Poznáme je po ovoci

Kdybych nepsal kritický sloupek, třeba bych na půdařství zbohatl na grantech nebo na hlasech. To ale někde hodně daleko, kde o Platónově Ústavě nevědí a tradici sdílené spoluzodpovědnosti nemají. U nás jsme v prostředí evropských hodnot. Ty naštěstí nejdou bez Platóna dělat.

Patrick Ungermann
Patrick Ungermann

Ulici si často spojíme s uličníky. Také s dětmi ulice čili se zanedbanými dětmi bez zázemí, s budoucími uličníky a chuligány – s lůzou. Kolik mediálně oblíbených politiků se nechalo slyšet, že proti nim demonstrovala lůza. Nakonec, protesty se přece odehrávají na ulici. Jiný druh protestu, stávku, běžní lidé většinou neorganizují. Myslím, že pojetí pouličního dění jako dění uličnického nás k demokracii nepřiblíží. Jednak ne každý, kdo se odváží sejít se s někým na ulici, musí být chuligán, a pak je ulice jeden z mála veřejných prostorů v době, kdy spotřební svět žije soukromou sférou.

Naproti tomu ulice byla ve starověkých Athénách odbytištěm demokracie, tam se demokracie odbývala hlavně. Při sešlostech v ulicích i na náměstích by málokoho napadlo sčítat nižší nebo vyšší tisíce účastníků. A v době rozkvětu Athén by snad ani nikdo nešel žalovat, o čem se ti lidé baví. Spíš by se kolemjdoucí do hovoru zaposlouchal, jestli je pro něj téma zajímavé a zda se má do debaty živě zapojit. Tak si získával posluchače Sókratés a později Platón. Filosofové na veřejném prostranství prostě někoho zaujali. Ne, že by shluk lidí nebyl vidět. Jen nebyl spouštěčem příjezdu policistů s magistrátním úředníkem. Vedení a poslouchání debat je prostě běžným projevem demokracie. Athéňané to věděli.

Mezi pracující demokracií a bezvládím je stejně velký rozdíl, jako mezi vědomou prací pro obec (pro stát) na jedné straně a bezbřehým individualismem typu: Dnes se mi nic dělat nechce. V čem tkví ten rozdíl? Ve zdatnosti. Filosof Platón zažil vrchol athénské demokracie, její porážku, hrůzovládu a potom takové ne očividně nebezpečné, ale pokleslé období, takříkajíc s mírným pokrokem v mezích zákona. A napsal Ústavu. V ní navrhl posloupnost kariéry vysokých státních úředníků tak, aby k výkonu moci nepřišli lidé zbabělí, nestálí, zhýralí a vyloženě zlí:

Začněme tím, že stát každému dítěti poskytne rovnocenné vzdělání. Jako dvacetiletý projde občan zkouškou, jestli se hodí na přijetí zaměstnání v úřadech. Ti, kdo zkoušku složí, se dalších deset let učí. Následuje další zkouškové síto. Kdo jím prošel, podstoupí pětileté intelektuální cvičení ve filosofii. Máme teď před sebou skupinu pětatřicetiletých lidí. Ti se patnáct let budou zabývat praktickou činností, aby dokázali sobě i druhým, že v praktickém životě obstojí úspěšně. Je jim padesát. Nyní mohou být jmenováni do vysokých funkcí tak, jak na ně přijde řada. Volby jsou zbytečné, vždyť před námi už obstáli jako nejlepší z nejlepších. Stanou se vládnoucími filosofy. Jsou střízlivého ducha, vzdělaní a mají školu života. Platón sloučil doslovnou aristokracii (vládu těch nejlepších) s demokratickou zásadou stejné startovní čáry v rovných příležitostech. Důsledným výběrem vládnoucí vrstvy se v podstatě zadaří omezit nebezpečí fanatismu (vyloučením figur mezi páterem Koniášem a Adolfem Hitlerem). Všestranně připravený člověk s rozumem v hrsti nemůže přijmout ani hru na loutku (nestane se králem „Dobře“ nebo prezidentem, kterému projev napsali).

O tak poctivou přípravu na činnost v úřadech dnes neběží. A lze se vyšvihnout i jinak: Představte si takový neotřelý nápad. Založím si politickou stranu a jmenovat se budeme Půdaři. Bomba, viďte! Všichni samozřejmě vědí, kdo jsou půdaři tak, jako se ví, kdo jsou piráti nebo bukanýři z Tortugy. Jenže pozor, půdaři, to je mediální tah na bránu. Kdybyste mi předhazovali nějakou tu zlodějnu, usoudím vás k pláči. Nezabráním tomu, že se mi do partaje nahrne pár výrobců paklíčů, ale usmyslím si půdařský životní styl a podám jeho definici. Půdař je milovník svobody, člověk s holubími křídly. Za soumraku i před rozbřeskem miluje pobyt v podkroví. V tichých psích dečkách našlapuje po prknech a svět vnímá s rozhledem střešního okénka. Podstupuje členství v lesklých organizacích, ale s cigaretkou za komínem, ovšem bez nikotinu. Půdařství je progresivní směr. Půdaři nerozlišují (třeba, co je mé a co tvé, kde jste vy a kde my). Půdař je kosmopolitně doma v jakémkoli orgánu, kde žije proaktivně…

Kdybych nepsal kritický sloupek, třeba bych na půdařství zbohatl na grantech nebo na hlasech. To ale někde hodně daleko, kde o Platónově Ústavě nevědí a tradici sdílené spoluzodpovědnosti nemají. U nás jsme v prostředí evropských hodnot. Ty naštěstí nejdou bez Platóna dělat.

V Lidovkách cz. mě v souvislosti s tím, o čem si tady povídáme, upoutala „zpověď“ mladé političky Lydie Franky Bartošové: „Teď trochu odjinud. Na kandidátce se vedle vašeho jména objevilo zvláštní povolání. ,Kněžka chaosu´. Proč jste to uvedla?“ ptá se tazatelka. „To vymyslel pirátský kolega, když jsme přemýšleli, s jakým povoláním podepsat kandidátku na Prahu 8. Tenkrát pro nás bylo těžké získat mediální pozornost, a tak kromě toho, že je ta přezdívka přiléhavá, splnila svůj účel. Piráti se v roce 2013 dostali do hlavního zpravodajství.“ zdůvodnila záměr paní Bartošová. Nevím, jestli citovanou část rozmluvy má ona sama za důležitou. Chtít se někam dostat, třeba do úřadu, přišel bych nejdřív s motivačním dopisem: Budu pro vás podnětný a přínosný tím, že ovládám i zajistím to a ono; ve mě máte prokazatelnou záruku takového a makového jednání. A, až když si mě nikdo z vás neposlechne a já časy vyhodnotím jako příliš šílené, přijdu s tím svým – jsem půdař, zkuste půdaře… I tak budu vědět, že je trik pod Platóna a vlastně i dost pod psa.

Jestliže chceme okamžitý prospěch pro sebe a svůj hlouček, měli bychom znát, že štěstěna je vrtkavá. Když ovšem toužíme po trvalých hodnotách, nepůjde to, jak praví Platón, bez filosofického pudu. A to je Eros. Eros je touha žít a život udržet. Je jednak opakem energie Thanatos čili opakem k energii boření, zániku, smrti. Otcem Thanata je bezedná propast – temný chaos. Jeho se Řekové děsili. Nadto je Eros světlá touha smrtelníka (to jsem já) povznést se k pravdivým hodnotám – k principům. Ty věčné nebývají západní, severozápadní, nebo jaké. Ony prostě jsou. Jsou to ideje.

Kněžka chaosu je obvyklá poddaná, jako jakákoli kněžka. Chaos ale nepodceňujme. On se snaží (nejen kněžkami) stravovat. Chaos se projevuje stále stejně – jinak to ani neumí: Nesmíš mě urážet, proto tě strčím z chodníku. Útočí na nás, a proto je neházíme do (stejného) pytle. Patnáctiletí? Jsou to ještě děti, proto ať souloží. Žije se draze a je to život na slevách… Vyšinuté? Vůbec ne. Chaos, jako strávník našich bolestí, šílený není. To my máme zešílet. Jeho metoda je nelidská: Zmást nás – zotročit – a vycucnout. Skuteční kněží a kněžky chaosu? Chodí světem odedávna. Jen si je nepouštějme před sebe!

4.7 7 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
orinoko
orinoko
před 17 dny

Návod jak se zviditelnit. Snad právě proto navrhuje LIDOVEC /triprocentni pijavice/ vyznamenat SUDETAKA Posselta českou medailí za účelem vlastni PROTEKTORÁTNI loyality.

cablik
cablik
před 17 dny

Chaos se rovná Anarchie a to si ta blběna přeje ať se jede podívat do Somálska nepřežila by ani týden. Nenecháme si nic nakecat od takových bezmozků.