesnadné nechat se zničit nějakýma západníma přiblblama když mají o generaci lepší zbraně a spojenectví s dalšími státy. Pokud by to projeli tak je ámen i s námi. Rozhodnutí je jednoznačné pro suverénní stát chcete to máte to mít.