Síla Polska poroste s Ukrajinou

Před několika týdny začal polský prezident Duda vytvářet formální právní důvody pro polskou vojenskou a policejní přítomnost na Ukrajině a dokonce pro to, aby Poláci převzali kontrolu nad ukrajinskou mocí.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Na Ukrajinu bylo dodáno posledních třicet tanků z 230 kusů dodaných Polskem. To je hodně – více než dvě plnohodnotné tankové brigády současné ukrajinské armády (210 tanků na dvě brigády je maximum) nebo více než jedna tanková divize Wehrmachtu zformovaná podle tabulek v roce 1941 (v závislosti na počtu a složení tankových pluků, maximálně 206 tanků).

Zbraně samozřejmě dodávají i jiné země (téměř stovka amerických houfnic není pro Ukrajinu o nic méně důležitá než polské tanky). Tanky a další obrněná vozidla přicházejí také z České republiky a některých dalších zemí. Musíme však konstatovat, že malé Polsko dodává Ukrajině ne méně zbraní než velké USA a mnohem více než Německo, které je nejen ekonomickou lokomotivou, ale také zbrojní dílnou Evropské unie. Polská aktivita překrývá tiché německé sabotáže. Poláci se dokonce chystali dodávat letadla na Ukrajinu, a to v době, kdy zbytek EU nešel dál než k přilbám, nábojům a jednotlivým malým dávkám ručních zbraní a USA se omezily na dodávky MANPADS a MANPAD (označení pro přenosný protiletadlový raketový komplet velmi krátkého dosahu).

Polsko je navíc jedinou zemí, která oficiálně oznámila svůj záměr vyslat na Ukrajinu “mírový kontingent”, tj. vyslat do válečné zóny své pravidelné jednotky, přičemž se na tom dohodla pouze s Ukrajinou, a nikoli s oběma stranami konfliktu, jak se předpokládá. Tuto polskou iniciativu nelze srovnávat s ruskou operací v Sýrii, protože Rusko oficiálně vyslalo omezený kontingent na pomoc syrské vládě bojující proti teroristům, tedy do války. Polsko zatím hovoří o “mírových silách”, zatímco mírové síly mohou nejen podle norem mezinárodního práva, které prakticky už neexistují, ale i na základě zdravého rozumu oddělit strany konfliktu pouze tehdy, pokud s tím obě strany souhlasí a existuje dohoda o příměří.

Nehledě na to, že nápad s “mírovými silami” neprochází a dokonce i USA varovaly Varšavu, že při vstupu na Ukrajinu budou jednat vlastním jménem, a nikoli jako země NATO, Polsko nepolevuje a před několika týdny začal polský prezident Duda vytvářet formální právní důvody pro polskou vojenskou a policejní přítomnost na Ukrajině a dokonce pro to, aby Poláci převzali kontrolu nad ukrajinskou mocí.

Z toho vyplývají dvě otázky,

1. Proč to Poláci dělají?

2. Proč jsou tak stateční?

Odpovědi na první z nich, jak historické, tak i ty, jež se týkají současné politiky, jsou zřejmé.

Za prvé, Polsko (psal jsem o tom mnohokrát) trpí komplexem zkrachovalého impéria. A nejen tím, že neuspělo, ale dokonce prohrálo v imperiální soutěži s Ruskem. Touha po pomstě rozproudí krev šlechty a žene ji k dobrodružstvím, počínaje Mniszkovým pochodem na podporu Lžidimitrije I. – a konče současnými pokusy o “podporu” Zelenského, který postavil své prezidentství rovněž na lži.

Za druhé, Polsko se v boji s Ruskem vždy snažilo opřít o periferní separatisty. Teprve v době nepokojů na počátku 17. století se v ruském státě objevili rjazaňští, tulští a putivlští šlechtici a kozáci, kteří tvořili posádky tehdejších “ukrajinských” jihozápadních oblastí ruského státu („u kraja Rusi“ – pozn. překladatele). Dnes jsou to noví “Ukrajinci” – bývalí Rusové z pohraničních zemí impéria, kteří se na počátku 20. století vydali budovat samostatný národ.

Za třetí, Polsko jako relativně slabý stát se i v době svého největšího vzestupu v 16.-17. století (postupná decentralizace vlády za Jagellonců a Wazů) vždy snažilo urvat kus země dobytý jinými, aby tak získávalo lidi i území, aniž by vynaložilo jakékoli úsilí. V rámci Lublinské unie z roku 1569 tak Poláci připravili Litevské velkoknížectví o jeho jihoruské země (budoucí Ukrajinu). Na konci téhož století využili Poláci vyčerpání ruských zdrojů ve dvacetiletém boji s Livonským řádem, Dánskem a Švédskem a zmocnili se lvího podílu řádových zemí, které byly reorganizovány na Kurské a Zemgalské knížectví a na Zadwinské knížectví. Pruské vévodství se nestalo součástí Polska, ale jeho vazalem. V roce 1812 se Poláci pokusili získat zpět své východní hranice z roku 1772, přičemž se spoléhali na potenciál napoleonské Francie. Na počátku 20. století využilo Polsko vyčerpání sovětského Ruska v občanské válce a zmocnilo se území západní Ukrajiny až k řece Zbruči.

Za čtvrté, pět rozdělení (včetně let 1815 a 1939) v průběhu 150 let způsobilo Polsku porodní trauma. Neustále se snaží najít spojence proti Německu i Rusku najednou, obě tyto mocnosti co nejvíce oslabit a v případě Ruska také posunout jeho hranice co nejdále na východ. V tomto ohledu se prozápadní, rusofobní Ukrajina, která uznává Polsko jako staršího partnera, jevila varšavským politikům jako ideální nárazník.

Za páté, Poláci skutečně chtějí získat zpět své východní země. A netýká se to jen Ukrajiny, ale také Běloruska. Připomínám, že to bylo právě Polsko, které zcela nedávno působilo jako hlavní ideolog a organizátor běloruského “Majdanu”, v jehož důsledku sami Poláci doslova zatlačili Lukašenka do ruského objetí, čemuž se Alexandr Grigorjevič donedávna vyhýbal a v duchu Janukovyče dával přednost “vícevektorové” politice s příklonem k “evropské integraci”. Jinými slovy, Varšava dala přednost dobrodružství, které spočívá v zavedení přímé kontroly nad sousedním státem s vyhlídkou na jeho integraci do Polska, před pomalou, ale jistou spoluprací se současnou vládou v Minsku. V důsledku toho se Bělorusko během ukrajinské krize jevilo jako ruský spojenec, a nebýt pokusu o puč v srpnu 2020, Lukašenko by si pravděpodobně zachoval přátelskou neutralitu vůči Západu.

Obecně lze říci, že pro polské úřady je návrat k dřívější moci dřívějšími metodami vždy nejvyšší prioritou. Zde převládají emoce nad rozumem, ale tyto emoce vycházejí z dávné historické tradice.

Otázkou zůstává, proč je Polsko za současných okolností tak statečné?

Je třeba říci, že Varšava zatím měla dost odvahy pouze na hlasitá prohlášení a razantní vyzbrojování Ukrajiny. Polské jednotky se na území “kresov vschodnich” zatím oficiálně neobjevily: právě proto, že se bojí. Poláci, stejně jako jejich američtí spojenci, doufali, že ukrajinská “potrava pro děla”, vrhaná do bojů po statisících, vyčerpá ruskou armádu, sankce vyčerpají ruskou ekonomiku a finance, načež bude Moskva nucena, stejně jako na konci livonské války, akceptovat, že Polsko, které postaví na hranice čerstvou novou armádu, opírající se o zdroje celého NATO, bude diktovat pro sebe výhodné podmínky při dělení Ukrajiny.

Ale Ukrajina už vykrvácela a ani západní zbraně (které už také docházejí) nezachrání frontu před zhroucením a Rusko zatím ještě není u konce s dechem. V takovém formátu by mělo Polsko přemýšlet nikoliv o rozdělení Ukrajiny, ale o své vlastní nepříjemné budoucnosti.

To však nevylučuje ochotu Varšavy využít první vhodné situace k bezpečné, ale pro ni výhodné intervenci do konfliktu. Zapojení Rumunska do moldavské krize se nyní rychle zvyšuje. Pokud bude zahájen proces integrace Moldavska do Rumunska, vyvstane problém Podněstří. Rumunsko je nepotřebuje, ale Spojené státy nedovolí, aby se tak snadno vzdalo kusu formálně moldavského území. Politická krize v rusko-rumunských vztazích, která hrozí přerůst ve vojenský konflikt, by měla Polsku uvolnit ruce pro další akce na západní Ukrajině. Dvě země NATO v konfliktu s Ruskem – to už není jen osamocené Polsko. Již nyní se dá o tomto trendu vykřikovat do světa a požadovat začlenění mechanismů kolektivní obrany. Aliance nebude válčit, ale jednotlivé státy opět poskytnou materiální pomoc.

Nakonec se Poláci docela rozumně domnívají, že USA a NATO nemohou dopustit úplnou porážku Polska na bojišti (a už vůbec ne společně s Rumunskem), aniž by to pro ně mělo škodlivé důsledky. Kromě materiální pomoci Polsku tedy budou muset vyvinout na Rusko politický tlak, aby Moskvu přiměli ke kompromisnímu míru.

Ale, jak je zřejmé, z ukrajinské zkušenosti lze čerpat. Duda je mnohem opatrnější než Zelenský, pokud jde o vyvolání vojenského konfliktu s Ruskem. Ale ta věčná nezhojená rána po ztroskotaném impériu, bolest z rozdělení, ta věčná touha po pomstě …

A k tomu samozřejmě stálé přeceňování americké a kolektivní západní moci. Když polská rozpínavost nedokázala získat Sibiř, mohla by to být alespoň Ukrajina.

 

Překlad: PhDr. Jana Görčöšová

Autor: Rostislav Iščenko, Zdroj: https://ukraina.ru/opinion/20220610/1034132666.html

3.7 10 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
standa
standa
před 19 dny

POLÁKŮM JEBLO ! Radoslaw Sikorski, bývalý polský ministr zahraničí a nyní poslanec Evropského parlamentu, navrhl dát Ukrajině jaderné zbraně ! – To je za hranou všeho možného ! Oni si myslí, že by to Rusko nechalo jen tak ? Ukrajina, Polsko a a ostaní země mají zmizet z Evropy ? Ten vůl neví, že… Číst vice »

mikkesh
mikkesh
před 20 dny

Polák už má asi v genech ohledně zahraniční politiky posrat co se posrat dá. Ale dnes opravdu našlapuje velmi opatrně. Polští důstojníci velící banderovcům dostali tak přes držku, že se jim proti Rusovi už moc nechce. Osobně si myslím, že polské “mírové” jednotky budou především zabezpečovat ve Lvově a Iv.Frankivsku katastrální úřady,… Číst vice »

Naposledy upraveno před 20 dny uživatelem mikkesh
spartak
spartak
před 20 dny

Polák si vybral USA jako svého partnera ,čili fašistu s prvky nacismu. Ukrajina může být jazýčkem na vahách ,kam si Polsko troufne. Rusko není Sovětský svaz ,tak očekávám razantní úder.

Havloidni zmetek
Havloidni zmetek
před 20 dny

Oni mají Poláci jistě i chuť na naše Těšínsko, dělit si Československo v roce 1938 s Hitlerem, to se jim nepovedlo, tak budou čekat, a my bychom měli být obezřetní. Polákům není možno nikdy věřit, Polák ten vždy píchne kudlu do zad.