Na konci týdne, 9. května, si připomeneme osvobození Československa Rudou armádou, a tím také skončení 2. světové války v Evropě.
A proto zase budeme vystaveni plzeňskému mediálnímu cirkusu s americkými “osvoboditeli”, jakkoli je obecně známo, že Spojené státy v té době s Němci již nebojovaly. Americké jednotky pohodlně ubytované v Plzni sloužily naopak jako záchranná náruč pro zbytky příslušníků vražedného stroje wehrmachtu, kteří prchali do amerického zajetí před odvetou Rudé armády za hrůzostrašné činy hitlerovců především v Sovětském svazu.
Proč právě teď?
Jenže v českých a moravských zemích nadále zůstávala jiná hitlerovská armáda. Ta, která se o dekádu dříve postarala o rozbití republiky. Na 3 milióny Němců sídlících v česko-německém pohraničí, pro něž si dokonce vymysleli mystifikační název Sudety.
Poválečný odsun do jejich vysněné vlasti – do Říše (jejíž občanství ostatně za Hitlera prakticky všichni přijali) – nebyl předmětem sporu. Potvrdila to i Postupimská konference vítězných mocností, po jejíchž závěrech den nato podepsal prezident Beneš svůj slavný vysídlovací dekret (později ratifikovaný parlamentem).
Otázka proto zní: Když se “sudetoněmecký” landsmašaft ve spolupráci s moravskou větví zdejší Páté kolony německých zájmů rozhodly uspořádat provokaci v Brně, proč zvolily termín 22. až 25. května? Logičtější by se přece zdál srpen (podpis Dekretu prezidenta republiky) nebo ještě spíše listopad, kdy byla hlavní část Němců již odsunuta.
Takto jejich brněnské sněmování (jemuž již pravděpodobně zabránit nelze, protože vláda se – neoprávněně – tváří, že jí to nepřísluší) odehraje takříkajíc v návaznosti na akce spojené s Osvobozením, respektive s připomínkami skončení druhé světové války.
To se na první pohled zdá jako nevýhodný termín. Vždyť Hitlerův pád a německá kapitulace jsou něčím, nad čím dosud tito henleinovští pohrobci roní krokodýlí slzy, neb znamenal i konec jejich panského “nadčlověčenského” postavení vůči Čechům a Moravanům v protektorátu. Chyba? Nedomyšlenost?
Organizátoři si to nemyslí. Jsou přesvědčeni, že je to právě naopak: velmi promyšlené, zvážené a chytré. Tato jejich jistota nám ale současně pomáhá pochopit skryté záměry této donebevolající drzosti. Musíme se totiž ptát po skutečných adresátech této “opožděné” či pozdrženě válečné operace.
Mazání paměti
Těmi rozhodně nejsou ti, kdo se proti této odporné “operaci” bouří: Bezprostředních pamětníků již sice mnoho není, ale poválečné generace – a zčásti i jejich děti – mají henleinovskou Pátou kolonu a její činy přece jen nesmazatelně uloženy v paměti.
A pokud nepatří k nešťastníkům, kteří si paměť nechali vymazat usilovnou propagandou několika dekád bruselského “čistění” skrze zdejší korporátní média (vrcholící vládou mafie Petra Fialy, aktivního spolupracovníka Sudeťáků již od převratu), sotva je to může nechat chladnými.
Je zjevné, že nejde o nějaký “exces”, vybočení z dosavadního průběhu snah o změnu poválečného uspořádání v Evropě, ale naopak o zahájení či obnovení “pochodu” proti české státnosti. Matení historických dat – třeba právě přesun oficiálního konce války z 9. května na 8. – s tím bezprostředně souvisí.
Rusko, nástupce Sovětské svazu, náš osvoboditel, je přece již dlouhodobě líčen nikoli jako ten, kdo nám přinesl svobodu od velkoněmeckého útlaku, ale jako okupant, dobyvatel, pro nějž válka byla jen záminkou k expanzi. V médiích (a ve školách) dostávají prostor pouze zkorumpovaní režimní “historici” manipulující dějinami.
Bitvu prohráli, válka pokračuje
V jejich podání to byl fakticky Stalin, kdo začal válku. Činí tak ve shodě s říšskou propagandou (řeč je o 4. velkoněmecké říši zvané přechodně Evropská unie), podle níž ani osvobození a skončení válečných operací v Evropě nebylo převážně dílem Rudé armády, ale především západních spojenců – USA, Británie a (což je pro příčetného pamětníka už vysloveně komické) “Pétainovy” Francie.
Rusko je naopak novým agresorem a Vladimír Putin obrozeným Hitlerem. Právě v této rétorice lze dobře přečíst celý záměr: Druhá světová válka fakticky nikdy neskončila. Podepsání německé kapitulace a následné konference vítězů – především ta postupimská – jsou zapomenuty. Například rozhodnutí o německém odsunu (a maďarském na Slovensku) je už jen rezavé haraburdí.
Svým způsobem je to ovšem skutečnost. Je třeba si uvědomit, že Churchill konspiroval už před koncem války s částí německého důstojnictva – a pokoušel se přesvědčit nemocného Roosevelta, aby hned po německé kapitulaci Západ zaútočil na vyčerpaný Sovětský svaz. Sice se mu to nepodařilo – veřejné mínění v USA by prodloužení války, kterou nemělo od počátku za svou, nepřijalo – ale aspoň “spustil Železnou oponu”.
Válka tedy pokračovala “studenou fází” dvou vítězných jaderných supervelmocí. Pro úplnost snad ještě poznamenejme, že i “Druhá světová” byla ve skutečnosti pokračováním té první takzvaně Velké. Po dvacetileté pauze na dozbrojení ji opět zahájilo Německo.
A jakkoli si to málo uvědomujeme, bylo to opětovně domněle poražené Německo, podle jehož hitlerovské koncepce “evropské integrace pod německým vedením” téměř vzápětí vznikaly základy Evropské unie. Včetně významných (nikdy před soud nepostavených) postav 3. říše – například i ministrů Hitlerovy vlády.
Je to už více než stoletá válka. Jen je občas prohlášena za skončenou opětovnou německou porážkou. Ve skutečnosti však Německo prohrává bitvy – ale ve válce vítězí. Evropu už dobylo – a vládne jí z Bruselu. A nyní zbrojí na další pokus o Drang nach Osten. A spolu s ním většina dobyté Evropy – včetně České republiky – tak jako za Hitlera.
Adresát neznámý?
Na rozdíl od slavné písničky Karla Gotta nikoli. Tu otázku tlačíme před sebou. A je třeba na ni konečně odpovědět, protože je klíčem ke všemu, co se v té pokračující válce nyní děje – včetně brzkého sudeťáckého sněmování v Brně.
Adresátem aktuální předválečné propagandy nejsou ti, kteří se nyní bouří: jak proti sněmování ladsmanšaftu v Brně, tak proti válečným přípravám na další německé (unijní) napadení Ruska. Nepřímá válka Západu proti Rusku na Ukrajině je jen její ouverturou.
Skutečným adresátem jsou předzpracované mladé generace. Jen o ty jim jde. Nenapravitelní nepodvolení s pamětí jsou už odepsaní. Veškerou pozornost nyní zaměřují na ty, pro něž je celá historie hitlerismu, ukrajinského banderismu či britského (případně polského) dávného protiruského fanatismu něčím tak vzdáleným a nereálným, jako pro nás byly třeba bitvy na Piavě či války napoleonské.
Předmětem ústředního zájmu jsou ti, kteří netuší, jak bezprostředně se jich ta stoletá válka dotýká. A po usilovné propagandistické práci ve školách a na sociálních sítích je vlastně autenticky vůbec nezajímá.
Odnárodňování generací narozených po převratu už dospělo do fáze, v níž ani pokusné balónky Petra Pavla o naší jediné možné budoucnosti v dokončené 4. říši, takzvaných Spojených státech evropských, u nich nevzbudí žádnou reakci. Ani odpor, ani nadšení. Je to… nic. Samozřejmost. Jinak to přece ani být nemůže. Vždyť už ani nic jiného než vládu Bruselu stejně neznají. Optimální “materiál”.
Horší než zločin
V tomto smyslu – a jenom v něm – je možná nakonec rozhodnutí o brněnské provokaci a zvolený termín přece jen chybou. Už tím, že sudeťácké téma vůbec zvedli a zviditelnili. Pro “mlaďochy” do této chvíle vůbec neexistovalo. A nějaké žvásty o “usmíření” jakbysmet:
Jaképak usmiřování? Kvůli čemu? Oni nám něco provedli? Že se k nám chtějí vrátit? A proč? Je to přece stejně všechno EU. A nikde žádné hranice.
Autenticky jsem jednu takovou “debatu” plnou úšklebků a vrtění hlavou někde zaslechl. Nevím, jak se k tomu vůbec dostali, ale naprosto to nechápali. Bylo jim asi sedmnáct (a určitě “nehorovali pro texasky”). Lidé ze světa za sklem. A najednou to na ně zaklepalo. A nutí je, něco si o tom myslet.
Možná se s tím ladmanšaftem v Brně přece jen přepočítali. Je na každém z nás, zda bude protentokrát opět platit známý výrok Napoleonova diplomata Josefa Fouchého: “Je to horší než zločin, je to chyba.”
Zda a jak velká, se ukáže už za pár dnů v Brně. Pokud se opravdu střet vyostří, korporátní média to úplně pohřbít nedokážou. A k těm, které by nejen mrtvá TOP 09, ale celá fialová mafie, zdejší pátá kolona německých zájmů, chtěla učinit z pochopitelných důvodů voliči už od 16 let – k těmhle z technologií ohluchým a oslepým tak nakonec přece jen třeba nějaká vlnka došplouchne.
A třeba si na to vzpomenou, až z těchto nevědomých a nic netušících potenciálních hitlerjugend bude chtít Němec vyrobit vojáky k válce s Ruskem. A to bude brzy.
A pak se, s pomocí Boží, možná něco konečně stane i s nimi.
*
