Účinek veřejného tajemství

Věřím, že veškeré civilizace mohou úspěšně stavět se sítem, které oddělí pravdu od lži. Jiných zástupných pojmů nebo dojmů netřeba. Hledejme pravdu: Pravda vyjadřuje skutečnost. Bez skutečnosti není pravdy…

Patrick Ungermann
Patrick Ungermann

Kde začíná nemoc? Možná u někoho, kdo omezí život na problematiku jedné tkáně, jednoho orgánu, orgánové soustavy, a začne jednoúčelově ordinovat. Postaví hradbu, zacílí lék a ten se střetá s něčím zdravým, co může nabourat, nebo vyšine účinek jiného léku. Nemoc začíná při ztrátě pravdivého (čili celkového) nadhledu. A kde se rodí nemoc války? U hradeb paktů proti jiné hradbě jiných paktů? Ano, ale ještě dříve. Nemoc válek se vkrádá do pokušitelského snu: To k vám přiletí špatný džin, rarášek, vyvolaná žízeň nebo agitace (podle víry a chápání každého z nás). „Tamti slídí, představuješ si to? Oni ti to chtějí vzít,“ našeptává. A my se v reakci na zlé snění preventivně nedáme ještě dřív, než je třeba se nedat. Čas preventivních válek je časem kontraindikací. A ano, trpíme. Trpíme v okruhu lidstva, zatímco širší okruhy máme stěží probádané, natož přijaté za své…

Někdy stačí vyměnit představy. Umět si představit něco trochu jiného než mít preventivně na zdi ručnici, co z dlouhého čekání na prevenci nakonec vystřelí. Iluze bojů a mediálního třeštění, toho povyku kolem kohoutích zápasů, může být i v nás ve vteřině spálena a nahrazena dočista jinou představou, aby se ukázalo, že veškeré války nakonec nebyly. To by pak nebyly ani dějiny hradeb a kontraindikací. Jelikož téhle vlády nad smýšlením často nedosahujeme, nezbývá než na dosavadním evolučním schůdku uznat za rozumnou cestu, která nás vede od příčiny k následku. Tomu, že zjištěné překroutíme a postavíme na hlavu, rozumní lidé věnují jediný den v roce – Apríl.

I dočasná pomůcka v podobě zákonitosti příčiny a následku odráží poctivé hledání pravdy. Rozlišovat máme, při sběru zkušeností teprve, a také spojovat, ne proti srsti. Nicméně prostrachovat světské dostaveníčko s politikou při nejapném rozpočítání se na dezinformátory s baštonádou a na informátory s bakšišem, to je slepá – zaslepená ulička. Věřím, že veškeré civilizace mohou úspěšně stavět se sítem, které oddělí pravdu od lži. Jiných zástupných pojmů nebo dojmů netřeba. Hledejme pravdu: Pravda vyjadřuje skutečnost. Bez skutečnosti není pravdy…

Psal jsem vám, že na posuzování nás je na planetě zhruba osm miliard. Jenom je třeba posuzovat s nadhledem (z vysoka, ne z patra). Kdybychom, například, hodnotili sudetoněmeckou otázku v našich dějinách počínaje červnem 1945, velmi rychle najdeme viníka a stejně rychle jsme zamlčeli prokazatelnou oběť. Obvykle, a v souladu se zákonem příčiny a následku, posuzujeme sudetoněmecké téma od roku 1938, lépe od roku 1935. Pojďme prolistovat rok 1867, jehož prosincová ústava podpořila zakládání menšinových škol, rozumějme tomu tak, že i českých v oblasti Sudet. A jaké měl krok ohlasy mezi oběma národnostmi? Je poučné se probrat příběhem akcí i reakcí. Nejvíc a nejdál uvidíme (byť je to program na letité bádání), když sestoupíme do gotiky přemyslovských králů a vztahy mezi domácím lidem a sudetskými Němci začneme stopovat od časů, kdy přišly na svět.

A obdobně vzato jsme ve vteřině chytili za kštici viníka, pakliže územní třenice mezi Rusy a Ukrajinci seškrtáme na cosi od 24. února 2022. Pak ale znovu zamlčujeme jistou oběť. Hledejme hloub. Nevynechme cestu od Oděsy k Buči. Minimálně zkoumejme napětí mezi Ukrajinci a Rusy od kyjevského převratu z přelomu let 2013/ 2014. Piďme se po činnosti západních institucí na ukrajinské půdě od předchozího převratu z roku 2004. Jak jejich činnost a cíle vnímali ukrajinští státníci? Jak je vyhodnotili tvůrci ruské zahraniční politiky? Zastavme se v červnu 1917 u vyhlášení Ukrajinské lidové republiky. Sledujme střídavé úspěchy Bohdana Chmelnického až k potřebě uzavřít Pěrejaslavskou dohodu z roku 1654. Uvědomme si, že v rozměrech 9. až 11. století se jména Kyjev a Rus nacházela v jednom státním útvaru. Ten byl v Evropě toho času nejrozlehlejší. Jestli hledíme z dostatečné výšky – nikoli z patra, spoustě gordických uzlů rozumíme a úměrně tomu, jak rozumíme, přicházíme o chuť do toho mlátit…

Člověk si dělá naděje. Když na jaře 1999 loupila přesila třinácti na jednoho Kosovo, chtěl jsem tu válku považovat za katalyzátor. Za urychlovač typu hlasitého budíku. Říkal a psal jsem, že kde lidé upadnou na duchu, upadnou po čase i na chlebu. Agitoval jsem ve smyslu, že když jsme se s odboráři naučili demonstrovat za ucházející platy, je už jen krůček k tomu se naučit manifestovat společnou vůli vzít si na bedra demokratizační proces, nenechat vládu podílet se na dějinách křivd a nezahodit cestu k obnově české státnosti. Pár týdnů jsme tenkrát vězeli v novém vojenském spolku. Tady, kde někteří viděli kotvu, jsem spatřoval potíž. Kosovo mi ji potvrdilo. Ale do Evropské unie nám ještě zbývalo pět let.

Věřím, že provozovat Evropu je totéž, co provozovat evropské země, a ty nesou jména po svých národech. Čím svéprávnější a soběstačnější evropské země, tím evropštější a zdatnější Evropa. Je to model evropského struhadla: Na struhadlo, když tlačíte tvrdou mrkví, krajní ostré otvory ta zelenina zdolá, ale rozsype se – rozdrolí se dřív, než by struhadlo přejela celé. Spousta malých ostrých otvorů se brání lépe než jeden veliký. Ať běží o sporný přínos migrací (žene-li je náboženské nebo jiné pohrdání, dávková turistika, závist a rasismus i nezvladatelné množství), ať jde o obchodní cestu závadných potravin, o nával invazivních přírodnin či neduhů (které jsme u nás kdysi vymýtili), skýtá spousta skutečně držených hranic a rozhraní daleko účinnější ochranu než plošná debata s několika plošnými opatřeními s časovou prodlevou. Při takové úvaze se mé češství, slovanství a evropanství vzájemně podmiňuje.

Narodil jsem se na kusu cesty od února 48 k listopadu 89. Dnes mezi lidmi ve vějíři představ zaznamenávám i touhu být na cestě zpět k únoru 1948… Odhaduji, že sytič touhy začal pracovat spíš 25. února 2022, než kvůli nostalgii nebo stranické disciplíně prastarých soudruhů. Srovnání některých ukazatelů životní úrovně (dostupnost a účinnost služeb, přijatelné ceny základního zboží, včasná dostupnost lékaře bez drahoty…) v rudé – už završené totalitě a ve vyvíjející se totalitě fialové pro nás opravdu nevyznívá ve smyslu radostné budoucnosti.

Současná válka na Ukrajině je, na rozdíl od loupení Kosova, veliký katalyzátor. Tady zvoní budík na talíři a burcuje do práce. Nechci, aby vznikl dojem, že už už vyhlížím nějakou tu válku v úloze katalyzátoru. Bytostně cítím, že den bez střelby na Ukrajině je den pro ptačí hlas… Stačí neupadat na duchu a nic, jako válečný budíček na sebe nebudeme strojit. Proč ale dočasné elity zvedly strach a po nás chtějí, abychom současné prolévání krve hodnotili buď v televizní dikci, nebo mlčeli, nebo si narazili zobák? Protože toto krveprolití je obrovským katalyzátorem právě v České kotlině. Veliké dílo Jaroslava Haška myšlenkově vrcholí v době, kdy naši odvedenci zpívají: Červený šátečku, kolem se toč, půjdeme na Rusa, nevíme proč. S tím ostře kontrastuje císařský manifest Mým národům. Velkou válku promyšleně rozvinuly úzké elity, které si věřily víc než potřebám poddaných, a to až do rozbití tří císařství a do vzestupu severoamerické unie. Za několik desítek let fanatismus se sadismem načas znemožní natolik normální a popisný pojem, jakým je název árijské národy. Tentokrát v předvečer katastrofy vrcholí olbřímí dílo Karla Čapka (na bratra Josefa nesmíme zapomenout). Varováním, že lidskost nenahradí robot, ani ideologie, je to dílo protiválečné. Dnes někteří lidé vyvěšují tibetskou vlajku. Když připustím, že Tibeťané bývali krvaví válečníci, nájezdníci, co vyděsili i Bagdádský chalífát, budete myslet, že jsem nepříčetný. Jenže oni tací byli. Jenže se setkali s buddhismem a sami na sobě vykonali proměnu: Přestavbu kasáren na kláštery, překutí chladných zbraní na srpy. Netřeba jezdit do Tibetu, říkám. Jeden bytostně mírový národ se ustavuje v České kotlině. Projevem jeho mírumilovnosti není strach z obranné války, ale odpor k vývozu a rozšiřování válek.

Síla katalyzátoru v podobě války o Ukrajinu tkví ve spojení sankční drahoty (mezi Ašem a Ostravou řádí její důsledky s velkým gustem) se snahou odebrat nám tu míru volnosti projevu, na kterou předchozí vlády nesahaly. Dnes nejde jenom o to, aby kázat mohli i komunisté a abych tak plně, jak vyjadřuji lásku, směl vyjádřit i to, že něco nesnesu. Ačkoli i to se ke svobodnému vyjadřování slovy přičítá. Dnes se boj s nouzí i zápas o minimální demokratizaci odehrávají ve stejný čas na stejném náměstí, a dokonce jako prokazatelně spojité nádoby. To, že kdo upadá na duchu, upadne i na chlebu, je naštěstí už veřejné tajemství!

Diplomacie války nikdy nepřináší totéž, co diplomacie míru. Antibiotika jsou jistě zapotřebí na Ukrajině, ale i v Českých zemích a vlastně v mnoha zemích světa. A péct by se u nás do jisté míry dalo i z ukrajinského obilí, ale ne ze zaplísněného a prosáklého těmi pesticidy, které u nás ze zdravotních důvodů jíst nesmíme. Jestli bude mladá vláda před škodlivostí takového obilí zavírat oči jedině proto, že je ukrajinské, a na pekařku, která z pudu sebezáchovy i z občanské povinnosti nehodlá svým způsobem trávit zákazníky, se snese skřek harpií, lze vydat svědectví o škodlivosti diplomacie války, a to i v týlu. Použil jsem sousloví fialová totalita: Válečná diplomacie vede k totalitě všude na světě, třeba i prostřednictvím propagandy. Propagandě nestačí, že je. Jí jde o to, abyste nic jiného, než propagandu neposlouchali a nemluvili. Je žárlivá, ale ne milenka. Vás ráda nemá. Ani své vůdce. Zamilovala se do příběhu, který plodí.

Přívěskem plíživé spotřeby ukrajinského obilí je jedno ekonomické zamyšlení: To, že meleme mouku a pečeme pečivo z levného zrna, by mělo vyústit v lacinější pekařské výrobky. A jestli ne, vykazuje u nás kapitalismus tvář, která ho znehodnocuje.

Snažím se současný lidský život prožít česky. Snažím se o pokojné srdce a znám se k výzvě: Národ sobě. Leží mi na mysli, abychom si nedělali nepřátele pro osy, které s námi jako se souřadnicemi nepočítají. Až bude střední Evropa znovu hledat výraz ve svých státnostech, mohou nám s vojensko-politickou neutralitou pomoci země menší, větší i největší. Naše místo není v Davosu, na Tchaj-wanu, není v Moskvě, jistě. Je tam, kde je, v čase i v prostoru, rovněž ve věčnosti. Neohrožené houževnaté vojsko potřebovat budeme. Pro vývoz žoldnéřů a tréning válčících jednotek odjinud ne. Jedině pro udržení tradice, že v České kotlině dělají lidé mír. Vyvěsíte si jejich vlajku?

3 2 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Prodost
Prodost
před 9 měsíci

V roce 1976 vyšla v Anglii kniha pod názvem „The Thirteen Tribe: The Khazar Empire and its Heritage (Třináctý kmen: Chazarská říše a její dědictví). Jejím autorem byl Arthur Koestler, potomek maďarských židů, resp. Chazarů. V této knize je obšírné historické vysvětlení počátků toho, co je základem hlavních světových problémů. To tedy podle… Číst vice »

cablik
cablik
před 9 měsíci

Pane autore každá situace má svoje viníky a oběti dnes by mohl napsat Biden manifest mým národům. Furt to samé dokola západní nemoc po světovládě ale to se nikdy naštěstí nestane.

spartak
spartak
před 9 měsíci

Hořkost poznání až do dna! Blížíme se okamžiku ,kdy i osmašedesátníci budou věřit tomu ,že zásah v roce 1968 byl také v zájmu Československa!

Praded
Praded
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  spartak

A domníváte se že byl, nebo ne. To je to co nás dělí do dnešních dní. Dobrý hospodář špatné mění za dobré a dobré podle možnosti zlepšuje. Naší elitě se podařilo naplnit: Dejte to Němcům, ti to umí líp. Nepoučily se z historie. Řekni mi z kým se přátelíš a já ti povím, jaký… Číst vice »

kutnohorsky
kutnohorsky
před 9 měsíci

Těžko jsem se v článku orientoval. Přesto jinak pana Undergmanna rád čtu…